Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ve dvaceti jsem po sexu na jednu noc otěhotněla. Došlo k němu venku na trávě po jedné vesnické zábavě, kterou jsem s kamarádkami navštívila u babičky na vsi. Oba jsme byli opilí a do té doby se ani neznali. Nikdy jsem nezjistila, jak se pořádně jmenoval a odkud byl. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl už kdovíkde a já po něm ani pátrat nechtěla.
Naši mě přesvědčovali, ať jdu na interrupci, že si zkazím život, sama s dítětem, jehož otce ani neznám. Ale já od začátku věděla, že si dítě nechám. Narodila se mi dcera. Rodiče mi sice hodně pomáhali, ale nebylo to lehké. Když byly dceři dva roky, vrátila jsem se do práce, rok mi ji hlídala mamka, střídala se s tetou. Obě byly do mé holčičky vyloženě zamilované, byla krásná a moc roztomilá.
Rodinné štěstí netrvalo dlouho
Ve třech letech nastoupila do školky a týden na to jsem poznala svého budoucího manžela. Po roce známosti jsme se vzali, on dceru adoptoval, měl ji moc rád prakticky od prvního dne, kdy ji uviděl. Dcera na něm taky visela, byli nerozlučná dvojka. A já byla konečně šťastná. Za nějakou dobu se nám narodila dcera a za další čtyři roky další holka. Manžel byl štěstím bez sebe, že má doma harém. Mě to mrzelo, že aspoň jedno dítě nebyl kluk, hlavně kvůli manželovi, že jsme takhle my ženský doma v přesile, ale on si to vyloženě užíval.
No a jednoho dne mi zničehonic oznámil, že odchází. Prý se zamiloval do kolegyně z práce. Byl to blesk z čistého nebe, já absolutně nic netušila. Přitom, jak se mi přiznal, to trvalo skoro dva roky. Ale už se prý nedokázal přetvařovat, uvědomil si, že bez ní žít nemůže. Mě má prý taky rád, ale ji miluje. Holek se to pochopitelně nijak nedotkne, všechny tři jsou pro něj vším a on pro ně tady bude pořád.
S rozvodem jsem nakonec souhlasila, nemělo smysl ho přesvědčovat. On už byl rozhodnutý a já měla svou hrdost. Dohodli jsme se, jak se bude vídat s dcerami i jak vypořádáme majetek a najednou jsem zase byla sama, bez muže a místo s jednou dcerou rovnou se třemi. Obě mladší dcery byly na tátu naštvané, byly ještě malé (nejmladší bylo sedm a prostřední jedenáct), nechápaly, že ho neztrácejí, že se jen prostě jejich rodiče rozcházejí. Dávaly mi pořád najevo, že jsem jejich milovaná maminka a že ony mě nikdy neopustí. Nakonec po pár týdnech si zase s tátou našli k sobě cestu. Musím uznat, že se jim hodně věnoval, i dost štědře finančně přispíval. Nemůžu v tomhle směru proti němu říct křivého slova. Je to už deset let, co nejsme spolu a naše vztahy jsou dalo by se říct přátelské. Tu ženu si vzal, mají syna. Já jsem sama, žádného dalšího muže už nechci.
Dcera z otcova odchodu viní mě
Co je ale pro mě hodně bolestné, je chování mé nejstarší dcery. V době, kdy jsme se rozvedli, jí bylo sedmnáct, a vinu za rozpad našeho manželství dávala mně. Prý si nejsem schopná udržet žádného muže. Svého vlastního otce ani nepoznala a tátu, který jí dal jméno, vzal si ji za svou a staral se o ni, jsem nechala jen tak jít. Já za to můžu, protože ode mě odešel k jiné. Její slova mě moc mrzela, ale chápala jsem ji a doufala, že časem se vše srovná.
Nesrovnalo, dcera se mi odcizila asi navždy. V osmnácti odešla z domova, našla si přítele, otěhotněla a našli si bydlení asi 50 kilometrů od domova. Ještě před porodem se vzali, narodila se jim holčička a za další dva roky druhá. Na svatbu mě pozvali, ale dodnes se rozbrečím, když si vzpomenu, jak jsem se tam cítila. Dcera byla samý úsměv a pozornost k mému bývalému a jeho ženě, to bych ještě vydržela, ale co už bylo nad mé síly, bylo její chování k tchyni, to bylo samé maminko sem, maminko tam. A mě prakticky ignorovala. Ještě, že si vzala slušného kluka, tomu to bylo vysloveně trapné a všímal si mě aspoň on.
A stejné je to i s vnučkami, prakticky je vidím jenom, když za nimi jedu. Mám ale dost špatné spojení, autem nejezdím, takže se vidíme jen chvilku. Nikdy mi nenabídla, abych u nich přespala. Zeť to sice navrhl, ale ona řekla, že mají málo místa. Ke mně jezdit nechce. Ale za druhou babičkou s dědou jezdí pořád, přitom zeťovi rodiče bydlí mnohem dál než já.
Už jsem z toho hodně unavená a říkám si, proč se tak chová. Nic jsem jí neudělala, nemá důvod být taková. Tak ráda bych se vídala s jejími holčičkami, pomohla jí, ale za chvíli mě vnučky ani nebudou znát. Ještě, že mám dvě dcery, které mi dělají jen radost.
Magdaléna
Názor odbornice: Pracujte na společné budoucnosti
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Magdaléno! Máte dojem, jako by vás prvorozená dcera soudila a odsoudila za neschopnost udržet si muže. Zkoušet se před dcerou obhajovat a vysvětlovat zřejmě žádné ovoce neponese. Jak tedy zvládnout komunikaci, i když se neshodnete na důvodech rozpadu vašeho manželství? Přestaňte se obhajovat.
Minulost bude každá z vás sice vnímat jinak, neznamená to však, že byste nemohly mít společnou budoucnost. Dceři se zjevně povedl vztah, raduje se z dětí, má dokonce blízko k tchyni a tchánovi. Pokuste se s dcerou domluvit, jak časté by vaše návštěvy u ní mohly být, zkuste navrhnout, co byste s vnučkami ráda podnikala nebo se i zeptat, jaký program by vaše dcera ráda, abyste s dcerkami naplánovala.
Nechtějte po svých dětech, aby odsouhlasily vaše počínání v partnerském vztahu. Jste velká holka, rozhodnutí i jejich následky budou jen a pouze na vás. S dětmi budujte vztah rodič – dospělé dítě. Pracujte také na kontaktu s vnoučaty, vámi investovaný čas do vnoučat se bude úročit. A přes dobrý vztah s vnoučaty někdy vedou stezky k nápravě komplikovaného vztahu s dospělým dítětem.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 12. srpna 2019. Anketa je uzavřena.
