Aby rodiče mohli fungovat, musí se soustředit na něco jiného. "Tři měsíce jsem zkoušela v divadle. Můj rituál byl, že jsem musela do práce... A doma jsem měla ani ne dvouleté dítě. I to byl rituál, věděla jsem, že je ráno musím dát na nočník a obléknout. A taky že tu mám ještě desetileté dítě, které je taky malé, a pak ty náctileté," řekla v lednovém rozhovoru pro magazín Mladé fronty Dnes herečka Veronika Žilková, která loni přišla o své nejmladší dítě.
Její syn se narodil s těžkou vrozenou vadou a zemřel půl roku poté. Celou tu dobu strávil v nemocnici a rodiče zažívali střídání naděje a beznaděje. Bolest ze ztráty dítěte je ale strašná v každém případě - ať už dítě zemře na nevyléčitelnou nemoc, po dopravní nehodě, či dokonce vlastní rukou. Sociologické výzkumy dokazují, že taková ztráta může rodičům - zejména matkám - i zkrátit život. Ženy, které ztratily dítě, čtyřikrát častěji páchají sebevraždu. Dříve je může skolit nemoc. V Česku přitom každoročně přibude na dva tisíce truchlících rodičů. Nemluvě o dalších příbuzných.
V období těsně po úmrtí se ale jisté rozdíly v prožitcích rodičů, které souvisejí s tím, jestli dítě zesnulo následkem dlouhodobé nemoci nebo zda zemřelo náhle, vysledovat dají.
"V druhém případě je to blesk z čistého nebe. Člověk nevěří, že se to stalo, a čeká, že se dítě musí určitě někde objevit. Naproti tomu rodiče, kteří provázejí své dítě při dlouhé nemoci, mohou s myšlenkou na jeho odchod pracovat. I když většinou doufají do poslední chvilky. Posléze následuje u obou skupin podobný sled prožitků - zoufalství, beznaděj, vztek, smutek, žal," popisuje psycholožka Ilona Špaňhelová ze sdružení Dlouhá cesta, určeného právě rodičům, kterým zemřelo dítě.
|
NEJHORŠÍ JE PRVNÍ ROK * V reakci na úmrtí dítěte se každý chová jinak. Psychika většinou potřebuje tragédii si odžít, nejhorší bývá první rok. |
Zaplnit čas
Když Martině Hráské z Čelákovic zemřel na rakovinu sedmnáctiletý syn, v nemocnici o tragédii hovořila s ostatními podobně postiženými maminkami. Nakonec zjistila, že už nemůže žít jako dřív. Jsou různé způsoby, jak si pomoci, a každý hledá jinde. Martina Hráská s kamarádkou v roce 2005 založila občanské sdružení Dlouhá cesta.
"S rodiči, kteří přišli o dítě, se pravidelně scházíme, trávíme spolu víkendy. Vzájemně se posilujeme," popisuje obchodní referentka Martina. Sama si naordinovala rychlý návrat mezi lidi. Ve volném čase dělá cvičitelku ve fitku. Děvčatům řekla, že jí nejvíc pomůžou, když přijdou a budou se k ní chovat normálně. Čtěte rozhovor s Martinou Hráskou.
Způsob, který si pro "přežití" naordinovala Martina, patří k poměrně častým. Zvlášť ženy se totiž často upnou na pomoc podobně postiženým - ať už rodičům či třeba dětem, které trpí stejným onemocněním, na jaké zemřel jejich potomek. Ostatně nebýt tragédie Kláry Svobodové, která ve svých čtyřech a půl letech zemřela na leukemii, asi nikdy by její matka Vendula nezaložila známý nadační fond Kapka naděje. Právě slib, který dala dceři, že bude pomáhat dětem, jako je ona, byl jejím motorem v období po Klářině smrti.
Jak se shoduje řada rodičů, kteří si podobnou tragédií prošli, všechno je lepší než sedět doma a probírat se starými fotkami. Řada žen říká, že důvod, proč vůbec žijí dál, jsou jejich další děti, o které se musely postarat. Některým pomáhá vrhnout se do práce, často vedle své profese volí ještě dobrovolnictví. Někdo prostě musí "vypadnout"- vyměnit byt, odstěhovat se z města, rok se toulat světem. A někdo vidí záchranu v "novém" dítěti. To dá jejich životu nový smysl. "V žádném případě to ale není náplast na to, co se stalo," řekla před více než dvěma lety magazínu Mladé fronty Dnes právě Vendula Svobodová, v té době už máma malého syna Jakuba.
Co většinu rodičů (zvlášť matek) spojuje, je skutečnost, že se potřebují z prodělané hrůzy vymluvit a potřebují mít vedle sebe někoho, na koho je spolehnutí. Nebýt na to sám. Třeba si promluvit s někým, kdo má za sebou podobnou zkušenost. Ženy ze sdružení Dlouhá cesta proto mají v plánu v Praze a v Brně zřídit kancelář "první pomoci po ztrátě dítěte".
"Na naši schůzku přišla jednou 78letá maminka, které zemřel šedesátiletý syn. V tu chvíli jsem si uvědomila, že rodiče, kteří přežijí své dítě, to těžce zasáhne, ať jsou v jakémkoliv věku," říká Jitka Ševčíková. Sama touto cestou prochází - jejího syna v roce 2006 srazil vlak. Dnes se ve sdružení stará o marketing a je autorkou projektu Barevný anděl, který se zabývá přestavbou pokoje sourozence. Samozřejmě někdo (častěji muži) si tragédii naopak potřebuje vyřešit sám v sobě.
|
JAK SE CHOVAT K RODIČŮM PO SMRTI DÍTĚTE * Pokud ve svém okolí máte někoho, komu zemřelo dítě, nevyhýbejte se mu - byť třeba z rozpaků. Když poznáte, že si rodiče o tragédii chtějí promluvit, naslouchejte jim a mluvte s nimi. * Vyčkejte na nějaký signál, náznak toho, co postižený od okolí očekává. Introvertním povahám stačí říct pár jednoduchých slov, vyjádřit soustrast: Vím, co se ti stalo, a je mi to líto. * Reakce samozřejmě záleží na blízkosti vztahu k dotyčnému. Ani kolega v práci ovšem zpravidla nic nezkazí nabídkou jakékoliv konkrétní pomoci. Kamarádka může pravidelně zatelefonovat s nějakou drobnou nabídkou typu: nechceš v neděli na výlet? |
Vztah na rozhraní
Rozdílný způsob toho, jak se se smrtí dítěte vyrovnat, může vnést mezi dosud skvěle fungující vztah rodičů problémy. "Řada rodin se po smrti dítěte potýká s partnerskou krizí. Těsnější vztah k potomkovi mívají matky. Právě ony s ním většinou tráví léčbu v nemocnici, což je může vzdálit od partnera," míní Irena Vlčková, psycholožka na dětské onkologii Fakultní nemocnice Brno.
Takový osud mělo i manželství Karla a Venduly Svobodových. Zatímco Vendula potřebovala o smrti své dcerky mluvit a hodně času trávila prací v nadaci, její muž o tom hovořit nechtěl a snažil se nebýt doma. Nakonec to ale oba překonali. Podobný prožitek některé partnery natolik vzdálí, že už není cesta zpět, jiným to vztah prohloubí. "Náš vztah je nyní asi hlubší. V krizových situacích to tak bývá - buď se lidé rozejdou, nebo se jejich vztah posílí," řekla na toto téma Veronika Žilková.
Místo pro nabrání sil
Část lidí, kteří přišli o své dítě, potřebuje pomoc zvenčí. Jednou z možností je i dětský hospic v posázavských Malejovicích, jenž slouží i rodinám s těžce nemocným potomkem. Od roku 2004 jej v rekonstruované budově bývalé školy provozuje Nadační fond Klíček. Poskytuje postiženým rodinám pomoc "na klíč", tedy zcela individuálně.
"Snažíme se podle svých možností pomáhat rodině v tom, co sama pro sebe považuje za dobré, a nabízet praktickou pomoc. Jak bezprostředně po smrti dítěte - třeba s žádostí o nepitvání nebo s vyřizováním kolem pohřbu - tak i řadu let poté," vysvětluje ředitelka Nadačního fondu Klíček Markéta Královcová. Rodina s nemocným dítětem stejně jako rodina, které dítě zemřelo, si tady může v klidném a přátelském prostředí odpočinout. Srovnat si myšlenky a nabrat sílu pro návrat do každodenního života s jeho starostmi a povinnostmi.
Nevyhýbejte se "postiženým" rodičům
Žádný rodič si nechce ani představit, že by jej postihla právě taková tragédie. Ono to vlastně ani nejde. Ale bohužel se to může stát každému. Ne třeba přímo vám, ale někomu ve vašem okolí. Je těžké radit někomu, kdo na vlastní kůži projde takovou tragédií. Ale můžeme poradit aspoň těm, kteří ve své blízkosti mají nebo potkají někoho, kdo tím prošel. Překonejte ostych, nevyhýbejte se jim a mluvte s nimi, pokud o to budou stát. Ona i krátká debata nad tématem aktuálního počasí pro ně může znamenat signál: Pořád ještě žiju.
Příběhy rodičů
RADEK GOŽĎÁL (32), řemeslník
"V osmi letech si syn začal stěžovat, že ho bolí kyčel. Podle doktorů to vypadalo na revma, dostal berle a jeho stav se začal lepšit. Jenže pak mu po chřipce zničehonic naskákaly na těle takové krvavé tečky. Poslali ho na odběr krve kvůli podezření na leukemii. Diagnózu nám potvrdili. Když jsem to slovo měl vyslovit, vůbec mi to nešlo. Adam býval strašný rošťák, takové živé stříbro a teď musel vydržet dlouhou a škaredou léčbu. Přemýšleli jsme se ženou, jak mu to říct. Nesnášel žádnou šuškandu a vždycky chtěl slyšet pravdu. Povídám - Adošku, je to těžká, hnusná nemoc, ale my to zvládnem. Dohodli jsme se, že doktoři budou mluvit i před ním. Pochopil, že mu jde o život, a začal bojovat. S manželkou jsme s ním střídavě zůstávali na ubytovně v brněnské dětské nemocnici, úplně jsme museli překopat styl života. Syn podstoupil chemoterapii, ozařování, dávaly mu zabrat vedlejší účinky léčby, třeba mu naskákaly v puse velké boláky. Já doma po večerech přemýšlel, co bych dělal, kdyby umřel. Pokaždé jsem se přitom rozbrečel. V nemocnici jsem se snažil být silný. Byli jsme u něho se ženou oba, když to skončilo. Loni 2. března. Dostal zápal plic, měl tělo plné vody... Od té doby cítím hrozné prázdno. S těžce nemocným dítětem se dostanete do úplně jinačího vztahu. Já s ním byl ke konci 24 hodin denně, jen se v noci zavrtěl v posteli, už jsem byl v pozoru. Chtěl se mnou spát v obýváku, zatímco žena s malou Sabinkou spala v ložnici. Adošek tu s námi byl skoro devět let, a už není. Je to skoro rok, ale já jsem z toho pořád v háji. Manželka mi vyčítá, že jsem přestal komunikovat. Asi se fakt trochu straním. Když jedu kolem špitálu, pokaždé kouknu, jestli se mi Adošek nezjeví. Stavím se za sestřičkami, za paní psycholožkou, donesu jim kafe. Trošku se mi uleví. Sabince budou čtyři. Uvažujeme o dalším dítěti, což mě možná zachrání. A nebo taky ne."
JITKA ŠEVČÍKOVÁ (39), marketingová specialistka "Donedávna jsme žili jako obyčejná spokojená rodina s dvěma dětmi na vesnici. Dvanáctý listopad roku 2006 všechno změnil. Nedaleko Chocně srazil našeho 14letého syna Jaromírka vlak. Nevím, co je horší - jestli tuhle hrůzu dostat jako "ránu sekyrou", nebo se dívat na dítě, které pomalu, třeba v bolestech umírá, a čekat na zázrak. Syn netrpěl, zemřel ve vteřině. To jediné mě aspoň trošku uklidňovalo. Když ve dveřích stáli policisté a oznámili nám to, s manželem jsme nemohli uvěřit. Čekaly nás nepředstavitelné úkony. Museli jsme říct o Jaromírově smrti našim rodičům, blízkým, jeho kamarádům ve škole. Zařídit zpopelnění, převoz ostatků. Taková absurdita! Talentované, naprosto zdravé dítě najednou nežije. Ze soustředění před chemickou olympiádou už se nikdy nevrátí. Fungovala jsem jako robot, ale bez prášků nebo alkoholu. Měla jsem pocit, že si tu obrovskou bolest musím odžít "naživo", do morku kostí. Přečetla jsem si všechny výpovědi svědků, potřebovala jsem vidět i fotografie po nehodě. Manžel to prožíval víc v sobě, taky mladší syn Péťa se trochu uzavřel. Neplakal a snažil se nás podržet. Okolí nevidělo moje slzy, nechodila jsem v černém. Vše jsme si protrpěli v soukromí rodiny, a někteří mne proto dokonce nařkli z necitlivosti. Nejvíc mi pomáhalo, když mě nikdo nelitoval a lidi se mnou mluvili věcně, bez emocí. Snažila jsem se unavit fyzickou prací a také jsem hodně četla. Navštívila jsem dětskou psycholožku, abych pochopila, jaké fáze budeme prožívat s mladším synem. Za pár týdnů jsem začala přemýšlet, jak znovu začít žít. Na prahu čtyřicítky jsem se znovu nadechla a začala zase studovat, víc pečovat o své zdraví. To, co jsme dřív vnímali jako samozřejmost, je teď pro nás velký dar. Naše rodina si váží každé chvíle, kdy můžeme být spolu a prožívat obyčejný klidný den. Konkrétněji psát o plánech do budoucna raději nechci. Život nás naučil příliš neplánovat, protože nevíme, co nám osud nachystá zítra."
BLANKA BIELIKOVÁ (31), dámská krejčová
"Sabinka nám zemřela před pěti lety. Onemocněla, když jí bylo něco přes rok. Začalo to obyčejným nachlazením, ale pak musela do Znojma do nemocnice. Já už tehdy byla znovu těhotná. Tehdy jsem si myslela, že rakovina je nemocí starých lidí - teprve když jsem procházela chodbou na dětské onkologii v Brně, uvědomila jsem si celou tu hrůzu. Sabinka se tam léčila osm měsíců. Jezdili jsme za ní s manželem. Nejstaršího Dominika, tehdy čtyřletého, doma hlídala babička. No a mezitím přišla na svět Deniska. Jednoho dne nám pan docent řekl, že to je špatné, a zeptal se, jestli si Sabinku chceme odvézt domů. Zůstali jsme s ní s mužem v nemocnici až do posledního okamžiku. Denisce tehdy bylo půl roku. Tři týdny po Sabinčině pohřbu od nás manžel odešel. Po té tragédii se to mezi námi nějak zadrhlo. Už jsme k sobě nedokázali najít cestu. Během dceřiny nemoci dělal, co mohl. Byl mi k ruce, ale potom už to neunesl. S námi to bylo podobné jako u Venduly Svobodové. Mně pomáhalo, když jsem o tom mluvila, on mluvit nechtěl a dusil to v sobě. S odstupem času to vidím tak, že mě tehdy asi zachránila Deniska. Potřebovala mě, musela jsem dál fungovat. Přitom jsme s třetím dítětem už nepočítali. Manželovi nic nezazlívám, vídáme se, chodí za dětmi."
