Chlapče, rozbil jsi bezpečný přístav jejího dětství - rodinu s její matkou. A to se někdy neodpouští hodně dlouho, možná nikdy. To jsi nezvažoval, když jsi se rozhodoval pro rozvod? Ony děti jsou totiž také cítící bytosti a nestačí plnit soudem uložené povinnosti. Já ti povím, proč s tebou nekomunikuje. Prostě ji séřeš!

"..a hlavně se vídáme mnohem víc, než když jsme společně bydleli."

Ale tady může být důvod. Pokud se o ně nezajímal předtím, tak to starší může brát jako "proč teď".

To je zajímavé.. Je sice hezké, že jsou se ženou "v pohodě", ale že ex nechápe, jak je tohle závažné a nechce to řešit, asi není úplně ok.

Není popsáno, jak se dcera chová, když se spolu potkají, ale je potřeba si s ní o tom zkrátka promluvit. Když řekne, že nic a že se jí zrovna nechce, tak je potřeba se domluvit na aktivitu i čas předem, pokud mají dobře vychované dítě asi těžko pak řekne, že se jí zrovna nechce. Ale za tím nic bude stejně určitě něco..

Super. Další z příspěvků: "S tím, s kým bych o tom měl mluvit, jsem o tom sice vůbec nemluvil, ale poraďte mi!" To si to v tý redakci cucají z prstu, nebo jsou lidi opravdu takoví ...

Tohle řeší včasně nařízená symetrická střídavá péče, nemůžete přece poslat prachy a mít splněnou rodičovskou odpovědnost vídáním s dětmi. Kde to žijete. Co je to za předkládanou socialistickou normu.

přesně

asi mu o dcery zase tak moc neslo. ja od zeny neodesel tehdy prave proto, abych si deti jeste uzil (a ony me), protoze mi bylo jasne, ze az se osamostatni, bude tech ruznych spolecnych akci, vymen nazoru, predavani zkusenosti a celkove spolecne stravenych chvil mnohem mene. vlastne se da rici, ze jsem to udelal ze sobeckych duvodu a jestli se rozvedeme v petactyriceti nebo padesati nam bylo celkem jedno, ani jeden jsme nikoho bokem nemeli. a nakonec to dopadlo tak, ze jsme se nerozvedli, ani jeden nechce byt sam, takze oba cekame, az si ten druhy nekoho najde.

Otázka je jestli Vám ten společný vztah ještě něco dává, jestli ještě žijete, nebo jen přežíváte.

Dcera je uražená, že jste s manželkou svůj problém neřešili ale utekli před ním a je dvě prakticky obětovali. Odmítáním vás trestá. Dejte jí příležitost vás ještě nějaký čas trestat, ono ji to přejde, jak dospěje zjistí, že není vůbec špatné mít někoho jako jste vy a její děti konec konců také budou potřebovat schopného dědečka. Léčení časem.

ale stale musi projevovat zajem o ni (stale prijimat jeji odmitani), pokud ji "odstrihne" muze se v ni utvrdit pocit, ze mu o ni "nejde" a on ji pritom jen da dostatek prostoru.

Taky to může být první desiluze z mužů, přece jen pro děvče je otec vzor a takový jakože princ ke kterému se vzhlíží.Jenže ejhle taky je to jenom člověk a než dcera zpracuje zklamání

Před několika roky kardinál Duka hovořil v Reflexu o krizi rodiny. Zaznělo, že dnes se neumí lidé obětovat, upozadit, brát ohledy na druhé, ale jen na své tužby a potřeby. Ke vztahům přistupujeme jako ke spotřebnímu zboží. Věci se dříve opravovaly a zůstávaly po mnohá desetiletí, tak dnes se rovnou vyhazují a nahrazují novými - telefony měníme každé 3-4 roky. A podobně je to se vztahy - nastane problém, krize, partner/ka mě už nebaví, nelíbí se mi, tak se ani nepokusíme o nápravu, o restart, ale prostě nahradíme novějším "modelem", mladším, originálnějším. Duka říkal: "Neviděl jsem ještě štastné dítě z rozvedené rodiny." Samozřejmě jsou i vyjímky (násilí, drogy), kdy není už jiné cesty pro ochranu zdravého vývoje dítěte než rozchod.

Často vidím, že lidé z rozpadlých rodin mají sami mnohdy v dospělosti problém udržet své vztahy. V profesi zase vidím, jak mnohými dětmi rozvod rodičů zamává a ve svém "protestu" proti rozchodu rodičů se dostanou k rizikovému jednání. Pánovi, který odešel od rodiny k mladší milence, se stalo přesně to, co je popisováno v článku - mladší s tátou je v pohodě, starší jej ignoruje, případně nazývá ubožákem, a když přišla jednou na návštěvu, tak jim počůrala zubní kartáčky, a nakonec se dala na pervitin. Vnímá tátův odchod jako zradu. V jiném případě se syn po odchodu otce od rodiny vykašlal na školu, hulil trávu, teď bere pervitin a odmítá pomoc - obzvláště od otce.

S manželkou jsme po dvaceti letech soužití také měli krize, ale nikdy bych rodinu nerozbil, protože dítě (dcera) potřebuje oba rodiče stejně - třeba kvůli vzorcům chování v úplné rodině, mužskému vzoru, mužského elementu ve výchově, v tátově opoře, ve společném trávení času atp. Když maminka / manželka zemřela, tak přestože je dceři 21 let, tak se mnou jako s otcem chce ještě trávit společný čas - jdeme na výstavu, do kina, divadla, na dovolenou fotit architekturu, na kola. Jsem za to vděčen.

Je to jako v Malém princi: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

Děkuju. Napsal jste to naprosto skvěle.