Docházelo k běžným manželským roztržkám, které někdy byly provázeny i ruční výměnou názorů (podotýkám lehčí, nikdy jsem nebyla nucena vyhledat lékařské ošetření).
Když byly synovi tři roky (dceři bylo sedm), byla jsem dost odhodlaná se rozvést. Ale bohužel se nestalo. Náš vztah postupem času dost ochládal, fyzické vyřizování hovorů přestalo a začlo psychické. Přesto jsme byli a jsme pořád "spolu".
Já se dostala ve čtyřiceti dvou letech do přechodu. Jeho průběh naštěstí nebyl nijak moc drastický. Manžel si pořídil kamarádky, silnou motorku. Spolu jsme přestali spát i mluvit. Mluvil vlastně jen se svým mobilem. Před dvěma lety byl i u jedné z nich asi dva měsíce odstěhován.
Nesla jsem to dost těžce, ale dala jsem mu vybrat: ať je buď doma nebo tam. Prej s nimi, nebo s ní nic neměl, jenom je mu tam lepší, nastěhoval se ale zpět. Ale tím způsobem že doma přespí jednou za týden, nebo dva týdny někdy doma není měsíc.
Já se dál starám o domácnost, syna jemu občas vyperu, má u nás jídlo (stále platí inkaso). Rozvod je bohužel neuskutečnitelný, ani jeden nemá na vyplacení z bytu toho druhého. A bydlet rozvedení spolu v bytě, to bych asi psychicky nezvládla, dovede být dost nepříjemný.
Snažím se někoho najít, ale v mých letech (je mi 47)?! je to dost těžké, navíc každý vycouvá když nejsem rozvedená.
Zajímalo by mě, jestli je možné najít ještě smysl života.
