Tomu se říká helicopter parenting a v anglosaském světě to je/bylo dost populární tak posledních 20 let, zejména pak v USA, Kanadě a Austrálii. A je to naprostá katastrofa. Vyrůstají z toho mladí lidé naprosto neschopní samostatného myšlení, mají pocit, že je všechno ohrožuje, chodí s rodiči na pracovní pohovory a - světe, div se - nemají pak úspěchy v pracovním světě, o nějakém zakládání rodiny ani nemluvě. Tenhle styl výchovy je naprostý mor a je to jedna z mála věcí, kde souhlasím s Barnevernem v Norsku, protože ten si takové rodiče zve na kobereček za tohle (a to je nějaká hrozba).

No... Ja mam zase znamou, ktera nechava dcerku litat po hristi a sama si cte knizku. A ta jeji dcerka krade jinym detem hracky a predbiha je a sikanuje, a mamince je to jedno. :-(

Sama jsem teda na hristi synka tak min. do 2,5 let samotneho nenechala, presneji nenechal me on, protoze chtel partaka. Jo, ostatni mamy cumely do mobilu a deti se lepily na me, protoze se mnou byla zabava.

Pár krát jsem taky trávila čas s kamarádkou, co na svoje dítě neustále řvala."Neber ten klacek, nechod na tu trávu, nesahej na ten kámen...". Po pár hodinách jsem byla s toho tak vycukana,ze jsem měla chuť skočit z okna. Příště jsem se takovému zážitku raději vyhnula obloukem. Bylo mi líto dítěte..protože to fakt nemá kam utéct.

Mám 3 děti a myslím, ze je mnohem méně frustrujici, nechat je hrát si. S tou nejstarší jsem lozila po prulezkach, abych ji to naučila. Ty mladší se to naučily od sourozenců.

Vykašli se na ní. Je to novopečená matka a tudíž iracionální bytost. Stejně si ta káča pitomá bude dělat jak chce - velí ji k tomu pud. Možná časem prohlédne a pokud ne bude nadšeně svůj přístup obhajovat.

Cas ukaze, s cim se budou jednou potykat.

Pokud jste fakt takovr kamosky, muzete ji rict svuj nazor. Pokus to preroste unosnou mez pro vas, prestante se stykat. Jednoduche jako facka. Kazdopadne pohled z druhe strany by byl jiste velice zajimavy :)

Achjooo, opravdu mi už přijde, že ty příběhy nejsou reálný a iDnes se tu snaží o jakousi výchovu společnosti.

Ano jsou to vylhané případy.

Jako bych četl o mé sestře...

milé idnes, mám kamarádku Dášu, která má stejně starého syna Kubu, jak je můj Martin, známe se z porodnice.

Kuba je bohužel hrozný spratek, rodiče mu všechno dovolí, nechtějí třeba vidět, ani když jejich andílek bije ostatní děti (Dáša tomu říká, že "Kuba je přece živý"), neustále ho cpou nějakým přeslazeným sajrajtem, ze kterého má zkažené zuby, navíc před mým Martinem, který pak chce logicky taky a odmítá zdravější jídlo.

Co mám dělat? Markéta

Ano, jitěže, tak nějak by i mohl znít příběh z druhé strany... ... ale stejně myslím, že to nebude tento případ.

"Oba jsme přiměřeně přísní i tolerantní."

Tohle mi stačí. My jsme přiměření, ostatní nejsou tak přiměření. Nebudete mít taky někdy "dopis od někoho", kdo není pupek světa?

Ano, ano, pojímat věci ze svého pohledu a brát je subjektivně, to se běžně v dopisech a žádostech o radu vůbec nedělá. Tam se většinou píše vše zcela objektivně, protože pisatel si mezitím již vytvořil i metodologii a provedl výzkum u druhé strany, aby zaslal kompletní data k analýze.