OTÁZKA:
Vážení paní doktorko,je mi 27 let,v roce 2003 jsem měla nádhernou svatbu,která jak jsem si myslela byla po pětiletém vztahu vstupem do života plného lásky,porozumění,opory a hlavně dětí.Ale dnem svatby se můj manžel náhle velmi změnil,začal se chovat majetnicky,autoritativně a zboural veškeré dřívější dohody o společném životě a vedení domácnosti a hlavně postoji vůči mně,jako ženě.Asi po půl roce jsem se seznámila se ženatým mužem a vzniklo mezi námi přátelství,které pomalu přerůstalo v lásku.Několikrát jsem mu nabízela ukončení vztahu,ale po dohodě,že ani jeden z nás nemá děti jsme se dohodli pokračovat.Nyní žiji už 4měsíce bez manžela, osobně si nemyslím,že odchod byl z důvodu lásky k někomu jinému,jen mně tato věc posílila k tomu to udělat.Poslední kapkou bylo mé fyzické napadení(neuhodil mě,jen mi vždy znemožnil pohyb a vyhazoval mě z bytu a k tomu měl uplně cizí pohled v očích,toho jsem se děsila nejvíce,protože jsem i po těch letech nevěděla čeho až je v takové situaci schopen).Musím uvést,že před svatbou na mě nikdy neútočil,ale vyhrožoval mi sebevraždou,čehož já jsem se bála,ale věřila jsem,že mu dokážu pomoci.
No a vztah k mému příteli se vyvinul tak,že mi oznámil, že opustí ženu(což jsem po pravdě nečekala,neboť je člověk velmi nerozhodný a vzhledem k tomu,že jeho žena prodělala během jejich 6letého manželství velmi vážnou nemoc,tak jsem ani z těchto důvodů to nepředpokládala). Jinak za tu dobu společného sbližování jsem si udělala pohled na jejich manželství následovný,ale neznám ji osobně,takže je myslím zkreslený,nemají společné zájmy,jen se nadmíru tolerují a žijí vedle sebe,ale každý žije po svém.Mně připadají,že jsou to dva lidé,kteří se k sobě nehodí a řeklo mi to i pár lidí,kteří je znají jako pár.Ale co platné,žena se o tom dozvěděla,na jeho vyjádření o rozvodu byla její první reakce,že jo,ale musí jí zajistit bydlení.V ten moment jsem si říkala,ó to jde nějak jednoduše.Ale za tři dny si s ním sedla,konečně se zeptala,proč vyhledal jiný vztah a že se jen tak nevzdá a bude bojovat.A to mého milovaného přítele(ještě musím podotknout,že se stýká především s rodinou ženy,až moc)zvyklalo na tolik,že prohlásil"Já to nedokážu",čímž se projevila moje hrdost,že já nedokážu žít s myšlenkou,že ulehá vedle jiné ženy a ukončila jsem to.A teď po měsící tápání si začínám myslet,že tu situaci nezvládám,neustále je mi úzko,nedokážu se soutředit a přemýšlím co by,kdyby,a tak:(Můžete mi poradit,jak se k tomu postavit,nejvíc mi vadí,že nerozumím jeho kroku a z očí mu číst neumím a on je člověk,který nedokáže vyjadřovat své pocity,vidím jen smutek.Děkuji předem za radu Natálie
Natálie
ODPOVĚĎ:
Milá Natálie, začneme to probírat postupně. Od vašich 20 do 25 let jste prožívala láskyplný vztah se svým - nyní již ex manželem.Měla jste pocit ideálního vztahu a šla do manželství s vírou, že je on ten pravý. Nevím, nedovedu si představit, že by se radikálně jeho přístup a vztah k vám změnil okamžikem uzavření manželství, že by se stal zcela jinou osobností - konec konců říkáte např., že vám v průběhu chození vyhrožoval sebevraždou - to bych vnímala jako varovný signál, ale budiž, to asi není podstatné pro aktuální váš problém. Myslím, že si potřebujete pro sebe více obhájit to, že jste jej opustila pro jiný vztah. Pak to ale může být i dokladem toho, že neumíte mít v době, kdy jste zamilovaná, ten správně realistický pohled na svůj protějšek.
Litujete toho, že vám dvěma to nedopadlo, nebo ne?
A teď váš vztah s přítelem - pomáhal vám kompenzovat nespokojenost v manželství, nebo byste se zamilovala právě do něj i tehdy,kdyby vaše manž. bylo v pořádku? Vnímám to jako důležité pro vaše prožívání všeho dál, přemýšlení o sobě, o tom, proč je vám nyní úzko,...
Váš mimomanželský vztah trval poměrně krátce, necelý rok, předcházelo mu u obou z vás několik let vztahu s manž. partnery, manželka přítele prodělala vážnou nemoc. To je muselo hodně spojit, zároveň ale jejich kapacity na kultivaci a vyvíjení vztahu dál vyčerpat.Odcizovali se sobě, aniž by si to uvědomovala asi hlavně ona. Je už další otázkou, do jaké míry její nynější boj po prvotním šoku, je projevem lásky a hledání opětovného sblížení, nebo něčeho jiného (třeba potřeba vlastnictví při zranění svého já? ).Každopádně je jednodušší o rozvodu mluvit akademicky, platonicky jej plánovat, než jej uskutečnit opravdu. Není to jen partnerský rozchod, je to boj.Ztrácíme majetek, přízeň rodiny, společné přátele, atd. Nevím, co vás trápí více, zda samota, nebo "zrada" přítele, proto vám nedokážu takto na dálku poradit, jak se k tomu postavit. Z mého úhlu pohledu byste jim měla dát šanci. Pokud je přítel tím osudovým pro vás, musí se rozhodnout sám a ne pod jakýmkoli tlakem.
26.2.2005 19:04