Bydlím v malém městě, prakticky celý život. Nejdřív s rodiči, teď sama. Naši se na důchod odstěhovali do domku po babičce a mně přenechali náš byt. O tři ulice vedle bydlí Marta. S manželem tam mají krásný třípokojový byt. I ona v našem městě vyrostla, shodou okolností ve stejném domě, kde žiji já.
Jsme stejně staré (31 let), chodily jsme spolu do školky, na základku i na stejnou střední školu do vedlejšího města. Byly jsme jako dvojčata. Podobně jsme se oblékaly, měla jsme svá tajemství a hlavně moc jsme si rozuměly. Prožívaly jsme všechno spolu.
Marta se vdala, já zůstala sama
Dokonce jsme i naše první vážné známosti poznaly společně. Byli to také velmi dobří kamarádi. Zpočátku jsme chodili všichni dohromady, a když to začalo být vážnější, rozdělili jsme se, ale přesto jsme hodně věcí podnikali ve čtyřech. Bylo nám tenkrát dvaadvacet. Asi po roce Marta otěhotněla a Vaška si vzala, s přítelem jsme jim šli za svědky.
Já takové štěstí neměla, přítel byl sukničkář, a když se na něj provalila už několikátá nevěra, rozešla jsem se s ním. Byli jsme spolu téměř tři roky. Byla jsem z toho hodně nešťastná, měla jsem ho moc ráda a hlavně jsem toužila po dítěti.
Pak jsem byla pár let sama, občas jsem šla na schůzku s nějakým mužem, ale nic moc se z toho nevyklubalo. Táhlo mi na třicet a pomalu jsem propadala beznaději, že toho pravého snad nikdy nenajdu. Tak jsem aspoň plnila funkci skvělé tetičky malého syna Marty.
Ani Martě se manželství moc nevydařilo. Její muž je sice hodný chlap, ale občas rád zajde do místní hospody a prohraje nějaké peníze v kartách. Marta je z toho nešťastná, ale rozejít se s ním nechce. On je jinak fajn, stará se o syna, doma jí pomáhá, je šikovný, jen kdyby ho ty karty tolik nelákaly.
Marta nevydýchala, že mám přítele
Zhruba před dvěma lety jsem poznala Petra. Bydlí v našem městě jen pár let a dosud jsme se ještě nepotkali. Ale náhoda tomu chtěla a já se zamilovala na první pohled. Petr je o rok mladší než já a tenkrát se akorát rozešel s přítelkyní, kvůli které se vlastně do města přistěhoval. Potkali jsme se na městském úřadě, kde pracuji, zrovna si tam byl domlouvat nějaký podnájem. V našem městě se mu líbilo, našel si tu i práci, akorát to bydlení mu chybělo.
Dali jsme se spolu do řeči a já poznala, že se mu líbím. Tak strašně jsem chtěla, aby mě někam pozval, že to snad ze mě vycítil a udělal to. Po práci jsme spolu zašli na skleničku. Pak jsme se pár dní neviděli, než mi zase zavolal a začali jsme se scházet pravidelně.
Pochopitelně jsem ho představila i Martě. Moc jsem se těšila, až ty dva seznámím. Jenže Martina reakce mě překvapila. Chovala se dost odměřeně. A mně pak řekla, že jsem se zbláznila, vždyť je mladší. Ovšem to mi (vlastně nám) vůbec nevadilo. Martě jsem se snažila vysvětlit, že jeden rok nehraje roli, že je nám spolu moc dobře. Ale Marta se chovala hrozně, neustále mi na něj donášela nějaké drby, které vlastně vůbec nebyly pravdivé. Přesvědčovala mě, ať se s ním rozejdu, že se k sobě nehodíme, že mě stejně opustí a zlomí mi srdce. Vůbec jsem ji nepoznávala. Dokonce jsem se s ní načas přestala i vídat. Jen jsem jí občas zatelefonovala, ale k sobě domů jsem ji nezvala, ani k nim nešla na návštěvu.
Po roce známosti jsem Petrovi nabídla, aby se ke mně nastěhoval. Petr uvažoval, že si koupí byt ve městě, ale protože to mezi námi už začalo být docela vážné, domluvili jsme se, že může peníze investovat do rekonstrukce mého bytu a stane se spoluvlastníkem. Plánovali jsme totiž, že se brzy vezmeme, oba chceme i dítě.
Chtěla jsem dát s Martou všechno do pořádku, říct jí, že se mýlila a že nám to spolu klape. Tak jsem ji po několika měsících, co jsme se téměř nebavily, pozvala k nám domů a že ji požádám, aby mi šla na svatbu za svědka. Marta byla ochota sama, jenže se chovala hrozně. Vyloženě mi před očima Petra sváděla, flirtovala s ním, jako kdybych tam vůbec nebyla. Petrovi to bylo trapné, ale zase ji nechtěl kvůli mně okřiknout. Byl to hrozný trapas. Myslela jsem, že to bylo kvůli vínu, které vypila, ale její chování se opakovalo. Dokonce ve městě, kde jsme se všichni čtyři potkali. S Petrem flirtovala nejen přede mnou, ale i před svým manželem.
Jsem z jejího chování naprosto rozčarovaná. Mám ji moc ráda, chybí mi, že nejsme už spolu. Nikdy jsem neměla tak blízkou přítelkyni, jako byla ona. Nechápu, proč se tak chová, to mi závidí? Nebo se bojí, že o mě přijde?
Jana
Názor odborníka: Nabídněte Martě podporu
Milá Jano, chování vaší kamarádky ukazuje na to, že jí něco v životě chybí, že není šťastná. A právě ten chybějící kousek nejspíš reprezentujete vy, respektive něco, co vy ve svém životě máte. Může to být nějaká vlastnost, schopnost, dovednost, energie, svoboda apod. Toto "něco" vám pak z jejího pohledu umožňuje mít takového partnera, jakého máte a prožívat ve vztahu štěstí. Jakoby měla pocit, že to, co má ona, je apriori horší. Vypovídá to také o vašem vztahu.
Zkuste si položit otázku, co vás vlastně teď v dospělosti pojí. Je to nějaké osobní souznění, důvěra a opora nebo je to spíš setrvačnost a vzpomínky? Je váš vztah skutečným přátelstvím, kde vám na sobě záleží? Jste připravené si pomáhat? Pokud ano, pak věřím, že se vám časem podaří situaci vyřešit a že si dokážete o všem otevřeně promluvit.
Požádejte Martu o setkání jen ve dvou a otevřeně jí řekněte, jak její chování vnímáte, co konkrétně chcete změnit a proč a jak by to mělo vypadat. Někdy se stane, že když člověk sám prožívá frustraci a není šťastný, nemá na to, aby něco pozitivního dával svému okolí. Třeba je to Marty případ. Zeptejte se jí i na to, jak se jí daří a co ji trápí a nabídněte jí podporu. Dávat dobro a jít příkladem je sice těžké, když dostáváte opak, ale dokáže to otvírat oči. Držím palce!
Milena Nováková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 21. září 2014. Anketa je uzavřena.
