Jediné štěstí je v tom, že jako majitel celkem slušně prosperující firmy mám na to, abych uživil celou rodinu a ještě jsme si mohli dovolit i něco navíc. Jenže nikdo z nás neví, co čeká za rohem, co když se dnes máme dobře a zítra může být všechno jinak. Samozřejmě mám uzavřené slušné pojištění, kdyby se se mnou něco stalo, ale pro případ, že by se mi přestalo dařit v podnikání, chráněn nejsem.
Ale moje žena to nechápe, tvrdí, že se přeci nemůže nic stát, že jsme firma s dobrým jménem, takové prý nekrachují. Jenže takových už bylo. Jana se neustále ohání tím, že máme barák, velkou domácnost, tři děti, psa a kočku a kdo by to všechno obstaral, když já jsem prý pořád v práci.
Jana je stále doma
Janu jsem poznal, když mi bylo 25 let, jí bylo o dva roky méně. Zamiloval jsem se až po uši. Pracovala jako hosteska na nějakém veletrhu, kam mě poslal můj tehdejší zaměstnavatel. Byla krásná jako obrázek a já byl ztracený. Naštěstí i ona opětovala mé city a brzy se z nás stal pár.
Bydlel jsem tenkrát v Praze a Jana se ke mně po necelém roce nastěhovala. Žila s rodiči na severu Čech a těžko tam hledala práci. V Praze se docela rychle chytla, nastoupila jako asistentka. Pak jsme se vzali a po roce čekali naše první dítě. A já se osamostatnil, založil jsem s kamarádem firmu a měli jsme úspěch.
Peněz přibývalo a mohli jsme si dovolit postavit dům na kraji Prahy. Také se nám narodila druhá dcera. Jana byla pochopitelně doma, starala se o dům, o domácnost, protože já byl pořád v práci. Tenkrát nám to takhle vyhovovalo oběma.
Jenže po dalších letech, když už šla do školy i mladší dcera, jsem měl pocit, že Jana tak nějak "hloupne". Bylo na ní vidět, že je pořád doma, spoustě věcí přestávala rozumět, na nic neměla vlastní názor. Navrhl jsem jí, jestli by nechtěla chodit alespoň na částečný úvazek do práce, stačilo by pár hodin denně. Myslel jsem to s ní dobře, ale ona se zatvrdila, že co bychom si bez ní doma počali. Navrhl jsem hospodyni, ale to taky neprošlo.
A pak na mě vyrukovala, že bychom mohli mít ještě jedno dítě. Věděla, jak na mě, hrála na to, že bychom třeba mohli mít kluka, na což mé ješitné já nakonec slyšelo. Jana otěhotněla celkem bez problémů a opravdu se nám narodil kluk. Žena tak měla zase na pár let ode mě pokoj.
Jenže v září půjde náš junior do školy. Řekl jsem Janě, že je nejvyšší čas, aby začala pracovat. Přeci jen už se jí blíží věk, kdy je čím dál těžší se někde uchytit a má nejvyšší čas si něco slušného najít. Její peníze sice nepotřebujeme (i když kdoví, co se jednou může stát), ale jde o to, že Jana se tak nějak vzdaluje normálnímu životu běžného člověka. Chtěl bych, aby se zase dostala mezi lidi, aby se zapojila.
Občas se za ženu stydím
Naštěstí moje žena nepatří mezi takové ty manželky podnikatelů, které řeší jen nákupy, kosmetické salony a posilovny. Taková není. Jenže ani nemá moc kamarádek, všechny, které měla, pracují a mají jiné starosti než ona. Takže je celé dny doma, stará se o domácnost, učí se s mladší dcerou, vaří, uklízí a těší se, až půjde Péťa do školy a ona se bude učit i s ním.
Ovšem já už si s Janou nemám co povídat. Ona je tak nějak odtržená od reality. Nemá žádný přehled, co se děje, nemá žádný vlastní názor. Když k nám někdy přijdou přátelé na návštěvu, moc toho nenamluví, protože příliš nerozumí tomu, co si povídáme. A bohužel často se stane i to, že když do hovoru zasáhne, je to úplně mimo mísu a mně je pak trapně a vlastně i naši přátelé se tváří tak nějak rozpačitě. Přitom není hloupá...
Chápu ji, že se nejspíš po tak dlouhé době bojí opět se do pracovního procesu zapojit, ale čím víc to bude oddalovat, tím to pro ni bude horší. Už jsem jí navrhoval, ať třeba začne chodit na nějaké kurzy - jazykové, počítačové. Nebo ať zkusí nějakou rekvalifikaci, taky jsem jí nabízel, že se poptám po nějaké časově nenáročné práci, aby se postupně do procesu zapojila a časem by si mohla něco najít sama, ale je to marné. Nakonec to vždycky skončí tím, že se pohádáme a Jana začne brečet.
Už si fakt nevím rady. Myslím to s ní dobře, nechci, aby se zahrabávala doma, jednou by toho mohla litovat, až děti vyrostou a ona zůstane víceméně odtržená od reálného života. Jenže Jana si myslí, že jí snad závidím, že je doma a nemusí dnes a denně chodit do práce.
Karel
Názor odborníka: Zjistěte, jaké jsou vaše cíle
Dobrý den, Karle, jedinou možnost, kterou zde vidím, je komunikovat s vaší paní tak, aby si uvědomila sama možné důsledky jejího setrvávání doma. Zmínil jste finanční riziko, kdyby se vám přestalo dařit, její odtržení od reality a nepřehled, vaše upadající komunikace, její nejistá pracovní budoucnost…
Možná je i s těmito důsledky v souladu a nevadí jí to, možná si jich není dostatečně vědoma. Pokud vnímáte, že to může mít vliv na vaše manželství, pak je potřeba výrazněji upozornit i na tuto skutečnost a vaše pocity, které okolo toho máte. Jako například:
"Poslední dobou cítím, že se sami sobě vzdalujeme a samotnému mi upřímně trochu vadí, že díky tomu, že jsi často doma, tak ztrácíš přehled o veškerém dění venku. Mám pocit, že už si nerozumíme jako dřív a chtěl bych to s tebou řešit. Tady je můj návrh…, co navrhuješ ty?"
Rozhodně nemá smysl něco řešit za ni, nebo ji do něčeho nutit. Sama musí dojít k tomu, co je pro ni i pro váš vztah nejlepší, vy jí můžete jen říci svůj pohled a ukázat možný směr. Pokud ale vaše paní tyto pocity nesdílí a doma se cítí dobře i tak, těžko ji přesvědčíte o opaku.
Zjistěte, jakou si představujete společnou budoucnost, jaké jsou cíle obou z vás. Může se stát, že také po letech soužití můžete mít na věci rozdílné názory. A zatímco pro vás může žena v domácnosti bez dalších zájmů znamenat spíše horší variantu, pro vaši ženu to může být životní náplní, ve které má pocit, že se maximálně realizuje a cítí se dobře. Pak je to na vás, abyste udělali kompromis a uzavřeli tuto kapitolu s jasným výsledkem, jak se vaše společná budoucnost bude odvíjet dál ideálně pro spokojenost vás obou.
Nikola Šmorancová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 10. února 2014. Anketa je uzavřena.
