Ona
Elena Jaroševská

Elena Jaroševská - Ředitelka Domu sociální péče | foto: Petr Havlík

Přežili holokaust. Teď potřebují oporu, říká ředitelka domu pro seniory

  • 14
Přání pomáhat přivedlo houslistku, socioložku a novinářku Elenu Jaroševskou z Běloruska až do pražského domova pro seniory. "Ti lidé zažili holokaust a dnes potřebují klid," říká ředitelka Domova sociální péče Hagibor, který vznikl jako projekt židovské obce.


Proč jste se ucházela o místo ředitelky domova pro seniory?

. Elena Jaroševská

Narodila se v Bělorusku v roce 1970 ve znamení Vodnáře. Vystudovala hudební konzervatoř a následně sociologii na státní univerzitě v Minsku. V roce 1995 se s manželem rozhodli opustit Bělorusko a přestěhovat se s dcerami do České republiky. Elena učila hru na housle, poté pracovala pro ruskou redakci ČRo 7 – vysílání do zahraničí. Nyní je ředitelkou Domova sociální péče Hagibor.

Už od dětství jsem měla takovou bláznivou myšlenku, že odjedu do Afriky a budu pomáhat lidem. Když jsem později studovala novinařinu a orientovala se v různých oblastech, nutilo mě to přemýšlet víc v souvislostech. Zase se vrátila potřeba pomáhat lidem a znovu ta Afrika. Zjistila jsem, že potřebuji vidět ve své práci větší smysl a taky mít větší zpětnou vazbu. Protože u vysílání do zahraničí je jí pochopitelně minimum. No a jednou jsem narazila na inzerát na tuto pozici a stále mi to nešlo z hlavy. Neměla jsem s podobnou prací žádné zkušenosti, ale stále jsem musela myslet na to, čím naši senioři prošli. Zažili holokaust, hrůzy, které si ani nedovedeme představit, jenom proto, že patří k etnické skupině.

Jaký jste si tedy připravila koncept?
Pro mě je sice domov seniorů sociální ústav, ale na druhou stranu je to domov. Vím, že jsem vždycky nesnášela pobyt v nemocnici, proto se snažíme našim klientům co nejvíce napodobit domov. Zároveň podporuji myšlenku, aby staré osoby, které již potřebují nějakou asistenci, zůstávaly co nejdéle doma a někdo za nimi třeba docházel. Důležité je jim vyjít vstříc a poskytnout jim specifické služby, které potřebují, přizpůsobit se jim.

Jsou vaši klienti něčím specifičtí?
Prožili strašné věci a mají děsivé vzpomínky. Trpí posttraumatickou poruchou, mají komplikované osobní vztahy. Stále také řeší otázku své identity. Jejich rodiny byly pronásledovány za to, že jsou Židé. Pro nás je tedy důležité dát našim klientům pocit bezpečí a oporu.

Proto tu panují taková bezpečnostní opatření? Vysoký plot a ochranka, kamery…
Ano, je to kvůli pocitu bezpečí. Neonacismus bohužel stále žije a kvůli terorismu nemůžeme vyloučit ani atentát.

Jak se podle vás česká společnost chová k seniorům?
Není to černobílé. Doma lidé hrají svoji sociální roli a k babičce se chovají hezky, což ale neznamená, že jiné v tramvaji uvolní místo. Ve svém oboru se setkávám s mnoha mladými lidmi, kteří pracují v sociální sféře. Pamatuji si ale na situaci, kdy byla trochu panika kolem ptačí chřipky. Mluvilo se tehdy o tom, že se budou očkovat nejvíce ohrožené skupiny obyvatelstva, a to byli senioři a děti. Jedna televize k tomu udělala anketu, kde mluvili naštvaní mladí lidé, že by si vakcínu zasloužili spíš oni. Tehdy mě to mrzelo, ale myslím, že se situace zlepšuje a lidé se o sociální sféru zajímají čím dál víc. To spíš stát na ně zapomíná.

Zdá se vám, že stát seniory zanedbává?
Se změnou režimu se senioři dostali do ekonomické pasti. Celý život pracovali za mizerné peníze, ale alespoň měli určité sociální jistoty. Věděli, že je nevyhodí z bytu, že jim doktorka napíše nějaké léky, co potřebují. Dávali státu hodně, on jim skoro nic. Teď se situace obrátila a senioři se ve chvíli, kdy už nemají sílu, ocitli v tržních podmínkách, se kterými si neumí poradit. Žijí třeba ve velkých bytech, které si už nemohou dovolit. Nikdo jim ale neporadí s výměnou za menší. A čím jste starší, tím je pro vás každá změna těžší. Nehledě na to, že někteří chtějí ve svých bytech dožít. Jenže ne každý majitel je nechá v klidu dožít tam, kde jsou zvyklí. Znám třeba případ, kde se majiteli zdálo, že starší nájemníci nějak dlouho neumírají, tak jim vypnul výtah, aby je vyhnal. To je přece otřesné! Naštěstí jsou to spíš výjimečné případy, ale proti tomu musíme bojovat. Hodně seniorů je odkázáno na podporu státu. Zasloužili by si lepší zacházení.

Nevynahrazujete si v Hagiboru kontakt s vlastní rodinou, která zůstala v Bělorusku?
Moje babička si tam již žije svůj seniorský život a chce pouze vědět, že jsme tu šťastní a všichni jsou zdraví. Moje maminka se musela smířit s tím, že jsem se rozhodla z Běloruska odejít, a chápala moje důvody. Ví, že až to bude potřeba, tak za mnou samozřejmě může přijet a já se o ni postarám. Otázka je, jestli bude chtít ve vysokém věku odjet do cizí země, kde nebude nikomu rozumět a vše bude nové a neznámé. I když sem pravidelně jezdí, tak mi chybí.  Sice jsme stále v kontaktu, ale nikdy nevíte, jestli neodposlouchávají telefon nebo nečtou e-maily. Dopisy už nepíši, začaly se ztrácet.

Nechybí dcerám prarodiče? Kontakt se starší osobou je pro výchovu dětí důležitý…
Babička sem samozřejmě jezdí. Svým dcerám jsem se snažila přiblížit seniory taky trochu teoreticky. Vysvětlit jim, že k nim musíme být trpěliví a tolerantní, že je nutné jim naslouchat, protože mají co říct. Od té doby, co pracuji v Hagiboru, chodí si s nimi někdy povídat.

Zaujalo mě, že přímo v Domově máte mateřské centrum.
Ano, snažíme se seniory zapojovat do života celé komunity, protože tam také patří. Se stářím a sníženou pohyblivostí se izolují. Máme tu různé koncertní programy, výstavy, zveme sem děti a spolupracujeme s Unií židovské mládeže. Chodí sem malé děti s maminkami, snažíme se simulovat přirozený běh života a seniory zapojit. Myslím, že naši senioři jsou za to rádi.

. Domov sociální péče Hagibor

Domov byl otevřen v květnu 2008. Jedná se o projekt Židovské obce v Praze, který poskytuje pobytové, ambulantní a terénní služby. V domově je také Mateřské centrum a Denní centrum pro seniory s kapacitou šedesát osob.

Jak si představujete vlastní stáří?
Já si nic nepředstavuju. Věřím na osud, který už je pro nás pro všechny někde napsaný. Na druhou stranu se snažím smířit s tím, že se může stát, že budu sama, že se třeba dcery odstěhují do zahraničí a budu odkázána sama na sebe. Stejně tak se připravuji i na to, že jednou třeba budu potřebovat, aby se o mě někdo postaral. To také není jednoduché přijmout.