Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Potřebuju žít ve svém ne-řádu, tvrdí Kristýna Liška Boková

  0:06aktualizováno  0:06
Kristýnu Lišku Bokovou nejspíš znáte jako filmovou dceru Jana Třísky z Hřebejkova Horem pádem. Ona je ale také výbornou tanečnicí, která studovala u mistra oboru Mina Tanaky, manželkou Pavla Lišky, maminkou dvouletého Šimona a dcerou Johna Boka, jedné z nejdivočejších postav československého disentu.

Kristýna Liška Boková | foto: Lucie Robinson


Říkala jste Václavu Havlovi strejdo?

Havlovi jsem strejdo neříkala. V jednom období jsem se s ním vídala docela často, ale pro mě tehdy neznamenal totéž co pro dospělé. Jako dospělá si uvědomuji, jak je Václav Havel důležitý a krásný člověk. Vybírala jsem si jiné typy, o kterých se možná tolik neví, ale pro mě byly důležitější. Mně je třeba mnohem bližší Martin Jirous, taky jsme s ním víc zažili. Ti kultivovaní lidé děti tak nezasáhnou jako ti, co jsou sice taky kultivovaní, ale navenek se projevují divoce a nezkrotně. Tím víc zaujmou dětskou pozornost, fascinují. Když se někdo válí nahatej v rozsekaných flaškách…

Nepoškodily vás takové zážitky?
Vůbec z toho nejsem nijak poškozená, naopak. Naučilo mě to přijímat odlišnosti lidí. Vždyť můj otec je taky vlastně magor.

Jak se na vás jako disidentském dítěti podepsala doba před listopadem?
Vzpomínky na tu dobu mám jako z nějakého snu, ani neumím říct, že se mě něco bolavě dotklo. Pro mě to období bylo krásné. U nás bylo pořád plno, to rodiče pořád něco řešili, já je moc nevnímala. Spíš to pro mě bylo dobrodružství, když táta utíkal po střechách, pro mě byl hrdina. Sice byly chvíle, kdy jsem se v noci probudila, brečela a máma mě utěšovala, protože táta byl ve vazbě. Byla jsem na něj fixovaná a najednou mi tam chyběl. Nebo jiná situace, kdy mě vedl do školy a policajti, teda fízlové, ho chytili a chtěli odvést.

A tak Kristýnka šla statečně do školy sama, protože jí zavřeli tátu přímo na chodníku?
Ne, on je poslal do prdele, že mě nejdřív odvede do školy a pak že si ho můžou odvést. Tak šli s námi do školy, táta mě předal učitelce a ta mě pak odpoledne odvedla domů. Takhle ho nabírali, když se něco chystalo. Šli pro Boka, aby ho zadrželi dopředu, aby tam nebyli ti, co to ještě víc rozproudí. Udělovali mu domácí vězení, hlídali před barákem a on jim zdrhal oknem po střechách. Pro mě to bylo dobrodružné. Je tam ve vzpomínkách nebezpečí, ale tím, jak se rodiče chovali, nenechává to ve mně pocit, že by to bylo něco strašného.

Jak jste vnímala listopadovou revoluci?
To mi bylo osm, ale vnímala jsem to jako euforii, mejdan, velké oslavy. A taky se můj otec s někým pořád hádal, protože to chtěl jinak než všichni ostatní. On je takový vehementní v udržení si svého postoje. Mně se o tom těžko mluví.

Protože jste byla ještě malá?
Protože jsou to prostě mí rodiče. Do teď to nemám pojmenované, je to moje součást. Když se mě někdo ptá na tátu a jak jsem to já prožívala… pro mě to bylo normální. Pro mě není "ten disident", pro mě je to můj táta. Přes tu divokost, vulgaritu a neomalenost je podobně jako Martin Jirous vevnitř velmi křehký. Způsob, kterým vystupovali, to byla jen obrana. A já, jeho dcera, do té křehkosti vidím, protože jsem vedle něj vyrůstala. Můj divoký táta byl vyrovnáván éterickou maminkou. Éterická maminka ale pije pivo, obraz maminky je víla s půllitrem, jako scéna z Postřižin. Žena, která pluje nad vším prostorem, kde my ostatní žijeme, a přitom se dokáže snést mezi nás a být mnohdy v něčem mnohem uzemněnější než my. Oni se vzájemně vyrovnávají, táta dřevorubec, máma víla, ale vnitřně jsou na tom opačně. On neukáže svou křehkost, máma má sílu ukrytou hluboko v sobě.

Jak se tvářili na to, že se vdáváte tak mladá?
Po třech měsících, co jsme spolu s Lišákem byli, jsem jim zavolala a říkám: "Tak my se teda rozhodli, že se vezmeme." Myslela jsem, že maminka, ta něžná, to schválí a táta bude šílet. Bylo to úplně naopak. Máma hystericky křičela, předala telefon tátovi, protože nebyla schopna mluvit.

To se nedivte, říkat mamince do telefonu, že se budete vdávat.
To byla euforie! Jeli jsme na výlet, Lišák mě požádal o ruku, já zvedla telefon a zavolala jim to. Telefon si vzal táta a překvapivě klidný mi řekl, že je to můj život a ať si to teda užiju.

Proč jste na to Pavlu Liškovi kývla, byla jste tak zamilovaná?
Bylo to pro mě oslavou toho, že spolu chceme být. Známka toho, že se milujeme. Když se dva lidi rozcházejí, bolí to stejně jako rozvod a to, že se vezmeme, přece nezaručí, že spolu zůstaneme. Svatba je o tom, jestli mám chuť si ho vzít. A oslavit to s ostatními jako to nejhezčí, co můžu dát já jemu a on mně. Tak jsem to brala tehdy. Udělala bych to znovu, ale už tak rok bojuji s tím, že mi ten slib přijde nesmyslný - potřebovala bych si ho napsat sama.

Nesmyslný?
Nesmyslný v tom, že slibuji něco, co nevidím. Nesmyslný v tom, že na začátku musím slíbit něco, co nevím, zda dokážu. Vždyť kdo ví, co nás každý den překvapí. Přitom se dívám na nějakou horu a slibuji, že na ni vylezu. Ale já na ní ještě ani jednou nohou nestojím a nevím, jak se mi tam bude dýchat. Můžu slíbit, že na ni zkusím vylézt, rozhlédnout se tam, ale slíbit přece můžu jen to, že to zkusím. Ale nezlob se, když to nedokážu, a nepřestaň ve mě věřit, protože jsem to třeba nedokázala.

Co byste si tedy do slibu napsala teď?
Pravdivější mi přijde, když se člověk rozhodne každý den se mnou být. To je denní rozhodnutí ve svazku zůstat! Nahlížím na to, jak se člověk vyvíjí, a nemůžu něco slibovat, ani on mně. Pro mě je důležité, že každý den vstane, potká spoustu lidí, zažije spoustu věcí a večer se ke mně vrátí. A to nikoli z povinnosti, že mi dal slib, ale proto, že chtěl. Proto, že doma je pořád někdo, kdo pro něj něco znamená.

Kde jste viděla svého muže poprvé?
Vy se ptáte na Návrat idiota, že jo? Nejdřív jsem ho viděla naživo. Ten film jsem viděla až v době, kdy už jsme spolu byli.

Ne, vážně se jen ptám, kde jste se seznámili.
Jela jsem do Brna zkoušet představení a listovala jsem si Cinemou. Byl tam Johnny Depp a na další stránce Pavel. Jasně že jsem ho přelistovala, ale kamarádka, která jela se mnou, se u něj zastavila a říká, že to je ten, s kterým budu hrát. "No, uvidíme, chlapče," řekla jsem si a listovala dál. Pak jsem ho viděla, tak plachého a uzavřeného… bloumal tam, začal se mi líbit a já asi jemu… a to je vlastně celé. Takhle rychle to bylo.

S dítětem jste to stihli podobně rychle. Myslela jste na to, že se možná budete obtížně vracet k profesi tanečnice?
Já měla strašný strach, ale Lišák se denně ptal, kdy budeme mít dítě. Že nechce být starý tatínek.

Takže jste si ve dvaadvaceti vlastně naplánovala rodinu.
To byla shoda náhod. Měla jsem migrény z antikoncepce, tak jsem ji vysadila, že to nechám osudu. A osud byl rychlý.

Kristýno, vysazení antikoncepce se neříká osud.
Tomu se říká Šimon, já vím.

Měla jste radost, když jste otěhotněla?
Ne. Já to zjistila a šla jsem si rovnou lehnout. První dva měsíce jsem ležela a zbytek těhotenství zvracela. Doktor mě totiž upozornil na nějaká zdravotní rizika a řekl, že musím do nemocnice. Nebo domů, ale někdo o mě musí pečovat. Tak jsem volala mamince, jestli si k ní můžu lehnout. A pak jsem obvolávala všechny a rušila práci. Začátek těhotenství si zkrátka pamatuji tak, že jdu domu a brečím.

Kolik věcí jste zrušila?
Docela hodně. Před těhotenstvím jsem byla nastartovaná, začala jsem pracovat s bratry Formany, hlavně po filmu Horem pádem začaly chodit nabídky. Všechno jsem rušila a říkala si, že na mě všichni zapomenou a už nikdy nic nebude. Kdybych nemusela první dva měsíce ležet a mohla něco dělat, neměla bych tolik času myslet na sebe. Pak jsem se zbytek těhotenství omlouvala Šimonovi, že to není nic proti němu. Těhotenství byl šok.

Tak ještě jednou, vy vysadíte antikoncepci, a pak jste v šoku z toho, že jste těhotná?
Samozřejmě, že jsem to v podvědomí asi i chtěla. Ten šok přišel, když jsem musela všechno utnout! Až když jsem ležela, všechno se mi srovnávalo. Říkala jsem si, že jestli mám někdy něco dělat, budu, dítětem život nekončí. Začala jsem si to užívat. A přestože jsem strávila těhotenství s kýblem u postele, vím, že je to hezké období. Líbilo se mi, že moje tělo nepatří jenom mně. Že mám v sobě člověka, který mě ovládá, určuje mi chutě, hýbe se ve mně, že moje tělo je domovem někoho, koho vlastně vůbec neznám. To se nedá vysvětlit. Ženskou to obohatí, její ego se může zmenšit.

Přitom se spíš tvrdí, že hormony z ženy udělají přecitlivělého blázna.
To nejsou jenom hormony, ale i dvě duše, co máte v sobě a ony se tam perou. Proto mají ženy stavy, kdy pláčou nebo nepláčou nebo jsou hysterické nebo nesnášejí své muže nebo milují celý svět. To je podle mě tím, že se moje duše sžívá s duší toho malého člověka. Je to zvláštní, ale hezké.

Kdy budete mít druhé dítě?
Můj muž by chtěl hned! Ale já mám teď potřebu pracovat. I když chci, aby Šimon věděl, že jsem tady pro něj, zároveň vím, že tenhle život patří i mně. Jednou mi odejde do života a co já pak? Potřebuji mít svůj vlastní život, něco se dozvídat a růst. Ale taky musím mít možnost skloubit mateřství a práci dohromady. Což bude dřina, protože i když Šimonovi jsou dva roky, ještě necítím ten soulad. Pořád bojuji s tím, jak dělit čas, abych byla máma a zároveň dokázala pracovat. Když začínám něco dělat, špatně se mi soustředí, neumím úplně vypnout, jako to člověk umí bez dítěte. A až se tohle naučím skloubit, určitě si pořídíme další Lišku.

Jak vás přijali Pavlovi přátelé?
Měla jsem před nimi ostych. Byli zajetá parta a vplout mezi ně bylo těžké. Ale třeba u Ani (Geislerové, pozn. red.) jsem cítila, že spoustu věcí vnímáme podobně, což se i potvrdilo. S tou se scházím a je mi čím dál bližší. Stejně mám ráda její dvě sestry, ten vrh tří sester se prostě povedl. Teď už nejsou ta partička, která se často schází, mají rodiny, ale doba kolem natáčení Idiota je pro ně důležitá. Nemůžu mluvit za ně, ale z jejich vyprávění to cítím.

On stejně přirozeně vplul i do světa vašeho? Mohla jste někam mezi svoje kamarády přivést Pavla Lišku?
Nechci mluvit za něj, on to má s tou svou plachostí těžké. A dost s tím jako introvert bojuje, jakkoli to v jeho společnosti nevypadá. Ale mezi cizími lidmi se jeho uzavřenost dost projevuje. Možná je to běh na dlouhou trať. Jeho svět se přirozeně stal mým, jakkoli vstoupit do jeho světa bylo zprvu těžké. Šla jsem s ním na rande a jeho zastavovali cizí lidi.

Sbalila jste obsazovaného herce, na to jste mohla být připravená.
No, na to jsem fakt připravená nebyla, že mám chlapa, kterého někdo bude zastavovat a cpát se nám do našeho hovoru. Nebo jsem s ním jela do Varů, kam jsem jezdila jako studentka, najednou tam jedu s ním a pořád si nás někdo fotí. To všechno okolo bylo těžké, ale on to není jeho nejbližší svět - ten jeho opravdový svět je mi blíž.

Vy sama jste vystudovala taneční konzervatoř…
Nedostudovala. Jsem prostě taková, potřebuji si věci prožít sama a přijít si na ně. To mám asi po tatínkovi, naštěstí snad v mnohem jemnější formě.

Nelitujete toho?
Všichni říkali, že toho budu litovat, ale zatím se mi to neděje. Kdybych neodešla, nejela bych do New Yorku. Tím městem doteď dýchám, i když jsem tam byla přes 11. září a zažila ten strašlivý zlom.

Kde jste byla ve chvíli útoku?
Ve škole. Evakuovali nás, všude se kouřilo, všude popel, chaos, nic nejezdilo… Šla jsem pěšky a jen slyšela lidi, jak si pořád povídají o nějakým letadle. Myslela jsem, že omylem někdo do něčeho vrazil.

Nebylo vám to podezřelé?
Bylo mi podezřelé, že byla všude spousta policajtů.

A když vám to došlo, nechtěla jste odjet?
Ne, vůbec. Byla jsem v tak sladké nevědomosti… dozvěděla jsem se to, až když jsem přišla domů, konečně se podívala na televizi a volala domů. To naši byli hysteričtí, protože se mi nemohli dovolat. Ale samozřejmě působilo to, jak všude visely fotky pohřešovaných. Všichni doufali, že se najdou, že jsou v prachu, ztracení, pobláznění, a přitom vy víte, že ne. Bylo to děsivé, působivé, ale ne tak, že bych chtěla zdrhnout.

Nebála jste se, že se to stane znovu?
Všichni okolo řešili, že bude třetí světová a že už se nikdy nevrátíme do Čech; to mi třeba vadilo. Ale zároveň jsem měla tak silnou touhu tam jet a studovat, že prožívat tohle s nimi byla cenná zkušenost. Pro mě bylo nejhorší, že město jeden den svobodně dýchalo a druhý den všichni, co buď vypadali nebo i byli Arabové, najednou jako by neexistovali. Arabské obchody byly popsané hnusnými nápisy, působilo to, že arabský svět je odsouzený.

To byla ale asi pochopitelná obranná reakce, ne?
Mně to vadilo, protože jsem mezi Araby viděla ty, kteří mi jsou blízcí, kteří uvažují jinak, žijí jinak, prakticky jsou jako Newyorčané součástí země. Jen mají svou víru, aniž by se ztotožňovali s tím, co se stalo. To bylo nepříjemné: v minutě se ztratil prostor, který byl svobodný a ve kterém všechny národy a náboženství mohly žít spolu. Celý národ byl rázem špatný kvůli tomu, co udělali konkrétní lidi. Chtěla jsem v New Yorku studovat, vybrala jsem si to a to město mě oslovilo natolik, že jsem se tam cítila jako doma. A když se přece někde začnete cítit jako doma, neutíkáte.

Studovala jste tanec nejen v New Yorku, ale i u mistra oboru, Japonce Mina Tanaky.
Ano, u něj jsem byla dokonce dvakrát.

Jak se vám podařilo k němu dostat?
V šestnácti jsem chodila na taneční konzervatoř a z Archy volali, ať přijdu na casting. Už to bylo poslední kolo, všichni byli vybraní a Tanaka hledal jen jednu roli. Vybral si sice jednu mou kamarádku, ale líbila jsem se mu taky, tak si mou roli do představení dopsal.

O jeho komunitě se vypráví, že přes den studenti pracují na poli a večer je učí tanec.
Je to zajetý řád věcí a lidí, kteří tam žijí spolu, mají společnou filozofii a tvoří. V šestnácti letech jsem tam jela s partou, se kterou jsme tady s Tanakou dělali představení. Měli jsme to privilegium, že jsme nemuseli tolik makat na poli, spíš jsme zkoušeli.

Ten řád jste si tedy užila až napodruhé?
Po šesti letech to bylo mnohem těžší, nejen proto, že jsem tam letěla sama. Neměla jsem s kým probírat zážitky a tak si to ulehčit, ale víc mi to dalo. Porozuměla jsem, jak tvoří a proč má smysl to farmaření: umělci jsou většinou zahlceni sami sebou a tím, že se celý den hrabou v hlíně, i tělo bolí najednou jinak, než je tanečník zvyklý. Min je tvrdý, to ano, ale tvrdý je i sám k sobě. A ti, co jsou tam s ním, jsou tam dobrovolně, vyhovuje jim to a vědí, proč tam jsou. Já bych takhle nedokázala žít, protože nedokážu žít v řádu někoho jiného.

Jaký je tedy váš řád?
Já potřebuji žít ve svém ne-řádu. Přitom jsem myslela, hra o partnerských vztazích. Navíc moje první činoherní zkušenost. Hrozně jsem se toho bála, a když mi to Honza Hřebejk nabídl, říkala jsem mu, že potřebuju, aby měl za mě náhradu, kdyby mi to nešlo. Nevzal, nehledal, asi mi věřil. Naštěstí to dobře dopadlo.

Takže vy odehrajete "docela drsnou hru o partnerských vztazích" a jdete domů za svým malým synem, Liška vám uvaří čaj a vy se tak jako normálně přepnete do role matka a manželka?
Liška mi vaří večeře! Ale vážně, vždycky jsem se divila Lišákovi, jak to dělá, ale ono je to podobné jako u tancování. Prožijete si něco na jevišti, spojíte to s něčím ze svého života, odbudete si emoce a jdete. Je to očistné. Odcházím uvolněná. Mám pocit, že když to dobře prožijete, nezanechá ve vás to představení nic, co by vás blokovalo. Očistí vás to.

Vy přece ale nemáte herecké vzdělání? Jak tedy dostáváte role u jednoho z nejrespektovanějších českých režisérů?
Role, role... Třeba do Medvídka mi zavolal, ať se jdu projít před kamerou. Vždyť jste to viděla. Procházím se tam dvě minuty.

Kristýna Liška Boková (26) se narodila se v Hradci Králové v r . 1981 ve znamení Lva českým disidentům Jitce a Johnu Bokovým. Studovala taneční konzervatoř, s tancem pokračovala v Duncan centru, u japonského tanečníka Mina Tanaky a v New Yorku. Účinkovala v HaDivadle a v divadle Barka, tančila v představení Kráska a Zvíře v režii bratrů Formanů, vytvořila několik vlastních tanečních představení. Je vdaná za herce Pavla Lišku, vychovává s ním jejich dvoletého syna Šimona. V roce 2004 se objevila ve filmu Horem pádem a letos ve filmu Medvídek.

Autoři:






Nejčtenější

Letošní podzim přeje barevným botám, stejně jako zdobení a různým texturám...
Obujte se do podzimu. Neokoukané kousky, které by vám neměly chybět

Poslední sluneční paprsky si můžete užít v pohodlných oxfordkách, elegantních kotníčkových střevíčkách nebo sexy upnutých kozačkách nad kolena. O slovo se...  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Další z rubriky

Gabrielle Unionová (Beverly Hills, 26. února 2017)
Devětkrát jsem potratila. Dítě pořád chci, říká herečka Unionová

Americká herečka Gabrielle Unionová (44) se s manželem Dwaynem Wadem (36) snaží delší dobu o potomka. Devětkrát podstoupila umělé oplodnění, ale pokaždé...  celý článek

Sarah Fergusonová v Cannes (2011)
Hrdá jsem jen na to, že jsem dobrá matka, říká vévodkyně z Yorku

Skandály proslulá Sarah Fergusonová (57), vévodkyně z Yorku, se po rozvodu s princem Andrewem (57) stáhla na jistý čas do ústraní. Nedávno se ale stala...  celý článek

Charlize Theronová, Ashley Juddová, Goldie Hawnová a Megan Foxová
Cesta k roli přes postel. Herečky promluvily o sexistickém Hollywoodu

Nechvalně proslulá hollywoodská praktika „obsazování rolí přes postel“ není mýtus. V posledních letech o svých zkušenostech se zvykem mocných filmových...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky
Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky

Klepe se vám ruka a tekutou linkou si na víčku vytvoříte nepravidelný pruh... co s tím? Pomůže vám obyčejná lepicí páska... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.