Přežili byste katastrofu? Jak reaguje člověk v ohrožení

Po nárazu letadel do newyorských dvojčat začalo mnoho lidí uvnitř uklízet své pracovní stoly a teprve potom začali prchat z budovy. Podle psychologů se lidé tímto chováním snaží popřít krizovou situaci a navodit dojem, že se nic neděje.

Při katastrofách i neštěstích rozhodují o přežití mimo jiné i osobnostní charakteristiky. | foto: iDNES.cz

Představte si přírodní katastrofu nebo neštěstí (povodeň, hurikán, zemětřesení, požár, havárii letadla atd.) a zkuste odhadnout, jak byste asi reagovali. Máte pocit, že byste propadli panice a pobíhali hystericky sem a tam? Možná byste sami sebe překvapili, protože podle vědeckých studií většina lidí v extrémně stresových situacích a katastrofách nepanikaří, ale chová se racionálně.

Psycholožka Amanda Ripley, která o chování lidí v krizích napsala knihu, tvrdí, že lidé v krizích procházejí stejnými fázemi. Jde o popření, zhodnocení situace a rozhodnutí. V různých situacích a u různých lidí mají tyto fáze rozdílnou délku a mohou se i opakovat, uvádí magazín Forbes.

Fáze přežití
Ve fázi popření mají lidé tendenci pohybovat se zpomaleně. Například při rozhovorech s lidmi, kteří přežili teroristický útok 11. září, se zjistilo, že poté, co letadla narazila do mrakodrapů, mnoho lidí odkládalo okamžik, než opustilo svou kancelář. Sbírali a uklízeli své osobní věci a teprve potom vyběhli na schody.
 
Stejně tak je známé, že lidé, kteří jsou uvnitř hořícího letadla, se nejdříve snaží najít svá zavazadla, než začnou utíkat. Psychologové se domnívají, že se tímto chováním lidé snaží popřít krizovou situaci a navodit dojem, že se nic neděje.

V další fázi rozhodování začíná lidské tělo reagovat na strach. V této etapě lidé často ztrácejí schopnost úsudku a přestávají vnímat své okolí. Obvykle mají potíže i s plněním jednoduchých úkonů, jako je například oblečení záchranné vesty.

V poslední fázi přichází rozhodnutí a případně akce. Mnoho lidí však právě v tomto okamžiku zjistí, že jsou paralyzováni, mají pocit, jako kdyby byli ochrnutí, a nemohou se pohnout z místa.

Pocit paralyzování je častý například u obětí znásilnění, které popisují, že nebyly schopné nejmenšího pohybu. Podobná zkušenost byla například zaznamenána v roce 1994, kdy se v Baltském moři potopil trajekt Estonia. Poté, co byl vyhlášen alarm, část lidí nebyla schopná se vůbec pohnout a nepokusila se ani utéct. Na otevřeném moři přišlo o život celkem 852 cestujících. Pouze 137 osob neštěstí přežilo.

Individuální vlastnosti
"Jak se člověk zachová, závisí mimo jiné na tom, jak blízko je katastrofě. A pak také na prožitých traumatech a osobní zranitelnosti," říká Lawrence Palinkas, profesor na univerzitě v Kalifornii. "Někteří lidé jsou už geneticky lépe vybavení pro zvládání traumat než ostatní."

Mezi individuální vlastnosti, které člověku pomáhají přežít krizi, patří velká sebedůvěra a vědomí vlastní účinnosti. Lidé, kteří mají pocit, že mají pod kontrolou svůj každodenní život, jsou pro přežití katastrofy mnohem lépe vybaveni než ostatní. Nespoléhají se na osud a jednají sami za sebe.

Navíc se také ukázalo, že pro přežití katastrofy jsou mnohem lépe vybaveni optimisté než pesimisté. Je tomu tak zřejmě proto, že optimisté věří v dobrý konec a snaží se proto pro svou záchranu udělat mnohem víc věcí než pesimisté, kteří bitvu považují a priori za prohranou. 

Časté reakce v život ohrožující situaci:

Odkládání
Ve výzkumu, který byl provedený s více než 1 400 lidmi, kteří přežili útok na WTC 11. září 2001, 40 % z nich uvedlo, že si rovnali své osobní věci předtím, než opustili budovu. "To je typické chování v život ohrožujících situacích," říká Ripley. "Lidé vystavení neznámé situaci se snaží dělat to co normálně a zachovat si své obvyklé návyky. Domnívají se, že pak situaci lépe zvládnou." 

Smích, nebo ticho
"Pilot letadla, ve kterém sedíte, vám oznámí, že máte vážné problémy a budete muset nouzově přistát. Spolu s tím, jak letadlo klesá k přistávací dráze obklopené sanitkami, se část cestujících začne smát," říká Ripley. "Možná to zní divně, ale smích nebo mlčení jsou běžnou součástí popření kritické situace."

Žádná panika
Lidé se často domnívají, že po útoku na dvojčata musela na schodech a chodbách panovat nepředstavitelná panika. Jenže tak to v naprosté většině případů nebylo. Lidé, kteří přežili, se shodují, že ostatní byli velmi klidní a opouštěli budovy víceméně v klidu.

"Tunelové" vidění
Lidé v krizové situaci mají problémy s postřehnutím celé scény a soustředí se pouze na jediný její aspekt. Policisté, piloti, hasiči a další profese, kde se lidé setkávají s velkým stresem, by proto měli být trénovaní, aby byli schopní sledovat celý horizont a nezaměřovali se pouze na jednu věc

Tělesné změny
V důsledku strachu během katastrofy se odehrají v lidském těle závažné změny. Zvýší se srážlivost krve, cévy se zúží a připravují se na krvácení v důsledku možného zranění. Mentální schopnosti klesají a člověk má potíže orientovat se ve svém okolí. Jako problematické se v této situaci jeví i zcela jednoduché úkoly jako je například navlečení záchranné vesty.

Disociace
Lidé, kteří přežili katastrofu, často vyprávějí, že měli pocit, jako kdyby se ocitli mimo své vlastní tělo a čas plynul nepřirozeně pomalu. Tomuto jevu říkají odborníci disociace. Dochází k ní v důsledku zahlcení mozku příliš velkým množstvím dat a jeho neschopností je všechna zpracovat.   

Ochromení
Oběti katastrofy jsou často jakoby paralyzovány a nedokážou uniknout z místa neštěstí, protože nejsou schopné žádného pohybu.