Mírná obezita? Zírala jsem na propouštěcí zprávu z nemocnice po prodělaném zápalu plic a styděla se za sebe. Já a mírná obezita! Já, která od mala sportuje, zdravá strava jí nevadí… Já jsem mírně obézní! Ano, věděla jsem, že nejsem štíhlá, pár pokusů o redukci proběhlo, ale nic zásadního – myslela jsem, že vlastně ani nemám důvod. Po narození dvou dítek jsem se totiž dostala zpátky na původní váhu v pohodě. Tedy ne na původní, ale "začáteční těhotenskou". A to pro mě byly dva rozdílné termíny.
Jak jsem už řekla, odmala jsem sportovala. Vlastně jsem neznala nic jiného, tréninky přes týden, o víkendech závody. V létě soustředění. A právě na jednom z nich, bylo mi sedmnáct, se něco stalo, dostavily se problémy s dýcháním – a zůstaly mi. Nikdo mi tehdy nepomohl.
Navštívila jsem spousty lékařů, ale nic zásadního jsem se nedozvěděla. Vědělo se, že problémy jsou od zad, od páteře. Ale tak mladou holku asi nikdo nebral úplně vážně.
Vlastně ze dne na den jsem proto se vším přestala. Při sebemenší zátěži, jako je například rychlejší chůze na vlak, jsem se zadýchávala, začínala se mi motat hlava, bylo mi na omdlení. Posílali mě i do Bohnic, nakonec jsem léčebnu opravdu navštívila a dostala nějaké prášky. Zvracela jsem po nich, bylo mi to ale už jedno. Všechno mi bylo úplně jedno. Úplně. Nakonec tuhle léčbu zastavila mamka, věděla, že tahle cesta je fakt blbost. Že to není psychikou, jsme věděli všichni, ale když nikdo nepřišel na nic jiného, možná se to ze zoufalství muselo zkusit taky.
Nakonec jsem se dostala k ortopedovi, který mi injekcemi rozvolňoval stažené svaly u páteře. Mamka mi dělala křížky, kde mě to bolí, pan doktor mi dával injekce do zad. Když jsem se mu ukázala, říkal vždycky, že mám záda jak tiket do sportky. Úleva přišla, ale na strašně krátkou dobu. Cestou do práce se mi záda zase stáhla. Po nějakých osmi stovkách injekcí jsem to ukončila, doktor mi navrhl řešení v podobě zmenšovací plastiky prsou. Bylo mi přes dvacet, bez dětí. Šla jsem do toho. Výsledek to nepřineslo a operace se navíc vzhledově příliš nepovedla. Funkčně naštěstí ano, takže jsem obě své děti, které přišly, odkojila.
Po dvou dětech jsem ale v pětadvaceti měla stejný problém jako v sedmnácti – a o dvacet kilogramů víc. Na svůj problém s dýcháním jsem si za ta léta zvykla, naučila se žít s tím, že se nenadechnu pořádně. Přistihla jsem se při tom, že už je pro mě normální, že se nenadechnu, že se mi motá hlava, že je mi pořád špatně.
A pak přišel onen impuls, propouštěcí zpráva a tam ta šílená slova: mírná obezita. Vzpomněla jsem si na slova jedné doktorky, které jsem se ptala, jak mám zhubnout, když se nemůžu ani pohnout. V koncentráku prý tlustí lidé nebyli a mám začít s mrkví… Tenkrát jsem to obrečela. Co ale dělat teď? Věděla jsem, že takhle to zkoušet nechci, ale rozhodla jsem si jídelníček upravit. Zdravé potraviny mi chutnaly, k pohybu jsem kladný vztah měla a byla jsem rozhodnutá i svým omezením se nějak hýbat.
Začala jsem jíst pětkrát denně, dopřávala jsem si hlavně zdravé, to, co se nemá jíst, jsem minimalizovala. Běh se stával pravidelnou součástí mého života, i když s utrpením a následnými problémy se zády, s dýcháním. Váha dolů moc nešla.
Pak se v našem městečku otevřelo studio, kde byl i přístroj vacushape (funguje jako běžný běžecký pás, uživatel je ale uzavřen od pasu dolů v podtlakové komoře, pozn. red.). Jen jsem si o tom přečetla, věděla jsem, že tohle bude pro mě ideální. Šla jsem do toho, ze začátku chodila třikrát týdně, pak dvakrát. Objevily se výsledky, a to mě motivovalo dál.
A pak jsem objevila něco, co mi vlastně změnilo život: jumping (skákání na malých trampolínách, pozn. red.). Poprvé jsem šla ze zvědavosti, líbilo se mi to. Na první hodině jsem samozřejmě myslela, že umřu, ale zároveň jsem zjistila, že mi povolila záda. Už po první hodině! Šla jsem na další – a tentýž efekt.
Schválně jsem zkusila jít další den běhat… A bylo mi dobře! Uběhla jsem asi tři kilometry a neměla jsem problémy. Takhle jsem se vlastně projumpingovala k běhu. Konečně jsem našla něco, co mi pomohlo. A konečně jsem mohla zase začít běhat. Díky vacushape jsem shodila minimálně 20 kil, díky jumpingu jsem si krásně odblokovala záda.
Dřív jsem si šla zaběhat tak jednou týdně, víckrát to nešlo, i když jsem chtěla tak moc… Teď si postupně přidávám a na běhu jsem snad až závislá. Děti mi mezitím začaly chodit do školy a já řeším neustálý problém nejen s časem, ale i okolím. Skloubit děti, práci, domácnost, přítele a nic nezanedbávat je náročné.
Hodnotím, kde můžu ubrat, práci omezit nemůžu, ani domácnost. A také hledám pochopení, ale tam, kde bych ho čekala a potřebovala, ho moc nenacházím. Děti berou moje běhání jako součást mého života a jsou v pohodě. Přítel ale není nadšený, možná i naopak. I když je doma vše vyšperkované, prádlo vyžehlené, děti mají hotové úkoly, večeře nachystaná a já vybíhám jen na půl hodinky, cítím problém. Neustálé narážky, poznámky se do mě ukládají hluboko. Během je sice postupně vytěsňuji, ale přijde mi to jako nespravedlnost, bolí to. Díky běhu se cítím skvěle, fyzicky i psychicky, a to se projevuje zase navenek, takže nechápu proč ta nelibost.
Ale jsem zase silnější. Díky skupině adidas Women´s Challenge na Facebooku. Vím, že to zní jak reklamní slogan, ale najednou je tu pro mě někdo, kde mě podporuje, kdo mě chápe. Někdo, kdo na běh kouká ze stejného pohledu jako já, pro koho je běh stejným přínosem. A to mi dává hroznou sílu a podporu.
Číst články o běhu a věcech okolo je fajn, ale tohle je mnohem hlubší. Po prvním rozhovoru na Facebooku jsem brečela. Fakt. Holky mě tak podpořily, že jsem šla hned ten večer běhat a zvládla v pohodě o dva kilometry víc. Další holky mě motivují zase už jen tím, že včera večer za příšerného počasí vyběhly alespoň na pět kilometrů. Nebo tím, že hodí na Facebook fotku polévky, kterou si daly po běhu, a já hned vím, co budu vařit. Nebo běžím po asfaltu a v dešti a vybavuji si fotky ostatních, co běhaly přes den za sluníčka a po parcích.
Myslím na to, co bylo dřív, a jsem šťastná za to, co je teď. Už nikdy se nechci dostat tam, kde jsem byla před patnácti lety. A udělám pro to maximum. I pro svůj malý půlmaratonský sen. Jo, chtěla bych uběhnout půlmaraton. Časem se k tomu propracovat. Dřív mi to přišlo nereálné, ale teď? Věřím, že to zvládnu. Věřím si. Vím, že mám tam někde podporu, kterou hledám a potřebuji. Sice jsem tady teď sama, ale mám někde spoustu kamarádek, které mě drží.
(čtenářka si přála zůstat v anonymitě)
