OTÁZKA:
Vážená paní doktorko, ráda bych Vás požádala o pomoc.
Můj problém trvá dlouho a je poměrně zásadní, bohužel nejsem schopná ho sama vyřešit. Mám 5 letého syna a partnera, s nímž 4 roky žiji ve společné domácnosti. Partner je 13 let rozvedený a z prvního manželství má 17 letého, mentálně postiženého syna (střední stupeň mentální retardace, je schopen se sám najíst, vykonat osobní potřeby, ale tím to v podstatě končí, ačkoliv navštěvuje zvláštní školu, není schopen přečíst větu, mluví tak, že mu není rozumět). Jeho matka se podruhé vdala a má dvě malé, zdravé děti. Partner si svého syna, bere každý druhý víkend a na všechny prázdniny, což dělal od začátku, pouze s tou výjimkou, že ho vozil ke své matce, tedy k babičce jeho syna. Pak jsme si zařídili vlastní byt a syna dál jakoby vozil k babičce, ale ten je stále u nás. Musím podotknout, že právě mentální postižení partnerova syna je onen kardiální problém našeho vztahu. Vznikají u nás kvůli němu četné konflikty, které se bohužel neřeší a tak prostě za ty 4 roky společného soužití narůstají, nabalují na sebe další problémy a výsledkem je absolutní nechuť spolu sdílet společný život. Chci jen říct, že vychovávat a pečovat o takto mentálně postižené dítě, které už v podstatě žádným dítětem není, je strašně náročné, zvlášť pro člověka, k němuž ho nepojí žádné osobní ani citové vazby. Právě naopak. Chování partnerova syna je prostě pro mě neúnosné, a můj vztah k němu vygradoval v jednoznačně negativní emoce vůči němu. Partnerův syn fyzicky ubližuje mému malému synovi, bije mu hlavou o zeď, shazuje z patrové postele, hází mu kameny do hlavy, atd., malého schválně navádí, aby dělal věci, které nesmí a má z toho ohromnou legraci, když malý dostane vynadáno. U jídla krká, prdí, vymýšlí pitomosti, kterým se neustále dokola směje. Ovšem co je nejhorší, že v sobě má jakousi přebujelou sexuální aktivitu, což není schopen rozumem ovládat. Stalo se že už „ležel“ na své nahé malé sestřenici, pak i na mém synovi a neustále chce po mém synovi, aby se vyslíkal do naha. Je pro mě i mého syna velkým nebezpečím. Snažím se vždycky zasáhnout, ten velký slíbí, že to neudělá, ale dělá to zas a zas. Musím je každých 10 minut chodit kontrolovat do pokojíčku, jestli tomu malému něco nedělá. Mám z toho už nervy nadranc, je to takové nepříjemné napětí, kterého se v přítomnosti partnerova syna u nás nemůžu zbavit. Ačkoliv mi to je z lidského hlediska velmi líto a za tento pocit se stydím, na základě těchto zkušeností s partnerovým synem jsem si k němu během času vypěstovala obrovskou averzi. Bojím se každého jeho příjezdu, který je bohužel více než častý, po jeho odjezdu se z jeho chování léčím týden, týden je u nás vše ok a za týden znovu. Už opravdu nemůžu, jsem zoufalá, trpím úzkostí a mám pocit, že se zblázním, pokud to takhle půjde dál. Teď se dostávám k tomu, že jsem se nesčetněkrát snažila o tom s partnerem mluvit. On tohle všechno ví, ale jakoby nechtěl vidět, slyšet, řešit. Myslím, že se za celou dobu s postižením svého syna nevyrovnal. Nechce se se mnou na toto téma vůbec bavit, jakmile začnu, že si přeji, aby snížil frekvenci návštěv svého syna u nás, nechce o tom slyšet. V tom ho bohužel podporuje i partnerova matka, tedy babička, která je v neustálém kontaktu s matkou partnerova syna a samy se spolu domlouvají, kdy partner přiveze syna k nám. Mě se bohužel nikdo nezeptá na nic. Dostala jsem se do stádia, kdy nevím, co mám dělat. Jediné co vím je, že takhle už dál žít nechci a nemůžu, protože mi to strašně bere energii a vyčerpává mě to. Partnera do žádné psychologické ani jiné poradny nedostanu, protože jak tvrdí, on nemá problém, problém mám já.
Omlouvám se za tak rozsáhlý dotaz, ale abyste mohla posoudit veškeré souvislosti, bylo to třeba. Moc děkuji za radu, i když vím, že mi odpovíte, že partnerská poradna je nevyhnutelná.
L.
ODPOVĚĎ:
Myslím, že každý, komu budete svůj příběh vyprávět, bude vidět vaši situaci jako velmi složitou a těžkou, a bude s vámi cítit. V tom, co popisujete, vidím několik rovin problému, nebudu to probírat systematicky od nejtěžšího k "nejsnadnějšímu", spíš intuitivně, jak mě to bude napadat.
Podle mě je váš hlavní problém osamocenost v tom všem - není nikdo, kdo by vás podpořil, kdo by s vámi těžkost celé situace sdílel. V podstatě partner navalil veškerou zodpovědnost na vás a ode všeho se distancuje, odmítá vidět objektivní problémy,jednodušší pro něj je nechat vše řešit ženy - exmanželku, svou matku, vás jakožto nynější partnerku. Neví si zde rady, kdoví, jestli po narození mentálně postiženého syna nenavrhoval spíše jeho umístění do ústavu, kde by o něj bylo kvalifikovaně postaráno. Je tady pro mě spousta otazníků okolo všeho, nevím, jaké otazníky máte v sobě vy, zda jste je někdy vyslovila nahlas a zda jste dostávala odpovědi.
Rozumím velmi dobře tomu, že jste si během času vypěstovala vůči partnerovu synovi averzi, aby ne, fungování takto postižených lidí je opravdu velmi náročné pro jejich okolí. Zvládnout to může buď milující rodič (prarodič), nebo profesionální pečovatel, jehož je to povolání (půjdu-li dál, takovéto povolání si volí lidé,kteří jsou hluboce motivováni, mají svébytný hodnotový systém).
Vás s tím vším spojilo partnerství s přítelem, který vás v tom však nechává samotnou.Místo vděku se vám dostává více kritiky.Čím více v sobě střádáte předávané¨pocity viny,které nemáte kde ventilovat, tím více se ve vás musí zákonitě kumulovat averze vůči tomu chlapci.Je zřejmé, že nemáte informace o tom, jak tito lidé žijí, jak to vypadá apř. právě s jejich sexuální aktivitou atd. Proč byste se o to ale zajímala, když to není vaše věc, ale jste uvedena do toho, že to je předeším vaše věc.
No, odpovídám příliš dlouze¨, přesto se nedá podchytit vše, co mě napadá. Opravdu by to chtělo spolupráci s psychologem a opravdu je to především o vašem partnerství. Zajděte si někam, uvidíte, jak moc se vám uleví.Konečně na to nebudete sama a zároveň dostanete návod, jak vše řešit společně s partnerem.
17.3.2005 21:48