Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mým rodičům po revoluci vrátili činžák na lukrativním místě nedaleko centra. Když šli do důchodu, byty rozprodali, koupili si domek za Prahou a spokojeně si užívají stáří. S manželkou jsme jeden z bytů dostali, velký a prostorný s krásným výhledem. Máme krásné bydlení, ale má i velkou nevýhodu, do nejbližšího parku je to několik set metrů a nechat děti hrát na ulici je nesmysl.
Před pár lety jsme se proto se ženou rozhodli, že si pořídíme chalupu na venkově. Sice nebyl problém jezdit za prarodiči, mají tam zahradu, blízko les, ale nemůžeme tam být pořád a chtěli jsme mít i něco vlastního.
Přes léto chalupa, v zimě město
Chalupu jsme trochu zrekonstruovali, před námi patřila starému pánovi, který už na nic nestačil a po jeho smrti syn nechtěl do domu investovat a raději ho prodal. Tenkrát byla žena na mateřské, staršímu synovi byl rok. Strávila tam prakticky několik let po sobě kus jara, celé léto, a když začalo být chladněji, vrátila se zpátky do Prahy. Jezdil jsem za nimi, kdykoliv jsem měl volnou chvilku, ale bylo to časově hodně náročné, chalupu máme zhruba sto kilometrů od domova.
Když byly synovi tři roky, žena se vrátila do práce, pracuje jako učitelka v mateřské školce, a syna měla u sebe. Na chalupu jsme jezdili jako většina českých rodin na víkendy a na prázdniny. Před rokem se nám narodil druhý syn a letošní léto manželka opět strávila na chalupě. Bylo jim tam pochopitelně mnohem líp než ve městě, vedra se tam snášela podstatně snadněji.
Žena si tam navíc našla i několik kamarádek, matek s dětmi zhruba ve věku, jako jsou naši synové. Jedna z nich je místní, s manželem a dětmi si na kraji vesnice vybudovali ekofarmu. Další dvě jezdí s dětmi k rodičům, kteří ve vesnici žijí. Byl jsem rád, že má kolem sebe kamarádky, se kterými si rozumí, a děti mají k sobě vrstevníky. Jenže z jejich přátelství se zrodil nápad, který se mi ani trochu nelíbí.
Školka na ekofarmě
Ekofarmářka s mou ženou vymyslely, že na farmě vybudují malou školku. Žena je učitelka, má pedagogické vzdělání a bude se tak moci dětem věnovat, její kamarádka zase poskytne prostor. A od plánů nebylo daleko k činům. Přes léto si vyzkoušely, že to bude fungovat, měly tam vlastní děti a dokonce byl zájem i v naší a vedlejší vesnici.
O manželčiných aktivitách jsem věděl, já ji dokonce podporoval. Viděl jsem, jak jsou naše děti spokojené, a také jsem byl rád, že se moje akční žena netočí jen kolem synů, baráku a plotny. Jenže jsem si myslel, že po létě všechno skončí a manželka se se syny vrátí domů. Ona však má jiné plány, rozhodla se, že na chalupě zůstane. Dokonce přes léto podnikla i další aktivity ohledně zateplení domu, aby se v něm dalo bez problémů bydlet i v zimě. Školka se rozjela, dokonce žena sehnala ještě jednu učitelku z blízkého města.
A já jsem byl postaven před hotovou věc. Žena bude se syny žít na venkově a já se mám rozhodnout, buď budu doma sám a za nimi můžu dojíždět, nebo se mohu přestěhovat na chalupu. Mám na ni vztek, svým způsobem mě odstřihla od dětí. Já vím, že jim je tam mnohem líp než v Praze. Mohou být venku, mají tam kolem sebe kamarády, zvířata, ale nemají tátu. A to mám manželce za zlé. A co já? Proč mám sám žít ve velkém bytě, s nimi si telefonovat a vidět je jen na chvilku jednou za týden.
Když na to přistoupím, bojím se, že se postupně odcizíme. Navíc mi žena před pár dny řekla, že staršímu synovi našla i skvělou školu. Příští rok jde do první třídy a ona už předběžně všechno zařídila. S manželkou se máme rádi, nehádáme se, ona svůj nový způsob života nebere jako něco proti mně. Vím, že jí budu chybět, jenže je teď tak nadšená pro svůj nový projekt, jak tomu sama říká. Prý se jí konečně splnil sen, jak se věnovat dětem. Já mám svým způsobem radost za ni, ale mnohem raději bych byl, kdyby si svůj sen splnila doma a se mnou.
Mám sice volnější pracovní režim, s kolegou z bývalé práce jsme si založili menší PR agenturu, nedaří se nám špatně, ale musíme na tom intenzivně pracovat. Mohu si pochopitelně občas dovolit pracovat tzv. z domova, ale odsunout se na venkov nastálo, to bych to asi mohl rovnou zabalit.
Petr
Názor odbornice:
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Petře. Když hovoříte o plánech své ženy přesunout se s dětmi natrvalo na venkov, chvílemi to vypadá, jako byste jí do nějaké míry rozuměl a možná i fandil. Dovolila bych si z toho usuzovat, že je váš vztah pěkný, máte se rádi a dokážete spolu vycházet. K tomu patří i schopnost hovořit spolu o tom, co se ve vašich životech děje, čím se jeden nebo druhý zabýváte či k čemu se chystáte. A zde si nejsem tak úplně jista, že podobný hovor proběhl.
Píšete, že má vaše žena v plánu přestěhovat se s dětmi natrvalo na venkov. Vy byste zůstal bydlet a pracovat ve městě sto kilometrů od nich. Vaše děti mají dva rodiče a potřebují je oba.
V modelu běžném v našich krajích o děti sice pečuje více času máma - tak trochu i za tátu, zatímco táta více vydělává na celou rodinu, zase tak trochu i za mámu. Avšak nemělo by to znamenat vaši ztrátu kontaktu s dětmi, na který jste vy i děti zvyklí. Sedněte si se ženou a proberte, co by pro vás odloučení od dětí znamenalo.
Žena by se ráda pracovně realizovala, v čemž ji podporujete. Hledejte společně kompromis, který by byl dobrý pro vás oba, ale i pro děti. Pravděpodobně naleznete řešení, které nebude stoprocentně ani podle jednoho z vás dvou. Když byste si s rozhovory nevěděli tak úplně rady, či se dostali do slepé uličky, nezdráhejte se vyhledat odbornou pomoc - třeba v osobě mediátora.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 8. října 2018. Anketa je uzavřena.
