Ona
(Ilustrační foto)

(Ilustrační foto) | foto: Profimedia.cz

Příběh Dany: Manžel mi zlomil srdce. Teď umírá, mám mu odpustit?

  • 498
Manžela jsem milovala jak nikoho jiného na světě. Pak mě i děti kvůli jiné opustil. Mně to zničilo. Teď mu zbývá jen pár měsíců života a dcera mě prosí, abych se s ním smířila a byla mu nablízku. Já ale nemohu…

Jmenuji se Dana a je mi 50 let. Jsem rozvedená a mám dvě dospělé děti – syna Martina, je mu 30 let a třiadvacetiletou dceru Helenku. Syn už má vlastní rodinu, s přítelkyní vychovávají dvouletého syna. Dcera bydlí se mnou, studuje vysokou školu, do toho chodí do práce. Má přítele a prakticky pendluje mezi mnou a jím. Občas je pár dní u něj, občas u mě, podle toho, jakou má její Mirek směnu.

Rozvod po deseti letech

Napište i vy svůj příběh

Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

Rozvedená jsem už dvacet let. Manžel, kterého jsem si brala z velké lásky, byl mým prvním klukem. Než jsem ho poznala, měla jsem jen takové platonické lásky. S Karlem jsem se seznámila, když mi bylo 17, on byl o deset let starší, navíc moc hezký a taky hodně zkušený. Netrvalo dlouho a já mu ležela u nohou. Zpočátku jsme se vídali jen zřídka, mí rodiče byli hodně přísní, zvlášť když zjistili, jak starý je můj přítel. Jenže mě neuhlídali a já otěhotněla. Byla svatba.

Byli jsme spolu deset let, naše manželství bylo celkem v pohodě. Já Karla zbožňovala, takže bych pro něj udělala cokoliv a on toho zneužíval. Měl mě naprosto omotanou kolem prstu. Já žila jen pro něj a naše děti a on vedle toho měl i kamarády a své zájmy. Já se starala o všechno a on si jen užíval. Je pravda, že mi nikdy nedal příčinu, abych na něj žárlila. Peníze sice přinesl, s dětmi si občas pohrál, ale jinak bylo vše na mně. A mně to přišlo normální. Moc jsem ho milovala a omlouvala ho před každým (hlavně mojí mámou a sestrou), kdo by ho chtěl kritizovat.

Po deseti letech mi oznámil, že se zamiloval do jiné ženy a chce se rozvést. Ještě teď se mi ve snech vrací, jak mi to říká a vždy se probudím hrůzou úplně zpocená. Nezadrželo ho nic, ani můj pláč, ani děti. Odešel, sice mi všechno (kromě auta) nechal, ale to mi bylo naprosto jedno. Zlomil mi srdce a já se zhroutila. Chtěla jsem umřít. Trvalo skoro rok, než jsem se vzpamatovala. Nebýt mé mámy a sestry, tak nevím… Staraly se jak o mě, (dokonce jsem strávila několik týdnů v nemocnici na psychiatrii), tak o děti a celou domácnost. Na rozvod se moc nepamatuji, byla jsem pod prášky.

Dceři v době, kdy manžel odešel, byly dva roky, synovi deset. Helena to nijak neprožívala, byla ještě moc malá. Navíc byla se mnou doma pořád, tátu tolik nevídala a já jí zůstala i nadále, i když jsem byla nepoužitelná, ale byly tam babička s tetou. To Martin se vůči otci hodně zatvrdil. Všechno už pochopitelně chápal a otec se pro něj stal úhlavním nepřítelem.

Manžela jsem vymazala z paměti

Když jsem se jakžtakž vzpamatovala, šla Helenka akorát do školky. Já se vrátila do práce a na manžela jsem si zakázala myslet. Máma se sestrou mi sice dál pomáhaly, ale já se snažila být samostatná. Navíc jsem měla velkého pomocníka v Martinovi. Tenkrát jsme se moc sblížili a vydrželo nám to do dneška.

Bývalý manžel měl vždy o děti zájem, platil na ně pravidelně alimenty, někdy i víc, než mu soud vyměřil. Dcera ho milovala a ráda k němu chodila, ale syn odmítal. Zpočátku jsme ho museli hodně nutit, pak to ex vzdal. Do dneška mají velmi chladný vztah, Martin mu ani nepředstavil svou přítelkyni a svého syna. To dcera nedá na tátu dopustit. Martin jí to má hodně za zlé. Jenže ona si nepamatuje, co mi táta udělal a on se k ní opravdu chová moc hezky a choval by se i k Martinovi, kdyby ho ten k sobě pustil.

Nikdy jsem dětem (respektive dceři) ve styku s otcem nebránila, jen jsem o něm chtěla slyšet co nejméně. Za celých 20 let, co spolu nejsme, jsem ho neviděla, ani s ním nijak nekomunikovala, i když bydlí ve stejném městě jako my. Všechny záležitosti kolem dětí s ním řešila moje sestra. Já se ho snažila ze svého života úplně vymazat.

Také jsem se nikdy nevdala. Měla jsem sice pár známostí, ale s nikým jsem už nežila. Zrada manžela mě poznamenala natolik, že muži pro mě přestali víceméně existovat. Mám rodinu, přátele, kolegy v práci a své koníčky. To mi stačí.

Exmanžel má před sebou jen pár měsíců života

Bývalý manžel před dvěma lety onemocněl. Bohužel velmi vážně. Má rakovinu. Už mnoho let žije sám. Se ženou, ke které od nás odešel, se rozešel už hodně dávno a od té doby prý nikoho na vážno neměl. Nevěděla jsem, že je nemocný, ale asi tak před měsícem mi to dcera řekla, ta to věděla celou dobu. Prý mu zbývá už jen pár měsíců života.

Když mi to dcera říkala, cítila jsem, že je mi to úplně jedno, dokonce mě v duchu napadlo, že boží mlýny melou… Teď se za tu myšlenku tak trochu stydím. Jenže dcera mi to řekla z jednoho prostého důvodu, chce, abych tátovi odpustila, navštívila ho, smířila se s ním a byla mu nablízku ve dnech, které mu ještě zbývají. Řekla jsem jí, že to nikdy neudělám, že je mi to líto, ale soucit necítím a přetvařovat se nemíním. Od té doby snad není dne, aby mě dcera nepřesvědčovala, že bych si to měla rozmyslet. Vždyť on už nikoho jiného nemá. Syn je na mé straně, také on se s otcem nechce setkat, i když umírá.

Začínám pochybovat, vždyť mi nic neudělá, když za ním půjdu. Ale pak si říkám, že on chce jen ulevit svému svědomí. Když byl zdravý, nikdy se nesnažil mě kontaktovat a omluvit se. Já jsem si také své vytrpěla a to, co on kdysi udělal, mě poznamenalo na zbytek života.
Dana

Názor odborníka: Nemusíte odpustit "na povel"

Dobrý den, Dano, ptáte se, jestli máte odpustit těžce nemocnému exmanželovi. Jestli tomu dobře rozumím, žádá to po vás zejména vaše dcera, exmanželův postoj nezmiňujete.  Pokud byste se jej rozhodla navštívit, kvůli komu by to bylo? Kvůli němu/kvůli dceři? Dovedete si představit, že by návštěva u něj mohla být nějak užitečná třeba i pro vás?

Záměrně píšu o návštěvě a ne o odpuštění – přemýšlím totiž, jak je možné takto narychlo a "na povel" odpustit někomu, pokud jste to za 20 let neudělala. Co všechno pro vás vlastně představuje pojem "odpuštění"? Podle čeho byste poznala, že už jste odpustila? Myslíte, že by odpuštění změnilo i něco ve vašem životě?

Říkám si, jaké by to bylo, kdybyste se rozhodla exmanžela prostě navštívit – jako člověka v těžké životní situaci, člověka, se kterým jste si byli kdysi blízcí. Třeba by vám stačila tato jediná návštěva, třeba byste zjistila, že byste ráda byla exmanželovi nablízku i nadále. A třeba by tahle zkušenost mohla být pro vás impulzem k přehodnocení i jiných věcí ve vašem životě: otevřít vám dveře k odpuštění, které já vnímám spíše jako proces postupného osvobození se od nutnosti nosit v sobě 20 let starou křivdu. Proces, kterým byste mohla procházet buď sama, nebo s pomocí psychoterapeuta. Jestli se ale do něj chcete pustit, je jen na vás. Držím vám palce k rozhodnutí!
Lenka Daňková, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 5968

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 2. července 2012. Anketa je uzavřena.

3. Mám trvat na svém a dceřinu nátlaku nepodlehnout, vždyť mi vlastně zkazil život a žádné odpuštění si ode mě nezaslouží?
3. Mám trvat na svém a dceřinu nátlaku nepodlehnout, vždyť mi vlastně zkazil život a žádné odpuštění si ode mě nezaslouží? 2935
1. Mám poslechnout dceru a s exmanželem se setkat, ale jen jednou, odpustit mu a udělat za vším poslední tlustou čáru?
1. Mám poslechnout dceru a s exmanželem se setkat, ale jen jednou, odpustit mu a udělat za vším poslední tlustou čáru? 1856
4. Mám mu napřed zatelefonovat a teprve pak se rozhodnout, zda ho navštívím, či nikoliv?
4. Mám mu napřed zatelefonovat a teprve pak se rozhodnout, zda ho navštívím, či nikoliv? 735
2. Mám na všechno, co mi udělal, zapomenout, odpustit mu a být mu nablízku v jeho posledních dnech?
2. Mám na všechno, co mi udělal, zapomenout, odpustit mu a být mu nablízku v jeho posledních dnech? 442