Pracujete jako psycholožka v terapii s ženami po interrupci. Jaké to pro vás je?
Práce je to náročná. Zároveň je krásné vidět, jak z ženy postupně padá břemeno.
Jaký je podle vás hlavní důvod, proč ženy na interrupci chodí?
Především jde o naprostou absenci podpory v rodině. Reakce na neočekávané těhotenství je vždycky přibližně stejná. Buď partner řekne: “Rozhodni se, jak chceš," což je to pro většinu žen hodně malá podpora, anebo uslyší rovnou: “Jdi na potrat."
Většina z těch žen je v bezvýchodné situaci...
Ano, okolnosti jim nedovolují přemýšlet o jiné variantě. Cítí se být tlačené časem. Myslí si, že se musí rozhodnout hned teď.
Přesto vás po interrupci vyhledávají...
Po interrupci se objevují potíže, které je zneklidňují. Obtíže, o kterých předtím nic nevěděly. Přichází s tím, že nejsou schopné být v přítomnosti malých dětí nebo těhotných žen. Mají pocity úzkosti, deprese, nespavosti, bolesti hlavy. Cítí pocit vnitřní prázdnoty. To jsou obecné náznaky, které je vedou k tomu, že něco není v pořádku.
Jak poznáte, že se jedná o následky interrupce?
My jsme pracoviště, které se deklaruje tím, že pracuje s ženami procházejícími krizí v souvislosti s těhotenstvím. Ony nás vyhledávají, protože tuší, kde vězí problém. Postupujeme ale pomalu zpátky a zjišťujeme, odkdy se jejich problémy začaly dít. Ženy mají prostor o tom mluvit. V podstatě na to přijdou samy - není to rozhodně tak, že bych jim řekla: "To máte z potratu." To by k ničemu nebylo. Ztratilo by to léčebný efekt.
Co se s nimi tedy děje?
Odborně se to nazývá postabortivní syndrom (PAS). V podstatě je to soubor příznaků a symptomů, které přicházejí po absolvování potratu, a to jak po samovolném, tak umělém. Když člověk přijde o dítě, tak jde v podstatě o trauma, se kterým se musí vyrovnat. A to i v případě, že žena považovala zákrok za "odstranění shluku buněk". Tělo bylo hormonálně připravené na to, že dítě se narodí, a pamatuje si to.
Jak se to prakticky projevuje?
Ženy provází především pocit viny. Každá se s ní potýká různě. Většina si ji nepřipouští, některé ji shazují na druhé. Vina se většinou připouští jen na nevědomé úrovni.
Co patří mezi další příznaky?
Ženy žijí v neustálém strachu. Přidávají se k tomu hrozivé sny. Některé mají pocit, že je pronásledují nenarozené děti. K úzkosti se připojují psychosomatické potíže jako žaludeční nevolnost, nutkání na zvracení, bolesti hlavy. Jsou nervózní, třesou se, nevydrží v klidu. Psychika je s tělem provázaná - takže se to projevuje právě na těchto reálných věcech.
To jsou obtíže, které může ale spojovat například se stresem z práce..
Okolí by tyto symptomy nemělo podceňovat. Zdánlivá sklíčenost totiž může vést až k depresi a sebevražedným myšlenkám. V tomto období žena nevidí pozitivní věci, které ji obklopují.
Mluvíte o pocitu prázdnoty.
Víte, přichází k nám i ženy, které mají problémy s bulimií. Souvisí to s tou prázdnotou, kterou po interrupci potřebují zaplácat jídlem. Jiné to zahání prací, nebo se příliš upínají na ostatní děti. Terapeutická praxe mi dokazuje, že "zaplácáváním" se problém jen staví do pozadí a je příčinou, proč se žena necítí šťastná.
Jaká je role mužů v interrupci?
Nechci vypadat jako pesimistka, ale bohužel většinou v této roli selhávají. Pocity svých partnerek často zlehčují. Nazvou je hysterkami, které nevědí, co chtějí, vždyť se přeci "sama rozhodla". Vnímavější partneři ženě dlouhou dobu naslouchají, když to ale nikam nevede a žena se stále trápí, tak mezi nimi roste zeď. Jsou ale takoví muži, kteří s potratem nesouhlasí. Těch je ale minimum.
Dá se obecně říci, jak vypadá následný vztah mezi partnery?
Pokud problém neřeší, začnou se navzájem odcizovat. Není výjimkou, že se rozejdou.
Vypadá PAS stejně u žen po spontánním potratu?
Průběh je odlišný. Shoduje se to v tom, že příznaky u nich přichází ve stejnou dobu. U žen, které prošly spontánním potratem, je vidět, že mají ohromnou podporu rodiny. Přesto přichází na terapii s pocitem selhání, že něco zanedbaly. Cítí se vinny smrtí dítěte. Naopak pokud máte po interrupci a litujete toho, co se stalo, tak vás většinou nikdo nepochopí. Klepou si na čelo a říkají si: "Tak proč jsi tam chodila?"
Čím starší asi bylo dítě, tím je to pro ženu těžší, že?
Určitě, pro ni už bylo dítě velmi konkrétní. V tomto případě velmi pomáhá, a v cizině se to dělá už celkem běžně, že se to narozené mrtvé dítě omyje, oblékne a umožní se rodičům se s ním rozloučit. Velmi silná a dobrá zkušenost.
Je z toho cesta ven? Poraďte, co se dá dělat.
Neexistuje jednoznačný návod "udělejte to a ono". Jde o individuální záležitost. Cílem je, aby si žena dokázala uvědomit, co se stalo, a přijala to. Dále je potřeba sobě i ostatním kolem odpustit. To samozřejmě nejde mechanicky. Je to cesta. A já na ní jen pomáhám vést. Neodsuzuji ani nechlácholím. Jednotlivé kroky v podstatě nemá cenu zmiňovat. Jde o vztah terapeuta a klientky a v jeho rámci se používají určité metody.
Neumím si představit, jak dlouho klientku provázíte.
Nejde rozhodně o dvě sezení. Trvá to minimálně rok. Zpočátku, když je žena v akutním problému, může být setkání častější. Je dobré s ní počkat do výročí, kdy se problémy v silné nebo slabé intenzitě opět projeví.
Informují gynekologové dostatečně před tímto syndromem?
Hodně gynekologů postupuje velice “mechanicky”a nevidí individuální klientky. Interrupci nabízí jako číšnice kávu. Ženy většinou vůbec nevědí, jak bude zákrok vypadat, co bude následovat. Jinak bychom nebyly atakovány otázkami typu: "Jaký to bude?"
Dnes se přeci mluví o všem.
Mluví se jen o jedné straně mince, a to že je interrupce dostupná. Apeluje se na svobodu jednat libovolně se svým tělem, ale kvůli nedostatku ostatních informací tu svobodu žena nemá. Já vždycky doporučuji portál www.svobodavolby.cz, kde je ukázáno, jak potrat vypadá, co lze po něm očekávat apod. Pokud jde žena na sál bez jakékoliv znalosti, odchází odtud s pocitem, že byla okradena a zneužita.
Na koho se ženy mohou obrátit, pokud jde o léčbu?
Akreditované pracoviště na léčbu postabortivního syndromu zatím v ČR neexistuje, což je myslím ostuda. V cizině tohle mají mnohem lépe propracované. Najít odborníky u nás není vůbec jednoduché. Pokud žena narazí na někoho, kdo PAS nezná, tak jí napíše antidepresiva. Tím nechci farmaka jakkoliv zlehčovat, ale ony ve své situaci potřebují spíš terapii.
Kam byste je ale konkrétně poslala?
Ženy mají možnost obrátit se v Praze na bezplatnou poradnu Aqua Vitae a v Brně na sdružení CENAP. Terapeutů snad bude víc díky projektu ve Zlíně zaměřeného na výcvikový kurz "Terapie nesení traumatu potratu".
