Jen spolu už pět let nespíme a ani předtím to nebylo o moc lepší. Žijeme jako sourozenci.
Kdysi jsem se ptala, proč o mě nestojí, jestli nemá starosti, problémy. Odpověď byla pokaždé stejná. "Mně nic nechybí, jsem spokojený a jestli máš problém, tak si ho vyřeš." Druhé dítě jsem nikdy neprosadila, protože by už ho prý nedokázal dobře zabezpečit. Připadalo mi to chvályhodné i smutné.
A tak dál vedle sebe bydlíme, a pokud máme problémy, řešíme si je každý zvlášť podle hesla "s problémem mě neobtěžuj". Nedávno mi v nějaké náhodné diskusi o naší budoucnosti, kterou mimochodem vždy vyprovokuji já, protože on je přece ten spokojený, vytkl, že si za náš "sourozenecký" vztah můžu sama, protože prý nejsem "dost přítulná kočička".
Je mi čtyřicet, a pokud bych ve svém životě měla ještě něco změnit, zažít ještě sex, mít třeba ještě jedno dítě, nemám už čas na nic čekat. Pochopitelně vím, že rozvodem bych zbytečně rozmělnila pracně nabytý majetek a zkomplikovala život dceři, která sice vnímá některé naše nečetné konflikty, ale myslím, že je nebere jako nic zásadního.
Co mám podle vás dělat?
1. Mám po tolika letech zmobilizovat vůli a snažit se být "přítulná kočička"?
2. Mám zůstat v manželství "zakopaná" ve své pozici a řešit si "svůj problém"- nedostatek lásky - milenci?
3. Mám nás objednat do manželské poradny?
4. Mám podat žádost o rozvod, rozdělit majetek, změnit život dceři a hlavně si novou svobodou dát šanci žít jinak?
5. Mám si najít jiného partnera a mít s ním dítě a dál se pak uvidí?
