S dcerou to jde od puberty z kopce (ilustrační foto).

S dcerou to jde od puberty z kopce (ilustrační foto). | foto: Profimedia.cz

Příběh Anny: Dcera nás ničí. Manžel se jí stále zastává

  • 125
S manželem jsme spolu skoro 25 let. Brali jsme se z velké lásky, vlastně jsme "museli". Čekala jsem totiž naše první dítě, syna Jakuba. Za tři roky se narodila Klára. Odmalička to byla úžasná holčička, manžel se v ní viděl. A bohužel ji upřednostňoval i před synem.

Jakubovi jsem se to snažila vynahradit. Ale on byl a je velmi silná osobnost, takže z něj vyrostl samostatný a správný chlap. To s Klárou to jde od puberty z kopce. Nevím, jestli je na vině něco v její povaze, s čím se vlastně už narodila, nebo naše výchova. Tedy spíše manželova výchova. V jejím případě jsem se snažila být tou přísnější z rodičů já, já nařizovala, já zakazovala. Manžel dovoloval a porušoval moje zákazy. Takže nakonec mě nebrala vážně ani Klára, ani manžel.

Dcera se v pubertě změnila

Dokud byla malá, dalo se s ní ještě mluvit i jí domluvit. Navíc byla opravdu hodně roztomilá holčička, uměla dělat oči (především na tatínka), takže jí člověk (tedy občas i já) něco prominul či odpustil. Tak do 12 let to s ní docela šlo, dobře se učila, měla hodně kamarádů, kamkoliv přišla, všechno se hned točilo kolem ní.

Napište i vy svůj příběh

Napište i vy svůj příběh
Příběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce, v partnerské poradně nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu.

S nástupem puberty se z ní stávala vzdorovitá holka, na školu zvysoka kašlala, občas do ní ani nešla. Začala kouřit a našla si podivné kamarády. Jednou propadla a nakonec devítiletku ukončila s odřenýma ušima. Jako malá chtěla být malířkou, nádherně kreslí a my ji v tom s manželem podporovali. Jenže kvůli svému prospěchu neměla moc možností, kam se po základní škole vrtnout. Gymnázium, které chtěla dříve studovat, nepřipadalo v úvahu. Nakonec se měla vyučit v oboru ošetřovatel. Pochopitelně tam vydržela tři měsíce a byl konec.

Byli jsme z ní s manželem zoufalí, já ji chtěla hned od počátku, když selhaly všechny domluvy, potrestat tak, aby na to nezapomněla. Byla jsem připravená i na to, aby odešla do diagnostického ústavu. Psychologové nám to dokonce doporučovali. Jenže manžel se zatvrdil, že ne a bez jeho souhlasu to prostě nešlo. Navíc jsem zjistila, že jí stále podstrkuje peníze, za mými zády jí dovoluje to, co já jí zakázala.

Ani už nevím, jak jsme vydrželi do její dospělosti. Do školy nechodila, různě se poflakovala a my ji živili. S manželem jsem se nakonec domluvila, že v 18 letech odejde z domova. Chtěla jsem, aby se starala sama o sebe, třeba i klesla na dno, ale ať vidí, že žít na úkor nás prostě nejde. Když se stala dospělou, manžel opět cukl. Nakonec Klára asi za rok odešla sama k příteli.

Po roce se vrátila "jen na pár dní"

Skoro rok jsme o ní nevěděli. Pak se zničehonic objevila v dost zbídačelém stavu, a že přišla o práci (pracovala jako pomocná síla v kuchyni), přítel ji vyhodil, protože neměla peníze, aby mu přispívala na bydlení a jídlo. Neměla kam jít, tak jestli by u nás mohla pár dní bydlet, než si něco najde. Já nesouhlasila, manžel pochopitelně dovolil a během pár hodin ji k nám přestěhoval.

Z pár dní se staly tři měsíce, po celou dobu se Klára flákala doma, práci nehledala a my ji živili. Nic nezmohly moje protesty, manžel ji prostě nechtěl vyhodit na ulici. Dokonce se jí podařilo vyštvat i Jakuba. Odešel od nás, protože jí měl plné zuby a vlastně i táty, se kterým se kvůli ní stále hádal. Kamarád zrovna sháněl podnájemníka, tak se mu to hodilo.

Po třech měsících Klára přivedla domů svého nového kamaráda, a že by potřeboval na pár dní někde přespat. Pochopitelně skončil u nás. Manžel opět dovolil, já nezmohla nic. A opět z pár dní už to je půl roku, co u nás kamarád bydlí. On i Klára nárazově pracují na různých brigádách. Peníze nám nedávají, my je živíme. Pořád jen slibují, že nám jednou všechno vrátí a to manželovi stačí. Když začnu protestovat, manžel řekne, že je to přece naše dcera a my jí musíme pomáhat.

Ale před pár dny jsem si sama sobě řekla dost. Už to prostě takhle dál nejde. Buď ona (s přítelem), nebo já. Moje starší sestra, která žije po smrti manžela sama (děti už má taky z domu) mi nabídla, ať se k ní přestěhuji, na jak dlouho budu chtít. Souhlasila jsem, ale teď mi dochází, proč já bych měla chodit ze svého bytu, kde jsem doma, odejít by měla dcera se svým přítelem. Tak nevím, už nemám sílu něco řešit, chci mít klid a se sestrou si dobře rozumíme, ale vyklidit jen tak pole také nechci. Jenže vím, že manžel by si beze mě ani vodu neuvařil, tak snad by mě chtěl brzy zpátky, ale co když se mýlím?
Anna

Názor odborníka: Můžete něco jako rodiče udělat společně?

Dojde-li vzájemná rivalita mezi dítětem a rodičem až sem, je prohráno. A i když se vždy vyplatí pracovat na zlepšení vzájemných vztahů, mnohé z promarněných šancí se už nevrátí.

Kořeny rivality mezi rodičem a dítětem stejného pohlaví spadají do období tzv. oidipovského konfliktu. Optimálně se láskyplné pocity dítěte vůči rodiči opačného pohlaví setkají s pevností vzájemného vztahu rodičů, s jejich shovívavostí a pochopením pro jeho emocionální potřeby. Chápající rodiče pomohou dítěti vzdát se přání "vzít si maminku/tatínka za ženu/muže" a vedou ho k přijetí zprvu tvrdošíjně odmítané generační bariéry. Dítě se poté ztotožní s rodičem stejného pohlaví a vyřeší svůj problém: bude-li jako maminka/tatínek, může si někdy v budoucnosti vzít za muže/ženu někoho podobného, jako je obdivovaný rodič.

V příběhu se dvě ženy vytrvale přetahují o souhlas a náklonnost jediného muže. Generační rozdíly jsou setřené a oidipovský konflikt zůstává bez uspokojivého řešení. Ve vzájemné rivalitě se ztrácí rodičovská autorita i nadhled potřebný k hledání řešení. Řešení, která nebudou omezena na "buď a nebo".

Pokud uvažujete o jakémkoli opatření, které by ve vaší situaci mohlo přinést smysluplný výsledek, doporučil bych vám začít otázkou: "Co můžeme my, rodiče a manželé společně dělat pro to, abychom pomohli dceři i sobě?"
Petr Sakař, Psychologie.cz

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 9346

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. prosince 2012. Anketa je uzavřena.

2. Mám sbalit Kláře a jejímu příteli věci, vyměnit zámky, předat jim ve dveřích kufry, a tvrdě i před manželem trvat na svém?
2. Mám sbalit Kláře a jejímu příteli věci, vyměnit zámky, předat jim ve dveřích kufry, a tvrdě i před manželem trvat na svém? 7486
4. Mám se rovnou sebrat a odejít k sestře?
4. Mám se rovnou sebrat a odejít k sestře? 951
3. Mám manželovi pohrozit, že odejdu, pokud nedonutí Kláru s přítelem opustit náš byt?
3. Mám manželovi pohrozit, že odejdu, pokud nedonutí Kláru s přítelem opustit náš byt? 794
1. Mám to ještě vydržet a doufat, že třeba jednou dojde trpělivost i manželovi a sám bude chtít, aby Klára s přítelem odešli?
1. Mám to ještě vydržet a doufat, že třeba jednou dojde trpělivost i manželovi a sám bude chtít, aby Klára s přítelem odešli? 115