Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Příběh Lídy: Jsem zlodějka, okrádám rodiče i přátele. Nedokážu to změnit

  • 55
A je to venku. Konečně dokážu přiznat sama sobě, že jsem prachobyčejná zlodějka. Přitom vím, že to, co dělám, není správné. Pokaždé, když někde něco ukradnu, stydím se a slibuji sama sobě, že to bylo naposled. Ale příště to udělám znovu. Adrenalin a pocit, že dělám něco zakázaného, mě vždy přemůže.

Je mi 26 let a žiju v Praze. Ve velkém anonymním městě, kde se někdo jako já bez problémů schová. Odstěhovala jsem se sem z malého města na Moravě, kde jsem zažila velkou ostudu. Byla jsem téměř přistižena při krádeži v malém butiku, který patří matce mé kamarádky. Nešla jsem sem s úmyslem krást, jen jsem si chtěla koupit něco hezkého na sebe.

Mé „hobby“ mě připravilo o kamarádku

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Zatímco se kamarádka u pokladny bavila s maminkou, já jsem nepozorovaně strčila do kabelky kožený pásek. Vůbec jsem ho nepotřebovala a ani se mi nijak zvlášť nelíbil, ale nemohla jsem si prostě pomoci. Jenže mě zahlédla jedna z nakupujících a oznámila to paní šéfové. Nikdy nezapomenu na její vyčítavý pohled. Bylo mi trapně, ale mnohem trapněji bylo nejspíš jí. Znala mě odmalička, s její dcerou jsme byly nejlepší kamarádky, skoro jako sestry. A já ji okradla. Nedokázala jsem se ani přiznat, řekla jsem, že ta paní se spletla, a ona mě raději nepožádala, abych jí ukázala kabelku. Přitom jsem jí na očích viděla, že mi nevěří.

Přišla jsem o nejlepší kamarádku. To mi bylo 23 let. Pracovala jsem tenkrát na pobočce v bance a podařilo se mi domluvit si práci na centrále v Praze. Měla jsem štěstí, že se mi to místo podařilo sehnat. U nás jsem už zůstat nemohla. Tušila jsem, že by netrvalo dlouho a ztrapnila bych se ještě víc než v butiku. Taky jsem sem tam sáhla rodičům do peněženek. Já ty peníze nepotřebovala, ale tolik mě to nutilo jim vzít i jen pár drobných…

Straka v práci

Odchod do jiného města a odstěhování od rodičů pro mě tak bylo jediným možným řešením. Jenže ani tady jsem nepřestala. V práci jsem občas vzala někomu něco ze stolu, i když to byla třeba jen drobnost, čokoláda ze šuplíku, jogurt z lednice. Jenže s jídlem rostla chuť, jednoho dne jsem sebrala kolegyni obálku s několika tisícovkami. Věděla jsem, kam si ji dala a celý den jsem čekala, až odejde.

Když se na krádež přišlo, nikdo mě nepodezíral a já pochopitelně zažila úžasný pocit nepřemožitelnosti. Přitom ty peníze jsem ani moc nepotřebovala, dokonce jsem je ani neutratila, jen jsem si je dala doma do krabice, kde mám své úlovky.

Byla jsem jak šílená, jiné kolegyni jsem sebrala nádherné lodičky, které měla pod stolem, dalšímu kolegovi hodinky. Ty se mi ale staly osudnými. Viděl mě přitom jiný kolega a nahlásil to ředitelce. Na koberečku v její kanceláři jsem se ke všemu přiznala. Ke všem krádežím. Řekla mi, že to nebude rozmazávat, nechce kolem toho dělat velký rozruch, ale já musím všechno vrátit a do hodiny z firmy odejít.

Vyhazov z práce

Neměla jsem jinou možnost. Odešla jsem a zůstala sama. Už je to skoro tři měsíce. Práci stále nemám, bojím se ji dokonce i hledat. Bojím se někde nastoupit, že by se zase naplno projevila moje „nemoc“. Schovávám se za to slůvko, říkám, že jsem nemocná, vždyť já se nedokážu ovládnout, je to silnější než já. Jsem jak profesionál. Bezostyšně kradu v obchodech, umím se vyhnout kamerám. I když tuším, že mi to nemůže stále procházet. Jednou na mě musí přijít. Bojím se, že to se mnou špatně skončí. Ta ostuda, kdyby mě vedli policajti. Ale stejně to dělám dál a dál.

Peníze zatím ještě mám, dokázala jsem si docela dost naspořit, i když jsem platila ne příliš levný podnájem. Ale já pomalu za nic neutrácela. Navíc jsem si spoustu věcí nakradla. Jenže čím dál víc cítím, že takhle už to dál nepůjde. Já se někdy bojím i vycházet z domu, co kdyby mě zase popadla ta moje vášeň něco ukrást a chytili by mě?

Nevím, jak dál. Nikdy jsem se nikomu s tím, co se mnou je, nesvěřila. Ani rodičům, ani té kamarádce. Třeba by mě pochopila, kdyby to věděla. Že jsem nechtěla krást, že je to něco, co neumím silou vůle ovládnout.

Možná bych se měla léčit, je to jakási forma závislosti, jsem jako narkoman, který musí mít svou drogu.

Lída

Názor odborníka: Jaký je váš osobní život?

Milá Lído, učinila jste první veliký krok, a to je přiznat si sama sobě, jak závažná vaše situace je. Nepřestanete-li krást, může se vám snadno stát, že se dostanete do velikých problémů.

Než vám sdělím své rady, musím přiznat, že mě na vašem dotazu zaujala jedna věc. Kromě krádeží vůbec nepíšete o svém osobním životě. Máte i jiné přátele než vaši bývalou kamarádku? Máte partnera? Rozumíte si s rodiči? Je váš život kromě krádeží naplněný a šťastný? Zdá se, že jste se na krádežích stala závislou. Důvodů může být několik: nezralost, uvolňování napětí, osobnostní porucha nebo tento problém zakrývá nenaplněnost ve vašem životě. To byl důvod, proč jsem vám pokládala své otázky, protože je těžko možné vyřešit problém v pár řádcích.

Za mě vám doporučuji určitě navštívit odborníka, se kterým můžete hovořit zcela otevřeně a který vás nebude odsuzovat a kárat. Pomůže vám zacházet se svou závislostí na krádežích a zpevnit vaši vůli.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2020

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 27. října 2014. Anketa je uzavřena.

4. Mám vyhledat odbornou pomoc?
4. Mám vyhledat odbornou pomoc? 1933
1. Mám se pokusit v sobě potlačit tu touhu něco ukrást, silou vůle bych to třeba mohla dokázat?
1. Mám se pokusit v sobě potlačit tu touhu něco ukrást, silou vůle bych to třeba mohla dokázat? 35
3. Mám vyhledat kamarádku, která byla před pár lety u mé krádeže, se vším se jí svěřit a požádat ji pomoc?
3. Mám vyhledat kamarádku, která byla před pár lety u mé krádeže, se vším se jí svěřit a požádat ji pomoc? 28
2. Mám se se vším svěřit rodičům a požádat je o pomoc?
2. Mám se se vším svěřit rodičům a požádat je o pomoc? 24