Naše babičky a maminky věděly úplný kulový. Když šla moje máma rodit, prý ji položili, řekli jí ať je zticha a něco jí prý „píchli”. Ihned po porodu jí mě sebrali a vrátili až za pár dní. Z dnešního pohledu je to nemyslitelné.
My ženy z generace, která si všechno vygooglí a která má aplikace na počítání kontrakcí, jsme jiná garda. Máme sebevědomě vystavěný porodní plán (chcete-li přání), který obsahuje požadavky na průběh porodu.
Chodíme na předporodní kurzy. Ještě z teplíčka domova si vymýšlíme, jestli chceme, či nechceme žádat o epidurál, jak dlouho po porodu bude kdo přestřihávat pupeční šňůru, nebo kdy bychom rády novorozence přiložit na prsa.
Některé ženy si píší do plánu i světelné či zvukové požadavky. Já požadavek na tlumené světlo naštěstí neměla (přeci jen jsem si vědoma, že nerodím v Intercontinentalu, ale v nemocničním prostředí). Ale! Vytvořila jsem si v sedmém měsíci „porodní” playlist, který mi měl pomoct při kontrakcích. Byla jsem si jistá, že tu bolest přehluší ve správné chvíli I Try od Macy Gray nebo Push It od Salt ‚n‘ Pepa a když jsem si balila do porodní tašky cestovní reprák, moje máma si ťukala na čelo.
V jináči na Óčku |
No na playlist přirozeně nedošlo. Jak to říct slušně - byla jsem bláhová! Ve výsledku mě ta obrovská bolest tak překvapila, že jsem byla nejšťastnější za ticho, které bohužel často přerušoval můj manžel kontrolním dotazem: „Tak co?! Bolest na škále 1 až 10?! Kolik?“
„Jedenáct a nemluv na mě! Nemůžete mi tu něco píchnout?!”
Moje porodní přání i plány nebyly nakonec zrealizovány. Od poslouchání hudby k po nepodání analgetik, ale Tadeáš je na světě. A dostal se sem i bez motivačního songu od Salt ‚n‘ Pepa.
Nejsme v dnešní době trochu postižené světem, ve kterém si můžeme ve většině případů vše naplánovat a přát? Dámy, porodní plány si napište, ale nebuďte pak na sebe příliš přísné kvůli jejich nesplnění. Au.