Ona
Těhotenství

Těhotenství | foto: Profimedia.cz

Při porodu jsem byla v pohodě oproti tomu, co následovalo

  • 8
Rodila jsem v květnu 2002. Porod samotný nebyl tak hrozný, spíš jsem neměla štěstí na lidi a okolnosti kolem. V noci mi začaly bolesti a dle rad asistentky z kurzu jsem se po nějaké době naložila do teplé vody, aby se ukázalo, jestli to jsou skutečně porodní bolesti.

Ty však po pár hodinách ustaly a já celá nervózní volala do porodnice, co to bylo. To byli jistě poslíčci, to dřív nejezděte, až budou stahy po 5 minutách trvat aspoň 2 hodiny.

VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE

Pomyslela jsem si: tak to teda ty porodní bolesti nepřežiju, jestli tohle byli jen poslíčci. Tak tedy manžel odjel do práce a já čekala, co bude dál. Před polednem se bolesti znovu objevily – a opravdu, zprvu dlouhé intervaly se postupně zkracovaly, ale já poctivě měřila na hodinkách, jestli už jsou intervaly po 5 minutách (vůbec to nebylo pravidelné, jeden byl po 2, druhý po 7).

Tou dobou se měl manžel vrátit, tak jsem ho nechtěla zbytečně nahánět o něco dřív – přece ví, že to může přijít každou chvíli, že už mám nějaký ten den po termínu. Ale že se zrovna dneska zdržel – no co, vždyť ty bolesti prý trvávají celý den. Hned jak přišel, vzali jsme věci a vyjeli – porodnice od nás není moc daleko, asi do 15 minut.

JAK JSEM RODILA? Napište nám. Další témata jsou MOJE MATEŘSKÁ, či MDŽ . Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy.

Na příjmu mě sestřička prohlédla a sdělila mi, že už jsem víc než napůl otevřená. To bylo jediné, co udělala relativně v klidu. Pak začala pobíhat a shánět oblečení pro mě i manžela, což jí docela trvalo, byla „zmatená jak lesní včela“.

Taky nechápu, proč se mnou zase sepisovali tu stejnou anamnézu, kterou zjišťovali už minule (když jsem tam byla poslaná od gynekoložky, že mám po termínu, že si mě tam budou sledovat a když do týdne nic, tak porod vyvolají) a když jsem tam chodila i na ultrazvuky. Hned poté mi napíchli antibiotika, protože jsem měla pozitivní stěry.

Z kuliček jsem se nemohla vyhrabat

Pak nás odvedli do pokoje, kam přišla porodní asistentka, udělala nějaké související drobnosti a že až se mi bude chtít tlačit, mám říct. Tento pocit jsem měla už nějakou dobu, tak jsem jí to řekla, a ona nás hned převedla jinam a jak prý si přeju rodit. Já na to, že nevím, když jsem ještě nerodila, tak ona se ptala, co bych chtěla vyzkoušet. Jestli třeba relaxační křeslo naplněné polystyrénovými kuličkami. Do křesla jsem zapadla až příliš a nemohla jsem se v něm posunout do nějaké rozumné polohy, a když jsem pochopila, že to teda nebude ono, nemohla jsem se z něj vyhrabat.

Nakonec jsem rodila na porodnické stoličce – na bolest člověk zapomene a pamatuju si jen to, jak asistentka stále říkala už vidím hlavičku, zatlačte – to říkala snad pořád dokola. No ale po delším tlačení se náš bobuláček konečně dostal na svět. Byla jsem moc šťastná. A byla jsem taky moc šťastná, že tam se mnou mohl být manžel - kromě psychické podpory mi podával pití, měla jsem hroznou žízeň. Od našeho příjezdu do narození malého to zdaleka netrvalo 2 hodiny.

A ještě placenta...

Jenže pak řekli, že ze mě nejde placenta, že mě musí hned uspat, takže nějaké mazlení a úspěšný předpoklad kojení - první přiložení - se přes mé prosby nekonalo.

Po narkóze jsem se nemohla probrat, byla jsem děsně zesláblá. Když sestra viděla, že na záchod nedojdu, zařídila cévkování. Pak chtěli, abych si přešla aspoň na vozík, aby mne převezli na pokoj – já říkala, že jsem hrozně slabá – pak chvíli nevím a pak mě zvedali ze země.

Po převozu na pokoj tam přiběhla nějaká další sestra, a že se musím vyčurat. Říkala jsem, že jsem hrozně slabá a že mě cévkovali, ale sestra že to bylo jinde a že prostě musím. Tak jsem se tam nějak dobelhala a pak zase vím jen to, že mě někdo zvedal ze země.

Nevěděla jsem, jak kojit

Sestry řekly, že když jsem tak slabá, malého mi budou nosit jen na kojení. To, co a jak, a jak ho mám vlastně k prsu dát, mi samozřejmě nikdo v klidu neukázal – maminko, dělej jak umíš. Druhý den večer ho stále nenesly a už se mi to zdálo dlouho, tak jsem se tam celá nervozní šla zeptat, jestli se s ním něco nestalo.

Milé sestry se střídaly a neřekly si, že mi ho mají nosit. Tak mi ho tedy raději už daly na pokoj a největší důraz kladly na to, abych ho před a po kojení vážila a že vše musím pečlivě zapisovat. Jenže to byl s naším broučkem veliký problém. Když nespal nebo zrovna nesál (prso vůbec nechtěl pustit), tak křičel a na váze tak děsně mrskal rukama i nohama, že ho zvážit prostě nešlo. To mne ještě pokaždé, když jsem ho vzala, píchla do ruky (přesně v ohybu v lokti) zavedená jehla, kterou mi pro jistotu nechali a bylo mi na omdlení, kdykoli jsem se na tu ruku podívala.

Nechtěla jsem na sestry žalovat

Pak měl ještě žloutenku, tak mi ho zase vzali, a: maminko, odstříkávejte, my mu to budeme dávat. Jenže jak, to aby z nich taky páčil heverem. Sestry byly děsně neochotné - když jsem se zeptala těch na oddělení něco o dítěti – to není naše, to musíte za dětskou sestrou, a ta dětská mne zas odkazovala na tu na oddělení, když jsem se zeptala na něco, co i jen okrajově souviselo s kojením. Bylo hrozné vidět ten nezájem a neochotu a ptát se doktorů nebo si stěžovat mě vůbec nenapadlo.

Navíc jsem byla celá nesvá z toho, že malý stále řval. On nekřičel, neplakal, ale zuřivě a vztekle řval a já (dosud zvyklá se vším si poradit bez pochybení) si vyčítala, že ho nedovedu uklidnit. Pak mi ještě „přidalo“, když jsem den před odjezdem u vedlejšího pokoje zahlédla, jak čerstvým maminám donesli jejich miminka a v klidu a pohodě jim názorně vysvětlovali co a jak, jak je mají nosit...

Je to zvláštní, myslela jsem si, že jsem s tím vším vyrovnaná, ale cítím, jak se ta bezmoc, napětí a zloba z tehdejších prožitků ve mně zase bouří – asi budu muset vymyslet něco, abych se s tím, že to po porodu probíhalo tak, jak to probíhalo, dodatečně smířila.