OTÁZKA: Dobrý den, paní doktorko, před čtrnácti dny se se mnou rozešel partner po dvou leté známosti. Během 14 dnů, kdy jsem pozorovala nějakou změnu bylo povšem. Důvod byl, že mě již nemiluje. Byl to pro mě šok, on říká, že to trvá delší dobu. Tu dobu co měl tyto pocity mít, jsme budovali společné bydlení a především on byl tím aktivnějším. Partner má docela závažné zdravotní problémy a povahu, kdy s nikým o ničem nemluví a nechce nic řešit. Co se se mnou rozešel se mi /i přes počáteční sliby/ neozval. Vím však, že je přešlý, s nikým nekomunikuje a neustále nad něčím přemýšlý.Kamarádce napsal, že to všechno moc bolí, snad jako bych se rozešla já s ním, ne naopak. Nevím o žádných problémech, které by mohli být příčinou rozchodu. Novou přítelkyni také nemá. Bojím se, že příčinou všeho je strach, z budoucnosti, ze zdravotních problémů apod. Chtěla bych mu pomoci, on o to asi nestojí. Mrzí mě, že se oba trápíme a nevím jak se dál chovat a co čekat. Jana

OTÁZKA: Jsem vdaná 17 let a před 2 lety jsem manžela našla v 1 hod.v noci u jeho mladší spolupracovnice doma.V tu dobu měl být v práci...Měla jsem už delší dobu pocit, že něco není, jak má být. Jezdili spolu z práce, do práce, na oslavy . Tak jsem tomu začla věnovat pozornost a ženská intuice dokonala dílo zkázy... Říkal, že se nic nestalo a že měli nějakou poruchu na lince, tak šel k ní. Já jsem prý byla stejně unavená a spala jsem. Tak šel prostě "na kafe". No, to se dá i nedá věřit. Je to už dost dlouho, ale stále se nemohu přes tuto věc dostat a jít dál. Pokaždé se najde nějaký spouštěcí mechanismus, který mi vybaví nějaké nepříjemné vzpomínky. Zvláště citelné je to v období menzes. To je jako uragán.S tou slečnou jsme se znaly a bavily.Myslela jsem, že se mi zhroutí svět. To byla bomba. No a teď mi vadí, když se k ní hlásí, zdraví ji a baví se s ní, jako by se nikdy nic nestalo. Já jsem hotová a oni v pohodě. Mimochodem podotýkám, že ta slečna nebyla ani schopna se mi u ní doma podívat do očí, když jsem si šla pro manžela. Bylo to hrozné. Během manželství mi manžel několikrát v hádce řekl, ať to podám, že to podepíše. A když jsem mu to dneska dala na vědomí, zajel to řešit k mým rodičům. Měla jsem ho ráda a úplně jsem mu věřila. Ale teď je to jinde.Spíme spolu, jakš takš fungujeme, ale jak to přijde, stačí jen málo a jede to. Nevím, jak se z toho sama dostat tak, abych byla opět ve vnitřní pohodě.Před 2 lety jsem zhubla 12 kilo. Teď se vracím zpět na své, ale klid je ten tam.A důvěra je asi tam, kde ten klid. Nebýt dětí, tak už jsem dávno úplně jinde. Manžel se snažil dělat to, co se od něho čekalo, ale vzdát se své "noční kamarádky" kvůli mým výmyslům prý nehodlá. Byla jsem i u odborníka, abych se ujistila, že to, co jsem zažila a co mi manžel stále tvrdí není pravda- že jsem totiž žárlivá.Řekl, že podle mých uvedených reakcí si myslí, že jsem dobrý psycholog a mám nechat manžela rozhodnout se , co a koho vlastně chce. Zůstal doma, ale mně to takhle nestačí. Jsem úplně jiná bytost. Podezíravá, nedůvěřivá, neumím se radovat a nemám do ničeho chuť. jako bych od té doby jen přežívala.A ostatní zůčastnění jsou O.K. Co mám udělat, abych byla taky tak v pohodě? martina

OTÁZKA: Dobrý den. Je mi 44 let, jsem 26 let vdaná a 2,5 roku mám známost, dá se říci, že vážnou. Přítel je rozvedený. Náš vztah došel tak daleko, že jsem se rozhodla manželovi svůj vztah přiznat, protože o něm neví a odejít od něj. S přítelem jsme prodiskutovali všechny možné záležitosti a problémy, které by s naším vztahem souvisely a vyplývaly. Nebylo by to tedy bezmyšlenkovité ukončení manželství a bezhlavé skočení do nového vztahu. A tady nastala situace, se kterou si nevím rady a prosím o Váš názor. Přítel nevidí problém v mém případném stěhování k němu do jiného města a s tím spojenými zásadními změnami pro oba... Jeho největší starostí je, zda můj manžel, se kterým bych se tedy pravděpodobně rozvedla, nezůstane opuštěný a sám. Co si myslím, jak dalece ho raní to, že ho opustím. Jestli má přátele, kteří mu mohou pomoci. Jakým způsobem mu rozchod a rozvod oznámím, co řeknu, jak si myslím, že se zachová, čeho je schopen atd. (Přítel vychází z toho, jak on prožíval rozvod - byla to tehdy pro něj stresující záležitost.) Jeho dotazy a reakce mě zaskočily. Bohužel ne moc pozitivně. Myslela jsem, že tato část nepříjemné záležitosti by měla zůstat v mé režii a přítele nezatahovat do případných konfliktů s manželem. A teď konečně přichází můj dotaz. Paní doktorko, co si o tom myslíte? Jak dalece je normální, aby přítele zajímalo, jak na tom bude manžel? Není to spíše signál toho, že si není sám sebou, ale taky mnou, úplně jistý? Nebo je to jen jakási soudržnost chlapa s chlapem? (Musím ještě říct, že mého manžela osobně nezná.) Nebo mě prostě nechce a bojí se to říct, přesto, že tvrdí, že mě má rád a v podstatě mě nepřímo k mému rozhodnutí opustit manžela dohnal? Děkuji za odpověď. LenkaP

OTÁZKA: Dobrý den, předem se omlouvám za délku svého dotazu a za to, že je pravděpodobně jen jednou z variací dotazů již zodpovězených ve Vaší poradně. Je mi 24 let a s přítelem (27) jsme spolu něco málo přes sedm let. Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kteří se ostatním příliš otevírají, nechtěla jsem nikomu dovolit mít tu moc mi ublížit. Do něj jsem se ale zamilovala a stal se jediným člověkem, kterému jsem bezvýhradně věřila. Věděla jsem, že mi může ublížit, ale rozhodně jsem nelitovala. Byla jsem šťastná. Rozumíme si, máme stejné názory na život, stejné hodnoty,... Samozřejmě i my jsme měli problémy jako většina párů. Kromě těch drobných to byl i sex. On je jediný, s kým jsem kdy sexuálně žila, on měl přede mnou spoustu sexuálních partnerek, i takových na jednu noc. Rozhodně nemůžu říct, že by mě sex od začátku bavil. Nejdříve spíše naopak, postupně jsem tomu snad přišla na chuť. Rozhodně jsem ale nikdy nebyla a nejsem žádná dračice a nikdy jsem nic jiného ani nepředstírala ani neslibovala. Měla jsem a stále mám spoustu zábran, které nedokážu překonat. Asi bylo jen otázkou času, kdy mu přestane stačit jen to jak vypadám a sex se mnou ho přestane bavit. A to začalo postupně tak před dvěma třemi lety. Trápila jsem se tím, mluvili jsme o tom, ale nic jsme nevyřešili. Bála jsem se, že si najde nějakou jinou, že to takhle nemůže jít dál. On mě vždycky přesvědčoval, že tohle není to na čem náš vztah stojí a že jsou důležitější věci, že hlavní je, že se máme rádi a že je nám spolu dobře. A to opravdu bylo, měla jsem všechno, co pro mě v životě bylo důležité: lásku - člověka, se kterým mi je dobře, který mi je oporou, dokáže mě rozesmát, má rád mou rodinu, jsme zdravi, máme práci, pěkný byt,...Milovali (fyzicky) jsme se spolu ale čím dál míň, v poslední době tak jednou za měsíc a nakonec jsem náhodou zjistila, že mě podvádí. Bylo to s jeho kolegyní, o které jsem věděla, že je do něj zamilovaná. Ne, že by mi to řekl on sám, on mi to spíš vymlouval, že dělám z komára velblouda (když mu začala nosit svačinky, dárky k Mikulášovi a Vánocům, kdy mu po práci musela psát ještě sms domů), když jsem něco takového řekla, ale doslechla jsem se i z jiných zdrojů (nebydlíme ve velkém městě), že je do něj zamilovaná. Vždycky říkal, že by s ní nic mít nemohl, ale má ji rád jako kamarádku. Když jsem to o nich zjistila (náhodou jsem našla jejich psaníčko), řekla jsem mu s předstíraným klidem, že doufám, že je mu jasné, že končím. A opravdu jsem byla v té chvíli přesvědčená, že jiná cesta není. Nikdy v životě mi nebylo hůř, všechno čemu jsem věřila bylo pryč. Nejhorší, že i to co bylo předtím krásné, je pro mě teď zkalené tou lží a zradou. Každá vzpomínka na krásné chvíle (a že jich bylo spousta) mě bolí, protože mám pocit, že jsem byla šťastná jen proto, že jsem byla tak naivní a hloupá a věřila něčemu čemu jsem jen věřit chtěla. Po tom, co se jeho nevěra prozradila, mi sliboval hory doly, že si najde jinou práci, odstěhuje se, cokoli, jen ať neodcházím, že nechce ztratit mě ani mou rodinu, kterou má taky rád. Prý s ní šlo jen o sex. Trvalo to v době, kdy jsem to zjistila asi tři týdny. Za tu dobu s ní spal víckrát než se mnou za poslední tři měsíce. Pořád si vybavuju ty lži, kdy jsem ho litovala, kolik má práce, že se z ní vrací v noci a on byl přitom s ní. Chtěla jsem, aby s ní přestal pracovat. Údajně se domluvili, že ona odejde z práce. Když se nic nezměnilo ani po dvou měsících, rozhodla jsem se, že splním to, co jsem řekla, že s ním nebudu, pokud s ní pořád bude pracovat a našla jsem si podnájem. Když jsem mu o tom řekla, byl v šoku a rozhodl se, že se odstěhuje on. Strašně mě to všechno bolelo a pořád bolí, ale i přes svou hrdost jsem vedle něj nedokázala žít jako cizí, bylo mi s ním pořád pěkně a byly chvíle, kdy jsem měla chuť se na všechno vykašlat a žít jen pro "teď", kdy mi bylo pěkně v jeho náručí. Po čtyřech měsících od jeho nevěry měl už zaplacený podnájem, ale pořád se neměl ke stěhovaní. Po jednom krásném dni, kdy jsme byli na výletě, mi do [tato otázka byla zkrácena] Klára

OTÁZKA: Dobrý den, je mi 27 let, příteli 30. Jsme spolu asi tři roky, téměř od začátku našeho vztahu spolu i žijeme (bydlíme). Problémem posledního roku je SEX (jak jinak). Přítel nemá naprosto žádný zájem - nejenom o milování, ale ani o mazlení, líbání atd. Mám pocit, že spolu žijeme spíš jako dva spolubydlící, než jako muž a žena. On se mnou přitom chce být, plánuje budoucnost, dům, děti...ale přitom nedochází z jeho strany k žádným pokusům o fyzický kontakt. Dodávám, že jsme oba dost pracovně vytížení a proto i často unavení, tím by se samozřejmě dalo jeho dočasné(!) snížení sexuální chuti omluvit, a já bych to samozřejmě pochopila. Pokud ale situace trvá tak dlouho, asi to není úplně normální...? Nechci po něm žádné postelové supervýkony, ale aspoň občas pohladit, obejmout, políbit... Mluvení o tom se partner spíš vyhýbá, do poradny ho asi taky nedostanu...Co s tím? Vím, že je běžné, že mají partneři odlišné sexuální potřeby, je třeba je sladit, domluvit se na nějakém kompromisu, ale s ním to není možné. S předchozími partnery jsem žádný podobný problém neměla, spíš naopak. Na tom současném mi velice záleží, chci s ním být, ale neumím si představit, že mě čeká několik desítek let života bez něžností a sexu. Prosím vás, je v pořádku, že 30letý zdravý muž nemá zájem? Můžu s tím něco udělat? A pokud jde opravdu o dočasnou ztrátu zájmu způsobenou stresem, únavou atd., jak dlouho asi může trvat? A kdy už začíná svědčit o jiných problémech? Děkuji! Anna

OTÁZKA: Dobrý den, žiji již s přítelem sedm let. během této doby jsem mu byla osmkrát nevěrná. vím, že pokud mu to řeknu, neodpustí mi. bezmezně ho miluji a on mě. chceme se vzít. jen mě trápí svědomí a nevím, co mám dělat. nevěrná mu už nikdy být nechci. bylo to proto, že na mě neměl vůbec čas. mám mlčet nebo mu to říct? děkuji nelinka

OTÁZKA: Milá paní doktorko, omlouvám se Vám, za dva prakticky stejné dotazy, pokládané s odstupem několika dní. Špatně jsem tuto stránku prohlédla a myslela jsem, že můj první dotaz nebyl odeslán. Ještě jednou se omlouvám Jana Jana

OTÁZKA: Dobrý den paní doktorko, je mi 40 let, mám téměř 19 let syna a jsem stejně dlouho vdaná. Manžel je celý týden pracovně na cestách a jezdí jen na víkendy. Pokud je doma tak už ale dávno není pohoda i když se snažím mu nedávat žádnou záminku, ale bývá na mě často nepříjemný a často se hádáme. Občas se i napije a asi mi je i nevěrný. Já si ale myslím, že se snažím dělat vše proto aby byly víkendy v pohodě. Před 3 lety mi ale jeden dlouholetý kamarád sdělil, že je do mě zamilovný už dlouho. Zkoušela jsem se tomu bránit, ale je mi s ním hrozně fajn. Je naprosto spolehlivý a každý den mi všemožně dává najevo, že jsem pro něho ta jediná a že to myslí naprosto vážně. Kvůli mě se i rozchází se ženou. Jsme spolu téměř denně. Jsem z toho opravdu zmatená a nevím co mám dělat. Nechci přijít o syna a dělat mu v hlavě zmatek, chci aby v klidu dostudoval a nechci já být ta špatná když se ode mě očekávalo, že budu sdílet všechno dobré i zlé se svým manželem. Vím ale že vedle toho druhého by mě bylo asi lépe. Dělá přesně veci které se mi líbí a plně mě chápe. Jen trochu možná naléhá abych se nějak rozhodla i když říká že počká. Poradíte mi co s tím prosím? Mirka

OTÁZKA: Dobrý den, byla bych strašně ráda, kdybyste mi mohla poradit. S přítelem jsme spolu chodili téměř 7 let, mně je 23 a jemu necelých 27 let. Náš vztah je pro oba prvním, před rokem a půl jsme si koupili byt a plánovali společnou budoucnost. V posledních několika týdnech byl ale přítel odtažitý a jiný než obvykle. Přišla jsem na to, že se schází s jinou ženou a to také po sexuální stránce. Byl to pro mě obrovský šok, ale jelikož byl náš vztah velmi hezký (společné zájmy, kamarády, názory na život, plánovali jsme budoucnost), rozhodla jsem se, že jsem ochotná jeho nevěru přejít a žít s ním dál. Pár dní jsem se snažila to nějak urovnat a dokázat partnerovi, jak moc ho miluji, bohuzel po několika dnech mi přesto řekl, že si vybral ji, že si myslí, že jsem ta pravá pro jeho život, ale že to teď cítí takhle. Rozhodl se ukončit několikaletý vztah kvůli pár týdnu známosti. Odstěhovala jsem se od něj, ale dále si píšeme. Jelikož jsme měli společné zájmy, vídáme se na nich, což je pro mě velké utrpení a nemyslím pak na nic jiného, než na něj. Nechci ho ztratit i přesto, co mi udělal. Nevím ale, jak se nejlépe zachovat, jestli s ním udržovat stále kontakt, i když se u toho trápím, nebo s ním vůbec nekomunikovat. On teď udržuje kontakt jak se mnou, tak s tou druhou a tvrdí, že potřebuje čas, aby si vše urovnal. Měla jsem už i myšlenku, že se s tou dotyčnou spojím a popovídám si s ní o tom, ale nevím, jestli je to nejlepší nápad. Jsem na tom opravdu moc špatně, proto Vás žádám o radu. Děkuji. Míša

OTÁZKA: Milá paní doktorko, chtěla jsem se zeptat, jak řešit problémy s partnerem, který o nich odmítá mluvit. Vím, že má velké zdravotní problémy, se srdcem, velké a časté bolesti hlavy, problémy s trávením a následné průjmy a bohužel také problémy intimního rázu,kvůli kterým se se mnou před 14 dny rozešel./vím však, že je měl i s bývalou přítelkyní/. Tvrdil, že je objednán k doktoru, nakonec prý nikam nešel, ale jeho matka našla nějaké prospekty a letáky od lékaře. S nikým o tom nemluví a myslím si, že má velký strach. Je mu 30 let a bohužel ho nikdo nemůže k doktoru nutit. Chtěla bych, aby pochopil, že nemůže před problémy utíkat a uzavírat se do sebe. Je kolem něj spousta lidí, kteří by mu rádi pomohli. Jak ale pomoci člověku, který o ni prakticky nestojí? A nejsou to jen zdravotní problémy, ale problémy v práci a starosti, které jsme měli se společným bydlením.On byl ale vždy tím iniciativnějším a ještě 14 dnípředtím než se se mnou rozešel jezdil na stavbu pracovat s tím, abychom co nejdříve bydleli. A najednou je konec, zabouchl dveře a odmítá se s kýmkoliv /nejen se mnou/ o čemkoliv bavit. Jinou ženu nemá, jen sedí doma se svěšenou hlavou. Mě zbyla jen spousta nezodpovězených otázek, které mohu přemítat pořád dokola, bez konkrétní odpovědi. Děkuji za pochopení. S pozdravem Jana Jana