Měla jsem krásné dětství. S maminkou jsme bydlely u babičky v malém domku kousek za Prahou. Obě se o mě staraly, až jsem z toho mnohdy měla pocit, že pro ně na světě není nic jiného než já. Dnes vím, že mi chtěly vynahradit to, že jsem vyrůstala bez táty.
Máma otěhotněla před maturitou
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Moje maminka strávila dětství v domku u babičky a dědy (toho si já už prakticky nepamatuji, zemřel, když mi byly dva roky), pak odešla na střední školu do Prahy. Bydlela na internátě. V posledním ročníku školy poznala mého tátu a otěhotněla. Ona mě prý chtěla, od babičky vím, že ani minutu neuvažovala o tom, že by šla na interrupci. Naštěstí měla plnou podporu svých rodičů. Babička si vždy přála mít hodně dětí, ale bohužel měla jen moji mámu.
Když mamka otci svého dítěte řekla, že je těhotná, odmítl ji, že dítě není jeho. Prostě se zachoval jako hodně chlapů před ním, kteří jsou ještě moc mladí a nezkušení na to, aby mohli mít dítě. Mámě bylo tehdy 18 let a jemu jen o pár měsíců víc. Máma se s ním rozešla a zařekla se, že ho už nechce nikdy vidět a mě že klidně vychová sama jen s pomocí svých rodičů. Tuto verzi znám od své matky. Kdykoliv jsem se ptala na svého otce, řekla mi, že ji opustil, když zjistil, že čeká dítě a ona ho už nikdy neviděla, nikdy po něm ani nepátrala.
Maminka se nikdy nevdala
Máma odmaturovala, já se narodila dva měsíce potom. Rodiče se jí snažili se vším pomáhat. Po smrti dědy se o mě už starala jen mamka s babičkou. O mém tátovi jsme se doma nikdy nebavily. Já ho vlastně ani nepostrádala. Až někdy v pubertě jsem se z mamky snažila dostat víc informací, ale bylo to zbytečné. Máma o něm prostě nechtěla mluvit.
Nikdy jsem neměla ani žádného náhradního otce. Mamka sice občas nějakého přítele měla, i mě s babičkou asi se dvěma seznámila, ale s žádným nechtěla zůstat natrvalo. Když jsem dospěla, svěřila se mi, že by s žádným mužem žít nechtěla. Ten rozchod s mým otcem ji prý tenkrát tak poznamenal, že se rozhodla si žádného už nepustit k tělu.
Pravda je jiná
Jenže ono to tenkrát prý bylo všechno jinak. Babička před měsícem umřela a před svou smrtí mi řekla všechno o mém tátovi. Je pravda, že jeho první reakce, když mu máma řekla, že čeká jeho dítě, byla taková, jak mi mamka vyprávěla. Ovšem už mi neřekla, že ji otec za pár dní vyhledal, omlouval se jí a chtěl, aby s ním zůstala, že ji má moc rád a na dítě se těší, že to určitě spolu všechno zvládnou. Jenže máma měla svou hlavu, nedokázala mu nikdy odpustit, jak v první chvíli reagoval, a odmítla se s ním jednou provždy bavit.
Babička mi řekla, že můj otec zkoušel mockrát mámu zlomit - volal, psal dopisy, posílal peníze, ale máma mu všechno vracela. Babička se mamku snažila přesvědčit, aby ustoupila, že on i já máme právo se poznat, ale ona nikdy nechtěla. Nakonec se babička s mým otcem setkala sama. Mně prý bylo v té době asi 12 let. Od té doby se s ním občas, své dceři za zády, scházela, aby mu přišla říct, jak se mám. Nosila mu moje fotky. On po ní občas pro mě něco poslal, zpočátku hračky (babička je vydávala za svoje), později peníze, které mi ukládala. Když umírala, dala mi číslo mého účtu i pár dopisů, které mi táta psal a nechal je u ní.
Babička mi řekla, že máma vůbec o ničem neví. Domluvili se tak s mým tátou. Oba věděli, že by nikdy nesouhlasila s tím, že se s ním babička občas sejde a říká mu o mně. Babička mi dala fotku táty i adresu, kde v Praze bydlí, a řekla mi, co dělá. Táta se oženil, má dva syny (a já mám dva bratry), ale už je pár let rozvedený a žije prý sám.
A já teď stojím před velkým rozhodnutím. Tátu bych chtěla poznat a vlastně i své bratry, ale co máma?
Justýna
Názor odborníka: Co od mámy čekáte?
Dobrý den, Justýno, neumím vám jednoznačně říci, co máte dělat, ale nabídnu vám své úvahy nad vaším příběhem a možnostmi, které jste nastínila v závěru, v naději, že vám v rozhodování pomohou. První věc, která mě napadá, je, že máte právo znát svého tátu, a nepotřebujete k tomu ničí souhlas. I z vašeho dotazu jsem získala dojem, že se s tátou setkat chcete.
Přemýšlím teď, co vlastně očekáváte od mámy v této situaci? Dovedu si představit, že se informací, že máte tátu a bratry, můžete cítit zaskočená, že si v tom můžete připadat sama, že můžete toužit po podpoře. Ale možná od mámy čekáte ještě něco jiného. Zkuste si zformulovat, co to je, a pak se zamyslet, jak moc reálné je, že to od ní skutečně získáte. Pomoci vám může třeba zkušenost s mámou při řešení jiných závažných témat. Mohla byste to, co čekáte od mámy, získat ještě nějak jinak? Zároveň si zkuste zformulovat i to, čeho se z máminy strany obáváte, a zamyslet se nad tím, jak moc je to reálné. Třeba se vám pak bude rozhodovat o něco lépe.
K možnostem řešení, které navrhujete, mě napadá ještě jedna – alespoň pro začátek mámě nic neříkat. Nepovažuji ji za horší nebo lepší než ty vaše, je to jen jiná alternativa. Nakonec bych vám chtěla navrhnout, abyste si o všem promluvila s někým, komu důvěřujete, třeba s přítelem nebo dobrou kamarádkou. Držím palce v rozhodování!
Lenka Daňková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 17. ledna 2013. Anketa je uzavřena.
