O nějaké přípravě na porod nemohla být ani řeč, protože se mi nechtělo nikde jezdit a celé těhotenství se mi chtělo hrozně spát.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Takže mě minuli nějaké stresy z úklidu, chystání věcí apod. Jediné co mě strašilo, byly rady od kamarádek, které si občas neodpustili nějakou tu děsně strašidelnou historku. A proto ke konci jsem se víc bála o sebe a ne o mrňouse.
Na svět se mu nechtělo
Tomu se ani moc na svět nechtělo, termín byl stanovený na 9.6.2001 a malý se narodil až o deset dní později. Jezdili jsme každý druhý den do porodnice na ozvy a zase nazpátek. Devátý den po termínu si mě v porodnici nechali a zkoušeli dávat kapačky na vyvolání. Nic nepomohlo a tak mě poslali na pokoj. To bylo asi tak třikrát denně.
Další den mě vyšetřil přímo pan primář a dal mi tabletu na vyvolání. V deset dopoledne jsem se měla přijít ukázat, že uvidíme co se bude dít. Ještě že na pokoji se mnou byla ještě jedna maminka, která už to měla za sebou a já se mohla kochat jejím miminkem a tiše ji závidět, že ona už to děsné měla za sebou. Po kontrole mi řekli, že už je to tady!! A já stále nic necítila.
Zavolala jsem tedy manželovi, ať se nějak dopraví, že na něj počkám na pokoji. Stále jsem se cítila v pohodě a nějak v klidu. Protože na oddělení měli ještě další dva příjmy, v klidu jsem oznámila sestře, že mě najdou na pokoji a odešla jsem. Přece nebudu čekat někde, kde kdosi šíleně ječel a sestra po něm taky pěkně řvala.
Viděla jsem jen úlevu v jejích očí, že si ještě se mnou nemusí dělat starosti.
Přišlo to spolu s manželem
Po dvou hodinách kdy jsem byla na pokoji a manžel stále nikde, pro mě přiběhla sestra, kde prý jsem, že dole na sále na mě všichni čekají. Ti všichni byli doktoři a manžel nikde. Mezitím udělali nezbytná vyšetření, kde nechápali jak to že necítím kontrakce, když už jsem na čtyři centimetry otevřená.
V ten moment se otevřeli dveře a já spatřila muže. Bylo to jako kdyby to byl impuls, že teď už se nemusím hlídat a já cítila první kontrakci. Malého jsem si na sálku vyskákala a vytancovala. Pustili nám příjemnou hudbu, a já se chodila sprchovat, pochodovala (spíš pohupovala) kolem lůžka, a hodně se smála, manžel mi vyprávěl vtipy.
Sestra vždy přišla co čtvrt hodiny zkontrolovat tlak a ozvy. Ještě mi stihly dát epidurál, ten jsem chtěla jen tak pro jistotu. Ale přišli pozdě a zabíral mi až na šití. Ale to jsme mi prvorodičky, záleží na psychice a po píchnutí jsem prohlásila, že už epidurál zabral, nic necítím. Až po porodu mi sestra řekla, že ten zabírá až po deseti minutách. Ale moc jim děkuji, že mě nechali si myslet o okamžitém účinku.
Malý přišel do hodiny a půl od prvních bolestivých kontrakcí. Krásný pocit pro mě byl, když už jsem věděla, že je venku a je s námi.
Vrtání zubů je horší
Tímto příběhem chci říct všem budoucím maminkám: porod není strašák, sice bolí, ale věřte, pro někoho je vrtání zubů horší.
Nebojte se říct v nemocnici svůj názor a stát si na svých přáních. Záleží i na tom zda jsme mi maminky v pohodě, stačí se k personálu nemocnice chovat tak jak si přejeme aby se oni chovali k nám. Když něco nevím, tak se ptejte, není nic horšího než nevědomost a bezmocnost, a hlavně trvejte na odpovědích. U porodu jsem se tím řídila a moc to pomáhá.
A rady pro ty maminky, které nemůžou mít partnery u porodu: vezměte si moc dobrou kamarádku nebo maminku. Dnes už to jde taky a nebudete tam sami.
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
