To se opakuje každý den. Nikam nechodíme, známí k nám chodí zřídka. Každý víkend vyrážíme na chalupu a tak to jde celý rok. Nehádáme se, ale vlastně se ani nebavíme. Syn chodí se všemi problémy za mnou, manžel na něj nemá trpělivost.
Život plyne poklidně bez změn a výkyvů, daří se nám dobře, vlastně se nic neděje. Ale já si prostě jednou všimla, že když manžel jí, tak nějak divně přežvykuje.
Druhý den jsem ho pozorovala znovu a zjistila jsem, že i hýbá trochu ušima. Začala jsem ho pozorovat při různých denních činnostech a zjistila, že u televize kroutí prsty u nohou, že při čištění zubů na sebe dělá grimasy do zrcadla a při telefonování klepe patou. Začalo mi to všechno lézt neuvěřitelně na nervy. Nedokážu od něj odtrhnout oči, když žvýká, a je mi to odporné.
To, co mi nikdy nevadilo, najednou začíná nabírat gigantických rozměrů, prostě ho nesnáším. Došlo to tak daleko, že jsem mu dokonce naservírovala psí žrádlo, abych se mu pomstila. S uspokojením jsem ho potom pozorovala z kuchyně, jak spokojeně přežvykuje to samé, co má náš pes v misce. Nic nepoznal, chtěl to jen přisolit. Měla jsem z toho vnitřní zvrácenou radost.
Teď uvažuju o tom, že mu dám projímadlo do čaje, abych ho zvedla z toho kanape. Vím, že se nechovám normálně. Manžel je na mě hodný, ale já už ho prostě nesnesu. Nemůžu se na něj ani podívat, natož s ním spát. Co mám dělat?
1. Mám zajít k psychiatrovi a svěřit se mu se svými pocity?
2. Mám z manželství odejít?
3. Mám si s manželem promluvit, že současný způsob života mi nevyhovuje?
4. Mám přestat blbnout a počkat, až mě to zase přejde?
