Přemýšlíte o adopci dítěte? Bude to skvělé i šílené!

Adoptovat si dítě je ušlechtilá věc. Ne vždy to ale vyjde podle představ. Romantické sny o spokojené rodině se mohou velmi rychle změnit v noční můru.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Zájemci se také musí připravit na ubíjející čekání, než dítě vůbec poprvé uvidí. Není to jako u Madonny, která si ukáže prstem a za krátký čas si domů veze adoptovaného černouška.

Dlouhá doba čekání
O adopci v Česku nejčastěji žádají lidé kolem pětatřiceti let, kteří nemohou mít vlastní potomky. Na dítě se čeká v průměru dva, někdy i tři roky. Na vině nejsou jen dlouhé úřední procedury, ale i představy rodičů o novém členovi rodiny. Většina lidí chce co nejmenší, zdravé dítě bílé pleti. Na mentálně či fyzicky postižené dítě si troufne jen málokdo.

Dvaačtyřicetiletá referentka Mirka ze severní Moravy nelituje, že s manželem dali před lety domov dvěma cizím dětem. Přesto ji adopce téměř zničila.

„Dva týdny po narození mi zemřela dcera, miminko s rezavými vlásky. Bylo mi osmadvacet let a pořád jsem doufala, že se nám podaří mít další dítě. Dozvěděli jsme se ale, že jsme s manželem nositeli vzácné genetické poruchy. Řekli nám také, že bychom mohli mít děti s jiným partnerem. To jsme vyloučili, takže jsem několikrát podstoupila umělé oplodnění, ale neúspěšně,“ vypráví žena. Nakonec si podali žádost o adopci a asi za půl roku je vyhledala sociální pracovnice.

Rok nás testovali

„Protože bylo nutné zjistit, jestli jsme vhodní kandidáti, museli jsme vyplnit několik formulářů, dotazníků, vyžádat si posudek z místa bydliště, v zaměstnání, od lékaře. Docházeli jsme na sezení s psycholožkou, která posuzovala můj vztah s manželem a na závěr jsme podstoupili psychologický test. To vše trvalo asi rok. A pak se nedělo vůbec nic.“

Přes známého lékaře získali kontakt na dětský domov v Ostravě a domluvili si návštěvu u tamější psycholožky. Ta se jim sice věnovala, ale celý proces sama uspíšit nemohla. Když viděla, jak je Mirka zoufalá, přinesla jí ukázat jedno z dětí, osmiměsíční holčičku s rezavými vlásky. „Brali jsme si ji na víkendy, Vánoce a za necelý rok se podařilo nemožné a Alenka u nás zůstala,“ vzpomíná žena.

Dotazníky, potvrzení…
Co všechno musejí žadatelé o adopci absolvovat? Na úplném začátku je nutné navštívit sociálního pracovníka na příslušném obecním či městském úřadě nebo na magistrátu.
„Alespoň jeden z páru musí mít přitom v místě trvalé bydliště,“ upozorňuje Lucie Klimentová, odbornice na oblast adopcí. Na prvním setkání dostanou zájemci základní informace a několik dotazníků, které budou muset vyplnit. Kromě osobních údajů se jich úřady zeptají i na představy o dítěti. Mohou si vybrat nejen pohlaví či věk, ale i barvu očí nebo vlasů. „Druhá schůzka se už může odehrávat u žadatelů doma. Sociální pracovník se podívá, jak rodina žije v jejím přirozeném prostředí. Nejde ale o žádnou kontrolu skříní nebo zásuvek,“ přibližuje Klimentová.

Po Alence přišlo raněné zvířátko

K Alence pak ještě přibyl tehdy dvouletý David. Žena byla nejdříve proti, dívka jí totiž dávala pořádně zabrat. Nakonec ji manžel přemluvil. První týdny byly velmi těžké. Alenka se s novým prostředím vyrovnávala záchvaty vzteku, s Davidem to ale bylo ještě horší.

„První noci jsme nespali. Jakmile jsme ho dali do postýlky, začal vyvádět tak, že jsme se báli, že ji rozláme. Usínal pod postelí, naříkal jako poraněné zvířátko. Každá procházka byla utrpení. Chtěl jít vždy na opačnou stranu než my, dělat něco jiného, trucoval a vztekal se. Když jsme mu v něčem nevyhověli, dostával takové záchvaty vzteku, že se to nedalo vydržet. Navíc si ubližoval. Už z dětského domova jsme si jej brali s odřenou hlavou, protože s ní bouchal o koberec. Doma to pokračovalo, takže jsem mu kolem postýlky ušila molitanové polstrování, aby ho alespoň trochu ochránilo. Před usnutím nejdříve bouchal hlavou o matraci, nebo s ní kýval do stran, neuvěřitelně křičel a nebylo možné ho nijak utišit. Odstrkoval nás, byl agresivní.“

Vhodní rodiče
Pak se jde do finále. Čeká se na rozhodnutí takzvaného aktivu. To je skupina odborníků, kteří opuštěným dětem vybírají vhodné rodiče. „Není to tedy tak, že rodičům se vybírají děti,“ upozorňuje Klimentová. Aktiv se setkává vždy, když je více dětí vhodných k adopci. Zájemci o osvojení si proto často musejí počkat. Pokud se najde vhodné dítě, mohou ho navštívit v kojeneckém ústavu nebo dětském domově. Lze si ho také vzít na návštěvu domů. „Klienti pak mají dva týdny na to, aby si rozmysleli, zda si ho chtějí převzít do péče. Pokud ano, dostanou ho domů na propustku maximálně na dva týdny. Návrh na osvojení se k soudu podává až po třech měsících, kdy má rodina dítě na své náklady doma.“

Trápení trvá i po 10 letech

Dětem je teď jedenáct let. S Alenkou větší problémy nejsou, David je ale v péči psychiatra a psychologa, bere léky na nervy a ve škole má potíže s chováním. Ani děti mezi sebou nemají hezký vztah. Dívka chce, aby David odešel.

„A David? Ten nás buď nenávidí tak, že s námi odmítá komunikovat a vyhrožuje, že odejde, nebo nás miluje tak nepřirozeně, až je nám to nepříjemné. Dodnes se vzteká, trucuje, lže, asi dvakrát se stalo, že mi vzal peníze. Obě děti jsou citově nevyrovnané a chladné,“ rekapituluje soužití s adoptovanýmí dětmi Mirka.

Kurs rodičovství
Zájemci o adopci by si na toto setkání měli připravit kromě vyplněných dotazníků i zprávu o zdravotním stavu, potvrzení o příjmech, fotografie a životopis. Pak se může odehrát ještě několik schůzek. Výsledkem bude doporučení či nedoporučení jejich žádosti. Tento posudek se dostane na vyšší úřad, nejčastěji na kraj nebo magistrát. Ten pošle žadatele na důkladné psychologické vyšetření a na povinný kurz přípravy na rodičovství. „Klienti jsou z něho většinou nadšení. Dozvídají se na něm o všech věcech, které je na cestě za dítětem mohou potkat, ale i to, jak se s nástrahami adopce co nejlépe vyrovnat,“ uvádí Klimentová.

O úskalích nepadla zmínka

Přesto říká, že adopce byla ta nejlepší věc. „Lituji ale toho, že při sezeních s psycholožkou nikdy nepadla zmínka o úskalích, které adopce přináší. O tom, že sžívání se s dětmi může trvat dlouho a být hodně bolestné. Že se vám to nepodaří tak, jak byste chtěla.“

Mirka přiznává, že před adopcí byla naivní a představovala si to jako ve filmu – teď budeme všichni šťastní a spokojení. „Nevěděla jsem, že to bude tak těžké. Adopce mi vzala i zdraví. Kvůli velkému psychickému tlaku, hlavně kvůli problémům s Davidem, mám teď i já psychické a jiné zdravotní potíže. Jednu dobu se zdálo, že se mi zhroutí i manželství. Všechny starosti se promítly do našeho vztahu.“

Volné děti
Dětem, které mohou jít k adopci, se říká právně volné. To znamená, že jejich rodiče dali k adopci souhlas, nebo je soudy zbavili rodičovských práv – například proto, že se o dítě řádně nestarali. „V dalším případě může soud vyjádřit takzvaný nezájem o dítě,“ říká Klimentová. Traduje se, že stačí, když rodič pošle do dětského domova jednou za rok dva pohledy, a tím adopci zabrání. Jenže to není pravda. „Zákon nestanovuje, jak se má zájem konkrétně projevovat, ale posuzuje, zda se rodiče o dítě skutečně zajímají.“

Jsem spokojená maminka

Opravdu to vypadá tak, že celá adopce přináší mnohem více problémů než radosti a štěstí. Pokud ale o osvojení si cizího dítěte uvažujete, nedejte se odradit. Některé příběhy totiž dokazují, že to celé může mít smysl. Čtyřicetiletá novinářka Kateřina Šmálková si „adoptované“ mateřství užívá. S manželem vychovávají dva sourozence. I Šmálková se dozvěděla, že nemůže mít vlastní děti. Na rozdíl od mnoha žen se rozhodla nepodstupovat umělé oplodnění, ale rovnou s manželem zažádali o adopci. O ní mimochodem přemýšlela už od střední školy. „Žádnou zvláštní představu jsme neměli. Netrvali jsme ani na miminku, ani na určité barvě pleti, jen jsme uvedli, že bychom si rádi vzali rovnou třeba i dvě děti v předškolním věku. Možná kvůli tomu trval celý proces relativně krátce, od podání žádosti po moment, kdy nás odborná komise schválila jako vhodné rodiče pro naše děti, uplynulo patnáct měsíců.“

Adopce byla to nejlepší

Kateřina se s dětmi, kterým bylo v době příchodu do rodiny tři a půl a dva a půl roku, sžila rychle. „Skutečně náročný byl jen první týden. A pak jsme ještě po třech týdnech oba s manželem dostali od dětí plané neštovice. S podporou zbytku rodiny a přátel jsme to však naštěstí zvládli a dneska už je to pro nás spíš zábavná vzpomínka,“ vypráví. „Od chvíle, kdy jsme děti uviděli poprvé, uběhly skoro dva roky. Dnes si myslíme, že adopce byla tím nejlepším, co se nám s manželem v životě povedlo. Samozřejmě nemůžeme říct, jak bude u dětí jednou probíhat puberta, ale víme, že už teď nám naše děti daly víc, než jsme si uměli představit. Stali se z nás rodiče a s dětmi celá rodina včetně prarodičů získala úplně nové zážitky a novou budoucnost,“ dodává.

Dva typy adopcí
Soud může rozhodnout o dvou typech adopce: zrušitelné a nezrušitelné. „U dětí do jednoho roku jde vždy o zrušitelné osvojení. To znamená, že osvojitelé mohou dítě pojmenovat, zastupují ho, ale nejsou na matrice uvedeni jako jeho rodiče. Po dovršení jednoho roku je možné žádat o nezrušitelné osvojení, v tomto případě dítě rodiče zapíší do rodného listu a už ho nemohou vrátit. Pokud ale rodiče nechtějí, k nezrušitelnému osvojení nikdy dojít nemusí.“ Celý proces od první návštěvy úřadu až po rozhodnutí soudu o osvojení může trvat i několik let. „Pro lidi je to velmi zdlouhavé. Velkou výhodou ale je, že vše probíhá anonymně. Biologičtí rodiče se nedozvědí, kam jejich dítě půjde, a je tedy vyloučeno obtěžování nové rodiny,“ vyzdvihuje Klimentová.

Pro starší i postižené
Právo adoptovat si dítě mají i starší lidé. Dodržuje se ale zásada, že věkový rozdíl mezi rodiči a dítětem nemá být více než jedna generace. Lidé kolem padesátky tak mají minimální šanci, že dostanou miminko, spíše to bude mnohem větší dítě. Ani nemoc není překážkou pro adopci. Dítě mohou dostat i tělesně těžce postižení. Pokud posudkový lékař určí, že jim zdravotní stav nebrání v péči o dítě, mají stejné šance jako zdraví lidé.

Jiné adopce
Pro ty, kdo nechtějí roky čekat na opuštěné dítě, mohou být řešením přímé adopce. Zájemci si sami nebo prostřednictvím neziskových organizací najdou matku, která je ochotná se svého dítěte zříct. Se žádostí o adopci jdou přímo na soud. „Je to časově kratší, dítě může jít do nové rodiny ihned po narození, zatímco u klasických adopcí až za šest týdnů. Nevýhodou ale je ztráta anonymity,“ vidí stinné stránky Klimentová. Navíc, neziskové organizace se pohybují na hraně zákona, protože k vyhledávání biologických či nových rodičů nemají přímo pověření. Pěstounská péče je další možnost, jak získat opuštěné dítě. Mezi dítětem a pěstounem ale není klasický rodičovský vztah, pěstouni se starají hlavně o jeho výchovu a hmotné zabezpečení. Na to jim přispívá i stát. Rozdíl mezi adopcí a pěstounskou péči je i v tom, že dítě v pěstounské péči se může stýkat se svými biologickými rodiči.