Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přáli jsme Ondrovi a věděli, že je to naposledy, vzpomíná matka

aktualizováno 
Před několika lety zemřel Martině Hráské sedmnáctiletý syn. Není sama, komu tragédie obrátila život naruby. Přesto nepodlehla trápení, ale sebrala sílu a založila sdružení pomáhající rodinám, které přišly o dítě.

Martina Hráská | foto: Dalibor Puchta

Zažila jste věc, které se většina rodičů obává ze všeho nejvíc, vážně vám onemocnělo dítě. Co se mu stalo?
Ondra byl do patnácti let úplně normální zdravý, sportovně založený kluk. Když nastoupil na střední školu, začal být unavený a různě ho pobolívalo tělo. Začal méně jíst a více spát. Z aktivního dítěte se měnil na unaveného studenta. Šli jsme za doktorkou, ale v životě by nás nenapadlo, že patnáctileté dítě by mohlo mít nádor. Všechno jsme spíše považovali za projev dospívání a změny školního prostředí. Ondra byl v tomto případě bohužel ten typ, který si nikdy moc nestěžoval na jakoukoliv fyzickou bolest a všechny drobné dětské nemoci velmi dobře snášel. O vánočních svátcích se mu udělala boulička na krku, paní doktorka nás poslala okamžitě do nemocnice, kde jsme během jednoho dne  absolvovali všechna možná vyšetření včetně odběru kostní dřeně.

Jak jste to tehdy prožívala?
Během týdne jsme se dozvěděli možné předběžné diagnózy, všechny měly jedno společné – zhoubný nádor. Střídal se šok, bezmoc, naděje, že se někdo spletl, nedá se to popsat. Člověk tomu nevěří a stále si myslí, že se z toho zlého snu probudí. Čekali jsme na výsledky testů a doufali, že je všechno omyl. Pořád jsem to moc nechápala, vždyť na onkologii chodí lidé umírat, tak co tady dělá můj syn? Konečná diagnóza zněla – zhoubné bujení lymfatických uzlin ve třetím stadiu. Byly to potoky slz, co jsem vybrečela, ale rychle jsem se vzchopila, abychom mohli začít bojovat. Když jsem to všechno Ondrovi řekla, zvedl ke mně oči a zeptal se mě: Mamko, to mi chceš jako říct, že teď tu budu chodit po chodbě plešatej a s kapačkou? Strašně moc si přál vrátit se do školy mezi kluky, ale už se tam nikdy nepodíval.

Čím vším musel projít?
Náročnou několikaměsíční léčbou. Po operaci hrudníku to vypadalo, že je vše na dobré cestě,ale nemoc se po pár týdnech vrátila. Během dalšího roku následovaly dvě transplantace kostní dřeně. Při té druhé dostal kostní dřeň od své mladší sestry, věděli jsme, že to je poslední šance na uzdravení. Bohužel dva měsíce po transplantaci se boulička na krku objevila znovu. To už jsme tušili, že náš boj prohráváme. Doktoři si nás s manželem pozvali do nemocnice na schůzku a  oznámili nám, že už jsou bezmocní. Že Ondrovi zbývá několik týdnů, maximálně měsíců života. Za dva dny nato měl sedmnácté narozeniny. Přáli jsme mu k narozeninám a věděli, že to jsou jeho poslední.

Máte ještě mladší dceru, jak se srovnávala s bratrovou nemocí?
Míše bylo v době, kdy Ondra onemocněl, třináct let, a i když jsme se snažili, musela se cítit hodně sama, všechno se točilo kolem Ondry. Bylo to složité, já byla většinou s Ondrou v nemocnici a manžel s ní. Pamatuji si, když jsem přijela z nemocnice a ona seděla zkroušená na posteli. Tak jsem se za ní šla se zeptat, co se děje, jestli je smutná z toho, že je Ondra nemocný… A ona na mě koukala a pak mi řekla: „Mami, já jsem dneska dostala první menstruaci.“ Bylo mi to tenkrát hrozně líto, že jsem  s ní nemohla být doma... Myslím, že velmi rychle vyspěla. Prošla pubertou ani nevím jak. Dneska mi dělá jen radost, jsem na ní pyšná a jsem šťastná, že ji mám.

Jak vás napadlo založit občanské sdružení?
Když jsem byla se synem v nemocnici, sblížila jsem se tam se dvěma maminkami. Měly děti v podobném věku a všem třem nám posléze zemřely. Předtím procházely podobnými procedurami, a nám moc pomáhalo, že jsme si o tom mezi sebou povídaly. Když jsem se vrátila z nemocnice, tak jsem si uvědomila, že mi to opravdu pomohlo, a že by to určitě mohlo pomoci i ostatním rodičům. Na stránkách statistického úřadu jsem zjistila, že ročně u nás zemře kolem tisíce dětí. A napadlo mě, že se musí spousta rodičů doma trápit sama uzavřená. Kamarádky jsou kamarádky, ale když jste neprožili smrt svého dítěte, tak to nelze pochopit. Začala jsem pátrat, jestli u nás neexistuje nějaká organizace sdružující tyto rodiny, ale takové byly pouze v zahraničí. A tak jsem sama sobě uložila úkol založit něco podobného v Česku, asi to pro mě byl způsob terapie. Zkontaktovala jsem maminky, které jsem poznala v nemocnici, a doktorku Ilonu Špaňhelovou, psycholožku. Chvíli jsme bojovaly s administrativou a vyřizovaly všemožná lejstra, na schůzkách se nás scházelo asi pět, co se nás znalo mezi sebou.

Jak dlouho funguje sdružení Dlouhá cesta?
Dlouhou cestu jsme založily v roce 2005, do roku 2006 jsme se pomalu rozjížděly a snažily se, aby se o nás někdo dozvěděl. Zlom nastal koncem loňského roku, když jsme kontaktovaly Olgu Sommerovou, která natáčela dokument Přežili jsme své děti. Ve filmu jsme dostaly malý prostor k prezentaci našeho sdružení a následně se nám lidé začali více ozývat. Takže od roku 2007 bych počítala začátek našich aktivit. Nyní tvoří bázi sdružení asi padesát rodičů. Netýká se to ale pouze rodičů, chodí k nám i babičky a sourozenci.

Jaké akce vaše sdružení pořádá?
Základní událostí jsou pro nás pravidelná sobotní setkání rodičů. Jedna z maminek přišla s projektem Barevný anděl, který je zaměřený na přeměnu pokojíčku sourozenců po zemřelém dítěti. Vytvoříme spolu s rodiči a designérkou návrh přestavby pokoje, na kterou přispějeme, celá rodina se poté musí manuálně do práce zapojit. Je tak donucena se spojit a komunikovat spolu o běžných věcech, což je velice důležité. Dalším projektem jsou víkendová setkání Carpe Diem, kde se budeme snažit především maminkám ukázat, co by jim mohlo pomoci. Jedná se o nejrůznější cvičení, psychologické přednášky, výtvarné techniky, cokoliv, čím se odreagují. Rodiče většinou sedí doma a nevědí, co mají dál dělat se svým životem, a já z vlastní zkušenosti vím, že to nikomu nepomůže.

Jak aktivity sdružení financujete?
Na své projekty se vždy snažíme vydělat kulturními nebo sportovními akcemi. Kvůli Barevnému andělu požádala jedna z maminek pana Jaroslava Duška, jestli by pro nás nemohl odehrát benefiční představení Čtyři dohody, které nyní hraje na Lávce. Rekondiční víkendy budou zase  financovány z výtěžku sportovní charitativní akce, kterou pro nás pořádá CK Capro. Akce se koná 25. listopadu v Praze, jmenuje se Neděle pro Vaše srdce a je to den plný aerobiku s profesionálními lektory, doprovodným programem a bohatou tombolou.

Myslíte, že by se dalo obecně popsat, jak rodina prožívá smrt dítěte?
Je to samozřejmě velice individuální. Rodinu to většinou buď semkne, nebo rozdělí. Ženy bývají podle mé zkušenosti silnější, aktivnější, chtějí o tom hovořit. Muži se naopak uzavřou do sebe, což poté může vytvořit konflikt. Mám také zkušenost, že sourozenec, který tu zůstane, se začne strašně přepínat, chce být ve všem nejlepší. Jako by měl pocit, že musí být dobrý za dvě osoby.

Je rozdíl mezi rodiči, kterým zemřelo dítě náhle, nebo po dlouhé nemoci?
Myslím, že je rozdíl v okamžitém prožívání smrti. Ze své zkušenosti můžu říct, že horší byla ta nemoc, smrt už vlastně byla jen vysvobozením z jeho utrpení. Nejhorší období začalo asi měsíc po Ondrově smrti, kdy mi začalo docházet, že už ho opravdu nikdy neuvidím, že už ho neobejmu, že už se nikdy nevrátí. To trvalo asi rok. Pokud ale dítě zahyne náhle, rodiče jsou v šoku a mají více výčitky svědomí. Ale ta ztráta, ta prázdnota, to je nakonec naprosto stejné. Nikdy už to nebude jako dřív…

Vy sama jste napsala několik básní, které získaly literární ocenění…
To je pravda. Začala jsem je psát, když byl Ondra v nemocnici. Byl to pro mě způsob, jak ventilovat své emoce. Nikdy nevyšly knižně, na to ještě asi nejsem připravená, ale vlastně ani nevím, jestli bych chtěla. Mám teď v hlavě spoustu jiných plánů.

JED
Dříve jsme mysleli
Že ta slova nežijí
Slova co tráví nás
Jak polibky od zmijí
Někoho poštípou
Jiného zabijí

DO POLŠTÁŘE
Černý den a bílá noc
Šeptám nahlas o pomoc
V odpovědích ticho křičí
Ten křik ticha
Ten mě zničí

PRÁZDNINY
Od léta do zimy
Trvají prázdniny
Za okny nemocnice
Píšu Vám pohlednice

HRDINA
Stávám se transplantací
Hrdinou bez ovací
Nechci být hrdina
Chci
Do kina


PRO MAMINKY
Na jedné lodi plout
Znamená
Společně skládat
Do něžných slov
Písmena

Písmena do vět
Co voní nadějí
Někdy se písmenka
V moři slz
Ztrácejí

POSLEDNÍ DIAGNÓZA
Čekám
Potím strach
Slyším
Padat prach
Slova jsou
Vrah

OTAZNÍK
V tvých očích otazník
Co se děje?
Dusí mě vykřičník
Beznaděje!

JEDNOU
Až jednou
Řekneš si
Že slunce zase hřeje
A úsměv pošimrá tě
Pod nosem
Ucítíš v tichu
Co se kolem tebe chvěje
Že když jsem tu byl
Tak tu pořád
    Jsem….

Autoři:






Nejčtenější

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Ilustrační fotografie
Šest příznaků nezdravého srdce. Varovat může chrápání i krvácení dásní

Srdeční onemocnění jsou nejčastější příčinou úmrtí. Mohou postihnout kteroukoli část srdce, nejčastěji však věnčité tepny a srdeční chlopně. Onemocnění srdce...  celý článek

Páj s modrým sýrem a hruškami
Švédská kuchyně nejsou jen ryby. Tři recepty z nové severské kuchařky

Hity středomořské, italské nebo třeba bavorské kuchyně dovede většina z nás vyjmenovat i ze spaní, zatímco o té severské toho víme mnohem méně. S největší...  celý článek

Nicola Formichetti kdysi oblékal Lady Gagu, teď vládne několika módním značkám.
Nicola Formichetti: Muž, který oblékl Lady Gaga do masa a masy do denimu

Vytvořil pro Lady Gaga šaty z masa i image, co změnila tvář popové hudby, vedl několik velkých světových značek a dostal se do vedení předních módních...  celý článek

Zpěvačka Paloma Faith na Britain Q Awards (Londýn, 18. října 2017)
Moje děti budou genderově neutrální, říká zpěvačka Paloma Faith

Loni v prosinci se britská zpěvačka Paloma Faith (36) poprvé stala maminkou. S francouzským partnerem Leymanem Lahcinem (30) by chtěla mít další potomky....  celý článek

Další z rubriky

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Barevná oční linka DYI: Nahraďte černou klasiku
Barevná oční linka DYI: Nahraďte černou klasiku

Jemnějším typům příliš nesvědčí klasická černá tužka na oči - na jejich tváři působí tvrdě. Naopak barevná linka z očníc... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.