Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy
osamělost
Dobrý den, je mi 18 let. Nemám důvěrný vztah s rodiči, s otcem skoro žádný, přesto s nimi žiji, Se svou sestrou vůbec nekomunikuji již od raného dětství (je starší). ve 12 letech jsem byla šikanována kvůli obezitě. pak přišel náhly zvrat a vypadám naprosto odlišně. Začala jsem pít, kouřit a občas brát i lehké drogy. Jsou to už tři roky, a bojím se jestli nejsem závišlá na alkoholu (už půl roku piju 1x až 3x týdně). Nedůvěřuji lidem a myslím, že jsem antipatická. Cítím se sama i mezi lidmi. Přátelé asi nemám. Nebo nevím jestli jim tak můžu říkat. Sex jsem měla naposledy před třemi lety, poprvé a naposled. Myslím si, že jednou skončím v léčebně, protože se sebou zabývám až moc.
Migo
osamělost
Dobry den, jsem s pritelem pres 6 let. Ja jsem Ceska (29) a on je Anglican(35). Kdyz jsem ho poznala jeste zil u rodicu a jediny o co se zajimal byla jeho prace ktera je i jeho konicek. Ted kdyz uz zijeme 5 let sami a pred 2 rokama jsme koupili dum, myslela jsem ze bude rad a ze se zapoji do nasich planu napriklad co podnikneme, kam pojedeme, co predelame atd. Vzdycky mi rekne, ze se mnou rad nekam jede, ale kdyz neco naplanuju, tak mi pak rika jak by si predstavoval neco jinak a ja zase jdu a hledam neco vhodnejsiho co by se mu taky libilo. Uz jsem mu rikala, ze kdyz chce neco special tak at se taky podiva a rekne mi co se mu libi nez to zacnu zarizovat a on ne...necha to na posledni chvili a pak kritizuje. Ja jsem jedina kdo prijde s planem a mam pocit ze beze me by se nic nedelo. Taky jeho predstava nejlepsiho vikendu je nic nedelat a spat dlouho a ja si chci nekam vyjet a nebo zaridit veci, ktere nemuzeme delat pres tyden protoze oba pracujeme. Pripada mi, ze jsem na to sama.
Nela
osamělost
Snažím se z toho dostat.Z těch stavů.Ale mám pocit jako bych měla otevřenou ránu ze starého vztahu, což se mi zdá nesmyslné když je to taková doba 1,5r.Mám někdy chuť se odizolovat od celého světa a jen spát a na nic nemyslet ale pořád jako by mi blikala kontrolka musíš fungovat.Mám taky problém najít si partnera,protože když muž o mě projeví zájem začne se mi znechucovat.Což taky vím,že není dobře.Mívám návaly vzteku a nervozity,jen tak.Vždy si řeknu,že zase bude lépe a i je ale přijde to zase.Pocity vzteku sama na sebe,že jsem špatná nic nezvládám - černé chmurné myšlenky a živé noční můry.Mám strach,že jsem se chytila ve vlastní osobnostní pasti a nevím jak z toho ven.Co si o tom myslíte Vy?Celé tady toto trvá od rozchodu,zároveň s rozchodem jsem musela řešit velmi stresující rodinné problémy a mám strach,že jsem se do sebe až moc uzavřela.Neumím si to vše vysvětlit.Moc Vám děkuji za Váš čas a doufám,že takových lidí co pomáhají druhým bude ještě víc. Krásný den. Část II.
Klára II.
osamělost
Krásný den paní Douchová,Vaše poradna je úžasná a i já jsem se odhodlala využít Vašich rad. Je to rok a půl co jsme se rozešli s přítelem po 4leté známosti. Měli jsme naplánovanou spol. budoucnost,která najednou nebyla.Bylo to pro mě hrozné období ale i přesto jsem to dokázala víceméně překonat.Mám teď své plány,vím co chci a jdu si za svými cíli,protože vím,že mě naplní.Někdy mám ale pochybnosti jestli na to mám.Jestli dodělám VŠ,na kariéru,jsem opravdu dobrá ve věcech,které dělám.Když jsem měla partnera tak jsem věděla,že jsem.Byl mi oporou ve všem.Ale najednou už toho člověka nemám a protože jsem v minulosti udělala hodně chyb tak mé okolí mě spíše soudí tak,že na to nemám,i když téměř vždy dosáhnu toho co chci.Někdy se cítím být sama na celý svět.Kvůli tomu i někdy trpím pocity úzkosti,které ale za nějakou dobu přejdou a je to zase lepší.Vždy se ale vrátí.Zdá se mi ale,že poslední dobou jsou čím dál tím horší a častější. část I.
Klára
osamělost
Krásný zasněžený den ,paní doktorko:) Se svím mamnželem žijeme spolu 15 let. Máme dceru 7let. Manžel je užasný otec a dceru zbožňuje nade vše. Mám pocit že nic jiného k životu ani nepotřebuje. Já jsem odstavená na vedlejší kolej. O sexu ani nemluvě:( On nějak nemá potřebu ! Snesla bych mu modré z nebe, nosila ho na rukou. Miluju ho čím dál víc ,a pak se trápím jeho odmítavím přístupem. Moje náladovost se pak odráží i na dceři a to mě moc mrzí.Bojím se že když se přestanu snažit i já ,tak nám zbyde jen společná dcera.JInak je na mě moc hodný a váží si mě,ale to přece není všechno!
Lucie
osamělost
Je mi 53 let, jsem 7 let rozvedená se svou první a jedinou láskou. Svého ex pořád miluju, i když se znovu oženil a má i malé dítě. Jeho odchod ode mě byl jako by mi uřízli ruce i nohy, sice jsem přežila, ale život tedy nic moc. Snažím se žít normálně - našla jsem si nový byt, stýkám se s kamarádkami, jezdím s nimi na výlety a na dovolenou, chodím cvičit, plavat, za kulturou, buď sama nebo s kamarádkou, ale cítím se hrozně. Myslela jsem, že bych si měla někoho najít, všechny moje kámošky mají buď manžela, nebo aspoň přítele, tak jsem byla asi na 10ti rande s muži ze seznamky. Nebyli to žádní šílenci, normální chlapi, kteří mě ale naprosto nezaujali, ani já je. Nikdo z nich se nechtěl znovu sejít, ale ani já. Pak jsem to vzdala. Všichni mi říkají, že není normální být sama, ale já nemám příležitost se seznámit normálně - pozvolna, přirozeně a seznamky nejsou nic pro mě. A miluju svého ex, hrozně se mi po něm stýská. Budu někdy vůbec ještě šťastná, nebo to mám vzdát?
Pentlička
osamělost
Dobrý den paní doktorko, mám zřejmě banální problém, ale nevím jak dal. Po čtyřech letech nádherného vztahu mě opustil ženatý milenec (50 let, dospělé děti) poté, co na náš vztah přišla manželka. Napřed že pauza a pak konec bez rozloučení a vysvětlení. Po pár měsících si zrušil mail, změnil telefonní číslo. A já jsem si byla tak jistá, milovali jsme se. Jak se to dá pochopit? Co se u něj změnilo? A jak se s tou zradou vypořádat? Cítím se úplně na dně a moc ponížená. Děkuji.
Nina
osamělost
Letos jsem se ho snažila kontaktovat mail,sms,facebook) ale bez odpovědi.Nikdy mi pořádně nevysvětlil důvod rozchodu. Ještě mi přál k narozeninám a po 3 dnech mi jen poslal mail, že ted by nebylo dobré abych jezdila. To je vše. Zpětně se ukazuje,že ve všech dalších vztazích vlastně jen hledám jeho!Tak moc mi chybí,i jako člově,přítel.Dokázali jsem si povídat celou noc.Cítila jsem jak mě má ráda. Bojím se, že už nikdy nepoznám někoho jako byl on. Připadám si, že nejsem hodna toho, aby mě někdo miloval:( prostě vše je ted špatně...Poradtě mi prosím,jak zapomenout,nebo spíš jak ho získat zpět (je to reálné?),jak potkat novou lásku (bojím se zamilovat,zároveň chci mít vztah).Omlouvám se za zmatený dotaz, psala jsem jak mi plynuly myšlenky.MOCKRÁT VÁM DĚKUJI!!!!!!
Tamara
osamělost
Dobrý den, paní doktorko, kdysi jsem Vám psala a moc jste mi pomohla.Teď žádám o radu opět. Jsem smutná a nevím proč.Mám pocit,že život utíká jiným směrem než chci já.Před půl rokem se se mnou ošklivě rozešel přítel,od té doby jsem sama a přijde mi,že nemám ani moc šanci se seznámit.V práci ženský kolektiv,po práci jsem doma.Přátele vidím velmi málo, žijí v jiném městě než já.Do města jsem se přestěhovala jen kvuli příteli,kromě rodiny tu nikoho neznám (vím,že to byla chyba).Nejraději bych dala výpověď a odjela někam daleko,ale to je nereálné.Mám závazky,které musím platit,nemůžu si dovolit bydlení jinde atd. Přijde mi, že jsem v pasti.Co se partnerského života týče,přišla jsem na to,že mi chybí přítel,se kterým jsme se rozešli před 3 lety!Byl o 7 let starší (mě 25),vše bylo ideální, rozuměli jsme si,šlo o vztah na dálku.Jednoho dne mi napsal,at už nejezdím a od té doby bez kontaktu.Já mu tenkrát hrdě ani neodpověděla a vše přebolelo až moc rychle.Ale ted je to zpět. 1/2
Tamara
osamělost
Dobrý den,ráda bych věděla,co sama se sebou :-) Je mi 34 let,jsem 5 let sama.Myslím,že se nedokážu vyrovnat s tím,že vedle sebe nikoho nemám.Je to samozřejmě závislé od mojí nálady….většinou jsem šťastná,ale čas od času to na mě padne,a jsem z toho „úplně vyřízená“.Cítím se někdy dost osamělá,bydlím sama.V práci hodně cestuji,tam jsem také hodně sama.Mám kolem sebe hodně přátel,chodím sportovat,několikrát týdně jsem někde ve společnosti,kino,výstavy a tak,i přesto jsem osamělá.Dala jsem si seznamovací inzerát,a také jsem na nějaké reagovala.Bohužel i přesto,jsem stále sama. Není to žádná vada,je spousta lidí osamělých lidí,většinou je to úplně v pohodě,snažím se na to nemyslet, a soustředit se na sebe…..nicméně někdy to nejde.Ráda bych radu,jak se s tím dobře vypořádat,abych měla pozitivní mysl, a zbytečně neřešila nesmysly :-) Děkuji, přeji Vám hodně úspěchů v práci a pěkné léto, Alily
Alily
osamělost
Dobrý den, jsem 6 let vdaná, máme 2 letou holčičku a na cestě druhého prcka, a přesto se cítím osamělá. Manžel je od 6h-19h a někdy i déle v práci, víkendy dělá něco kolem domu, nebo pomáhá otci, tchánovi.. Zkrátka nemá na nás moc času a když chci, aby s námi někam zašel, tak mi pak vyčítá, že nezvládl udělat to a to. Jsem z toho všeho i z něj zklamaná a někdy na něm nenechám nit suchou a zdrbnu ho, což pak vím, že je špatně. Snažila jsem se mu mnohokrát říct a pěkně, jak bych byla ráda s ním a na to mi on říká, že on taky, ale to by nás nesměl furt někdo otravovat návštěvama (hl.moji rodiče mu vadí, ale s nimi se vidí 1x za týden) a slavení narozenin apod. Navíc je zvyklý, že jsem dost samostatná, takže se nezajímá s čím by mi mohl pomoci. O vše si musím říkat a on je pak naštvaný, že furt musí dělat na můj povel. Ale to, že já se o něj starám a pečuju je samozřejmost a to nevidí.Vím, že dělám chyby, když to ve mně jednou za čas přeteče a já vybuchnu a řeknu i to, co nechci. Co s tím?
Terezie
osamělost
6. Chtěla bych, aby mu došlo, že má trpělivost je ta tam, že považuju za slušné, odpovědět na otázku jinak než „To je jedno, mě se to nechce vysvětlovat..“, že potřebuji k radosti jeho zájem a tohle všechno mě ubíjí - „promluvit si o problému“ nechce, on žádný nevidí a já asi řeším nepodstatné věci. Chtěla bych se chovat tak, aby poznal, že nejsem jen služka, ale rovnocenný partner. Ale nevím přesně jak aby to nevypadalo jako že jsem začala dělat naschvály nebo tak… (příklad: doteď jsem mu večeře nosila až pod nos, z ledničky si ji sám nevyndá, nebo ano,ale neohřeje,.. takže to raději zase udělám já… ale už nechci. Nechci sloužit, chci žít..) Poraďte prosím…
Julie
osamělost
5. by mohl dceru aspoň o víkendech večer obstarat on, že si nikdy neodpočinu, vždycky souhlasí, ale nakonec mu do toho „vždycky něco vleze“ Ať už je to sekání trávy, pes musí rychle ven, nebo dořeším něco do práce atd… Dceru má rád, ale nepomůže mi sám od sebe s ničím (ano, jeho matka zařizovala plný servis jak pro jeho otce, tak pro oba syny). Když ho poprosím, tak řekne, že to vždycky udělá za chvíli a nepochopí, že si to jdu naštvaně udělat hned, když je to třeba, sama. Dřív jsem byla trpělivá, ale už nemůžu a přestávám být na něj milá kdykoliv by to on chtěl, on se nepřemáhá nikdy.
Julie
osamělost
4. pořád kontroluju. Mockrát jsem mu v klidu vysvětlovala, že to tak není, že jsem zvyklá ze své rodiny na to, že spolu lidi mluví, povídají si o tom jak se měli, co dělali a nikdo to jako žádný výslech nebral. Přijde mi, že pořád bojuje o svou suverenitu, že ji přeci nabízí i mě (nikdy by mu nevadilo, že jdu s kamarádkami, dceru večer pohlídá,ale nedokáže pochopit, že nechci trávit čas sama odděleně, ale s ním, že mi prostě deset minut hovoru denně o tom co si dá k večeři nestačí, že mi je smutno). Měla jsem vizi, že by se aspoň v prvních pár měsících života dítěte měl snažit věnovat veškerý volný čas mě a dceři, ale on se absolutně ničeho nevzdal, jeho život se nezměnil ale můj úplně a to nejspíš bere jako úplnou samozřejmost. Když jsme spolu mezi kamarády, tak se pořád směje, je vtipnej, obejme mě, komunikuje se mnou, ale když přijdeme domů, tak nasadí svou masku a jde řešit pracovní maily nebo hrát hry na tabletu – je to jeho relax. Já jsem ho mockrát prosila, jestli
Julie
osamělost
3. stejnou – jsem utahaný, nech mě být, nemluv na mě… Nikdy nedával najevo city, ale ze začátku vztahu jsem aspoň viděla, že mě rád vidí, usmál se, chytnul za ruku, objal – i sex byl mnohem častěji. Když nezačnu já, tak spolu nespíme nikdy, ani ho to prý nenapadne, trápilo mě to, chybí mi pocit blízkosti, jsme vedle sebe jako manželé po 50 letech, ale já se s „funkcí“ hospodyně, matky jeho dítěte a pomocnice, nechci smířit. Jeho otec se chová ještě hůř, pro něj jsou ženy na to, aby se o něj staraly, on jim za to poskytne blahobyt, ale ony po něm nesmějí chtít, aby se vzdal čehokoliv, aby se měnil nebo přizpůsoboval. Přijde mi, že mě má můj muž úplně jistou, myslí si, že když bude mít náladu, tak já ho vyslechnu, strávíme spolu občas hezký den na výletě, ale když po něm něco chci já, nebo když mě zajímá, jak se měl, proč nemohl přijít dřív, tak mi velmi často odpovídá To je jedno, Nechce se mi to vysvětlovat, to není důležitý. Nebo si dokonce myslí, že nějak vyzvídám, nebo že ho
Julie
osamělost
2, nakonec negativní, tak jsme se domluvili, že miminku necháme volný průběh. A podařilo se hned příští měsíc. Vzali jsme se. Manžel tráví a vždycky trávil v práci hodně času a přichází domů hodně psychicky unavený. Já jsem proti němu měla vždycky míň náročnou práci a tak jsem měla pocit, že mu aspoň můžu pomoct tím, že vytvořím „zázemí“. Po práci jsme spolu chodili venčit psa, u toho si popovídali a doma častokrát manžel ještě dodělával resty, nebo odpočíval (mlčky – tak jsem ho nerušila). Ke konci těhotenství už jsem jeho tempu nestačila, tak procházky přestaly a já si uvědomila, že to bylo vlastně to jediné, co jsme prožívali spolu, kdy se mi věnoval. Teď přijde domů, nemluví – naštvaný z práce, odejde se psem, přijde, opět nemluví. Do toho jde někdy s kamarádem na tenis (sportuje rád, nemá na to čas), a pak má ještě několik nárazových koníčků. Po narození miminka se chvilku snažil chodit domů dřív, ale pak už zase chodil často až když dcera usnula. S náladou úplně
Julie
osamělost
Dobrý den, chtěla bych se poradit co mám dělat. Je mi 54 let. Před 4 lety se manžel odstěhoval z ložnice. ženu nepotřebuje, já muže ano. Náš vztah celkově absolutně ochlad. Starám se o rodinu, odrostlé děti se často vracejí, žiji spořádaným způsobem života, ale strádám hroznou samotou. Sama vedle muže. Když mu to řeknu, má jediný nápad - rozvedem se. Ale já se rozvádět nechci. Chci žít s vlastním mužem a se svými dětmi ve spořádané rodině. Jen nemohu vydržet ten bezemoční, skoro nenávistný vztah mého manžela ke mě. Poraďte mi. Děkuji
petra
osamělost
Dobrý den, ráda bych slysela nazor zkuseneho odbornika, tak vam pisi. Je mi22let a mam za sebou jeden vazny vztah, trval skoro3 oky. Ale pritel mi lhal, aby jsme se pry zbytecne nehadali, nikdy se me v nicem nezastal, vadilo mi, ze nema praci, zadnou brigadu a ani nestuduje, nekolikrat jsem mu to vycetla, ale nic, zadna snaha. Zaclo mi to strasne vadit, protoze ja mam 2 brigady, studuji a v něm jsem do budoucna neviděla žádnou oporu. Tím pádem jsem si ho přestala vážit a on to vycítíl, začal se více tahat s klukama po diskotékách a nakonec jsem zjistila, že mě tam podvedl, Okamžitě jsem se s ním rozešla, to už byla poslední kapka. Nejsme spolu už9měsíců. Mě to hodně bolelo, on se ani moc nesnažil, půl roku jsem ho neviděla.Potom jsme se připití potkali a vyspali se spolu, chtěl se mnou navázat zase kontakt, já ne, nedokázala jsem odpustit. Ale zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by stál za to a samotné mi je smutno a on mi ted tvrdí, že mě stále miluje a chtěl by to zkusit.Mám se vrátit??
Míša
osamělost
Dobrý den paní doktorko Douchová,před měsícem jsem se rozešla s přítelem (byli jsme spolu 6let),který mě podvedl a už jsme byli minulý rok 3 měsíce od sebe.Tehdy mi bylo úžasně,pořád jsem někam chodila a cítila se volně,ale chyběl mi a vratili jsme se k sobě.Teď už je to definitivní,protože jsem s ním měla jen hysterické stavy a přestala jsem ho milovat.Ale mám velký problém.Už nechodím s nikým ven,s těmi lidmi z minuleho roku už si nerozumím a v podstatě nikoho nemám.Moje nejlepší kamarádka má čerstvý vztah a nemá na mě čas.Cítím se strašně opuštěná a sama.Jakoby nikdo neměl zájem o mou společnost,ani mužské pohlaví,ani kamarádky...popravdě jsem se s nimi přestala bavit já,protože mě nějakým způsobem naštvaly svým falešným chováním.Nevím,co mám dělat.Každý můj pokus o komunikaci všichni odpálkují nebo neodpoví.Chybí mi společnost a začínám propadat opravdu nepříjemným myšlenkám.Je mi 23 a příjdu si stará na hledání nových přátel.Prosím o radu.Děkuji a přeji krásný den.
Lucik
osamělost
Dobrý den. S přítelem jsme spolu přes rok. Je mu 28 let a mě 20. Byl to moc fajn kluk. Dlouho se snažil, aby jsme se daly dohromady. Ale teď?? Po tom roce se hrozně trápím. Jeho zajímá jen počítač a často jezdí za kamarádama. Se mnou nechce podnikat výlety nebo jiné aktivity. Prakticky jsme pořád doma. A on si mě prostě nevšímá. Často se hádáme a on mi při některých hádkách hodně sprostě nadává. Také vyhrožuje rozchodem, ale nikdy to neudělal. Většinou pak řekne ať se nad sebou zamyslím, přitom hádky vyvolává on. Takže pak za všechno můžu já. Jsem docela citlivá, takže jsem už psychicky vyčerpaná a unavená. Často brečím a nevim jak dál. On si ale vubec nevšimne, že mě něco trápí.Neni to tak dávno, co jsem se skoro zhroutila psychicky. Zhubla jsem 4 kg. Nechci ten vztah jen tak zahodit, ale vlastně ani nevim jak dál. Řešit s nim trable se moc nedá. Nepřizná svoje chyby! Je hrozně výbušnej. Neměla bych také navštívít psychologa, když to už moc nezvládám?? Děkuju za odpověď
Klára
osamělost
ani partner to teď není. Připadá mi, že nevím, co se svým životem dál. Všeho se najednou bojím. Předem děkuji za radu.
Janina
osamělost
Dobrý den. Jsem manželé 30let a náš vztah je jako na houpačce. Vím, že nic není černobílé, ale když si uvědomím, že manžel nikdy za nic nemůže, neudělá vstřícný krok, kdy naposled bral ohled na mě si ani nepamatuji, tak nevím jak dál fungovat. Nějak na mě dolehla únava.V poslední době si také více uvědomuji, že nemám žádnou opravdovou přítelkyni, většinu času trávím sama, snad podvědomě aby byl doma klid. Doma nemluvím ani o práci ani o problémech, které mě trápí - manžel dává najevo, že ho to nezajímá. Ale on péči vyžaduje- připadá mi jako malé dítě.Nějak nemám pocit,že se na něho mohu spolehnout, kdyby přišly problémy.
Monika
osamělost
Pro Zuzku v Rakousku: ja ziju necely rok v Holandsku a potykam se s problemem cizi reci a minimem pratel take. Vse, co radi pani doktorka je vyborne. Praktikuju to stejne. K tomu bych doporucila si najit na internetu skupinu Cechu, co ziji v teto zemi take nebo i primo ve stejnem meste. Meli by mit nejaky spolecny chat (po kratkem hledani jsem nasla tento: http://vseorakousku.cz/titulni_strana/rakousky_katalog/cesi_a_slovaci_v_rakousku/, ale bude jich urcite vice). Sdileji stejne pocity a problemy a poradaji spolecne srazy. To mi na odraz prijde hodne napomocne. ...I kdyz tu v Holandsku asi nenajdu "ty nejlepsi pratele" jako mam v Cesku, tak se snazim o jakykoli kontakt a souhlasim s kazdou nabidkou na nejakou akci, coz je takova hra na odvahu a potom se odmenim, ze jsem byla statecna. Tot ma rada z me strany, snad pomuze. Drzim take palce!!
Hanicka
osamělost
Dobry den Pani Doktorko,prosim vas o radu.Ziji v Rakousku uz 7 let s manzelem je take Cech.Jenomze ja za ty roky v Rakousku neumim moc nemecky vlastne skoro vubec,nemam tady zadne pratele, ani praci jsem porad sama.Muj Manzel chodi do prace a ja jsem prestala i chodit ven sedim uz jen doma mam strach z lidi ze na me nekdo promluvi neotviram ani dvere.Uz jsem chtela jet Zpet do Ceska ale kvuli manzela jsem nejela prosil me tak jsem zustala.Nevim co mam delat,ze vseho zacinam mit strach.Dekuji Zuzka
Zuzka
osamělost
dobrý den, 10té manželství, v kterém se narodily 2 děti. Manželova rodina mě nikdy nepřijala, dodnes oslavují jeho bývalou manželku /brala jsem si ho jako rozvedeného), která se po roce s ním rozvedla. Narodily se nám i přes mé velké zdr. problémy dvě dcery, 8 a 5 let, a situace dospěla k tomu: manžel mi byl před rokem nevěrný s mou kamarádkou, jeho rodina na mě stále nasazuje a jsem pro ně nežádoucí, nezvou mě na návštěvy,oslavy a pod., mám k nim de facto zákaz vstupu, situace se vyhrotila do toho že já mám ze zdr. situace ID,manžel se věnuje dětem, ale mě považuje jen za tu co mu ty děti porodila a jinak ho nezajímám, spíš mě svým chováním uráží denně. Intimní vztah žádný 3 roky, Jeho ex se s ním rozvedla po roce. Manžel je navíc chorobně závislý na své matce, která ani naše děti nepřijala, jsem K.O., dennodenní hádky dětěm nepřispívají, já jsem psych. hyn z manželova teroru jak jsem neschopná a nemožná a k ničemu atd a za tím stojí jeho rodina. Prosím o radu jak dál,zda to má smysl
aďa 77
osamělost
Dobrý den, je mi 26 let, ukončila jsem VŠ studium, nedaří se mi najít práci, ikdyž se snažím.Jsem na UP a nemám žádný příjem ani podporu. Pendlujimezi bytem rodičů(trvalé bydliště) a bytem přítele. Ani na jednom místě se necítím jako doma. U rodičů mi otec neustále ryje do bolavých míst .U přítele se také necítím dobře,každý roh je škaredý, zničený. Uklízím tu denně, snažím se to zabydlet. Přítel tohle jaksi neřeší.Problémem je, že nemám finance na opravy. Přítel pracuje na odpoledne,každý den z duvodu nemocné matky, o kterou se stará otec, dojíždí k rodičům na oběd.Každý dense probudí, já nachystám snídani, pak si pustí TV, PC nebo si jde zase lehnout a pak odjíždí k rodičům, já pak uklízím a vařím. Vsobotu je také u rodičů. Máme neděli, kdy já vařím, uklízím a pak si uděláme nějaký výlet. Uvědomuji si, že jediné, co si přeji, je najít si práci v oboru a nějaký malý byt, kde si budu moct žít podle svého. Zatím je to bludný kruh a já vlastně nepatřím nikam.Děkuji
Lily
osamělost
Dobrý den, paní Douchová. Už dlouho si čtu na Vašich stránkách, s jakými problémy bojují jiní i Vaše rady ku pomoci. Teď hledám radu sama. Letos mi bude 50, už 9 let jsem rozvedená v podstatě z vlastního rozhodnutí, ztratila jsem úctu k manželovi a bez vztahu bylo manželství prázdné. Děti už v podstatě žijí samy, už šest let bývám přes týden i většinu víkendů sama. Před měsícem zemřela má nejlepší kamarádka, důvěrnice. Mám práci, kterou dělám ráda, spravila jsem dům, ve kterém bydlím a tím jsem si splnila velké přání. Když si to přeberu rozumem, kromě čerstvé ztráty kamarádky mi nic nechybí, ale není mi dobře.. Myslím, že jsem otevřená vůči lidem i tomu, co může přijít, s lidma vycházím dobře, ale svou samotu nějak neumím prolomit. Mám pocit, že bych na sobě měla něco změnit, někam se posunout, ale nevím, jak na to, kde začít. Na to, abych šla k psychologovi, mi můj problém připadá malicherný. Budete mít pro mě radu Vy? Děkuji předem.
Eliška
osamělost
Dobrý den! Mám dlouholetý problém co se týče hledání nového partnerského vztahu!Jsem přes 7 let rozvedený,vyzkoušel jsem spoustu internetových seznamek,inzerátů všeho druhu.Je mi 41 let a snad ještě nepatřím do starého železa.Po každé když nějakou ženu oslovím na inzerát přes seznamku,tak bud mi jentak odepíše a po pár dopisech se vše rozplyne a nebo má zájem jen o první schůzku a tím vše končí! Nevím kde dělám chybu,bojím se, že zůstanu do konce života sám.Prostě stále dokola se tato situace opakuje, narážím na jeden a ten samý typ žen, které budto nevědí co od života chtějí a nebo mají příliš vysoké nároky na partnera! Tohleto nemůže být pokaždé jen pouhá náhoda. Musí to mít nějakou konkrétní příčinu! Poradte mi prosím co mám dělat nebo co na ty ženy obecně platí nebo co na ně zkutečně zabere! Mám pocit, že většina žen dává přednost pouze formálnímu vztahu na dálku přes internet před vztahem zkutečným! Pomozte mi prosím jak z toho ven! Moc vám děkuji za vaši odpověd.S pozdravem D.
Dalibor
osamělost
... k předchozímu dotazu bych ještě dodala důvod osamělosti v dětství; kromě introvertní povahy také vyšší inteligence a 'předstih' před ostatními. Nechci, aby to znělo namyšleně... beru to jako dar, ne jako svou zásluhu, nezakládám si na případných úspěších, i když mě těší. Je mi jasné, že muži zrovna nevítají ženu, u které nemají pocit 'převahy'. Často váhám, zda to mám vzdát a nechat osudu nebo se snažit někoho aktivně najít. Snažím se aspoň vylepšit tu 'komunikaci', ve směru k jakýmkoli mužům, pozorovat jejich reakce. Celkově se ale necítím špatně, jako 'chudinka'; s věcmi, které mě trápí, se dá žít. Styděla bych se svěřit psychologovi osobně... nevím, zda je možné takto na dálku poradit, nasměrovat... děkuji předem, i kdyby to nešlo. J.
jana.j
osamělost
Dobrý den, paní Douchová. Čím jsem starší, tím jsem víc smutnější. Žiji 20 let s partnerem, se kterým jsem prožila velkou lásku na začátku našeho vztahu.Byl to pro mě a pro mé děti z rozpadlého manželství rytíř na bílém koni..Už tomu tak dávno není, žiji jen vzpomínkami. Řekla bych, že je můj partner studený, zamračený už od samého rána se na mě dívá, jako bych něco provedla. Snažím se dělat první poslední a je to k ničemu. Neusměje se na mě, nepochválí, nepoděkuje a když ho oslovím, dává najevo, že ruším. Žijeme tedy vedle sebe téměř mlčky a každý sám. Trpím tím, nevím, jak to změnit. Opustit ho nechci.Doufala jsem ve svatbu, je to ale tabu, jako vlastně u nás všechna témata. Zestárnu velmi osamocená i když vedle člověka, kterého mám moc ráda. Jak se zbavit vnitřní bolesti, to nevím.Mé děti i vnoučata ho mají rády, váží si ho, když k nám mají přijet těší se na něj.Poradíte mi, prosím, co dělat?Monika H.
Monika
osamělost
Dobrý den paní Douchová, ráda bych Vás poprosila o radu. S přítelem se znám asi sedm let. No, s přítelem..dělí nás od sebe 250 km, jezdil za mnou jen velmi sporadicky, mnohokrát slíbil, že přijede, ale neudělal to, ani se neomluvil a ozval se třeba až za měsíc, jakoby se vlastně nic nestalo a nechápal, že jsem rozčilená. Kdyby to bylo jednou, neřeknu, vždy se může něco stát, jenže se to stalo pravidlem. Naposledy měl přijet po vánocích, já sháněla dárky..dodnes vlastně nepřijel, ani nezavolal, jen sem tam sms, že má hodně práce. Vlastně mě ani nikdy nepřivedl do své rodiny, do té mé..taky nebyla šance..přijel a druhý den odjel, protože měl opět hodně práce. Tak mi to všechno ukazuje na to, že jsem byla spíš pro jakési povyražení. Je pravda, že jsem si to dlouhou dobu nechtěla připustit a doufala jsem, že se to zlomí. Ale myslím, že i kdyby byla možnost se potkat, nějaké slepování v tomto případě už nemá smysl. Pořád se tím trápím. Prosím o Váš názor. Moc děkuji. Andula
andula
osamělost
Dobrý den, již přes 20 let musím dělat sociální pracovnici jednomu katolíkovi, který se chová jako prase. Na odpovídající zaměstnání jsem vneměla nikdy v rodině nárok, protože on musí být první. Jeho rodiče a ani sourozenci mi nikdy s ničím nepomohli. Jen mě využívali na své nechutné sexuální hrátky. Řekli mi, že jsou sociálně slabá rodina, ale já jsem se doslechla, že je to velmi dobře situovaná rodina. Nechce mi dávat peníze a nadává mi do komunistických kurev. Co se stím dá, prosím, dělat? Děkuji. Agi
Agi
osamělost
Vážená paní Douchová, ráda bych Vás poprosila o radu. Mým problémem je, že neumím být sama. Od 16 let jsem měla vždy nějaký dlouholetý vztah a nyní, ve skoro 35 letech jsem poprvé několik měsíců sama. Najednou nemám vedle sebe někoho, s kým ráda žiju a trávím čas sama. Mám sice hodně koníčků, jsem dost činorodá a jsem ráda nějakou prací vytížená, mám kamarády, se kterými můžu být, ale stejně pak večer, nebo ve volném čase bývám sama. A to je chvíle, kdy upadám do naprosté deprese, nevydržím si číst, jen zírám na televizi nebo na internet, hned přemýšlím, za kým zajdu, kam z domova odejdu, jak se zabavím. projevuje se to i fyzicky třesem a studenym potem. je to pro mě opravdu stresující. Pak se násobí i deprese z toho, že už nenajdu člověka, se kterým bych ráda žila a se kterým bych chtěla mít děti, když už sama cítím, jak mi bijí biologické hodiny na poplach. Přepadají mě pak pocity, jak mám nenaplněný a prázdný život a všechno se točí v bludném kruhu. Věděla byste, co s tím? Děkuji.
Markéta
osamělost
Ve svém minulém bydlišti jsem chodila s kamarádkami i s dětmi ven téměř denně. Nechci s ním soupeřit kdo s koho, ale je to nějaké vnitřní puzení či co, dělám to. Dochází k tomu, že na moji naštvanost partner reaguje jeho naštvaností a začneme se od sebe vzdalovat, on pak jde raději s kamarádem ven a mě je to líto. A zase jsem sama. A už přemýšlím, jak mu to vrátím, jak půjdu večer na cvičení a zítra pojedu pryč... Poradíte mi, jak na sebe a na ty negativní emoce vyzrát? Jak mu dát svobodu a přát mu opravdu ze srdce, ať si to užije? Jak umět nevyčítat? Moc děkuji za skvělou poradnu!
Lily3
osamělost
Partner bývá v práci do večera a já jsem s malou pořád sama. Kamarádky jsem si našla, tedy maminky se stejně starými dětmi, ale ty opravdové mám ve svém předchozím bydlišti.Občas za mnou jezdí a já za nimi, ale nejde to pořád. A tak čekám na partnera, až přijde, těším se na víkendy, až budeme spolu,... jenže realita je kolikrát jiná. A já na něj žárlím, že si může jít kam chce a kdy chce, že si může jít na večírek, že může jít s kamarády na víno, s kamarádkami na oběd ..., což se projevuje v důsledku tak, že jsem na partnera podvědomě naštvaná, že on může a já ne a nejsem na něj přívětivá. Nehádáme se, ale prostě po něm vyjedu, nebo mu řeknu nějakou hodně jízlivou poznámku, nebo jsem sarkastická, nebo v polohumoru vyčítám. Sice jsem si byla taky asi 3 x posedět, ale nějak mi tyto kompenzace nestačí.
Lily2
osamělost
Dobrý den, paní doktorko. S partnerem jsme spolu téměř 4 roky. Máme spolu 8-měsíční holčičku. Začátky nebyly jednoduché: já vdaná, on zadaný. Mezi námi je od počátku obrovská láska, souznění, jsme stejně naladění... Miminko bylo plánované, ke konci těhotenství jsem se za partnerem i se synem z prvního manželství přestěhovala (do jiného města). Z práce, kde jsem měla solidní postavení, jsem se cítila vyčerpaná, syn měl velké problémy s ředitelkou ve škole,zemřela mi maminka a partner měl velmi dobře placenou práci ve svém bydlišti. Stěhovaní tedy logicky vyplynulo ze situace, začali jsme nový život v novém městě. Náš vztah je pořád krásný, plnohodnotný a naplněný, ovšem já ho čas od času kazím. Mám problém sama se sebou. Jsem na mateřské, i když mě péče o miminko nesmírně uspokojuje, líbí se mi být doma, alespoň prozatím, mívám pocity opuštěnosti, samoty.
Lily1
osamělost
Dobrý den, s manželem jsme se před rokem a půl pustili do podnikání a máme za sebou náročný rok, kdy jsme na sebe a celou rodinu (dvě děti, 12+3) měli velmi málo času. Minulé léto jsme se však dohodli, že alespoň minimální čas je nutný a od podzimu budeme dodržovat nějaké komunikační minimum a společně strávený čas. Náš nynější život je takový, že já pracuji 4xtýdně a zbytek času se starám o děti a domácnost, manžel tráví veškerý čas ve firmě (6dnů v týdnu 15H). Děti ho vidí 1h ráno, kdy je odvádí do školdy a školky, já se s ním nevidím i celé dny. Pouze ověřuji dle bot, zda dorazil v noci domů, aby měl kdo ráno zabezpečit děti. Já uléhám, když ještě není doma a odcházím ráno do práce, když všichni ještě spí. Tento „stav“ trvá cca 4měsíce (manžel spí v jiné místnosti bytu) a manžel se mnou odmítá jakkoliv komunikovat. Zkoušela jsem ho a prosila o rozhovor min. 10x, po jedenácté již nechci, hraničí to s mojí sebeúctou. Předem děkuji za odpověď. Jitka
Jitka
osamělost
Dobrý den,v poslední době si nevím rady sama se sebou.Neustále řeším v hlavě nějaké věci,a pak jsem z toho otrávená a nešťastná.Musela jsem změnit práci,byla jsem z organizačních důvodů odejita z práce,která mě bavila,a nyní mám práci,kde jsem jen pro to, abych měla práci,z čeho zaplatit hypotéku atd.Chodím na další pohovory,ale zatím nic nevychází.Taky mě lehce trápí,že jsem již 3 roky sama,bude mi 33 let,kolem mě mají všichni děti,partnery,takže mě někdy žere i toto.Navíc v poslední době nemám k sobě nikoho,abych měla s někým kam jít, takže většinu času trávím sama,buď doma nebo chodím cvičit, do kina.Rodina žije cca 400 km,tak přemýšlím zda se nepřestěhovat zpět.Nemluvě o tom,že otec opustil po 30 letech moji mamu kvůli jiné ženě,tak taky přemýšlím,kde se stala chyba.Jsou to všechno banality,ale jednou za čas to na mě padne,a stojí to za to :-) Chtěla bych se naučit být spokojená s tím,co mám….pomoct tomu,abych byla šťastná,máte nějaký tip? :-) Děkuji,mějte se prima, Alily
Alily
osamělost
Dobrý den, moc bych vás chtěla poprosit o radu. Je mi 19 let a jsem velice citově fixovaná na své rodiče a zejména na svoji matku. Tento pocit ve mne ještě více zesílil za poslední rok. Možná to souvisí s tím, že už víc jak rok nejsem spokojená se svým životem, cítím se nejistá a mám strach z budoucnosti. Tomu bohužel ještě nahrává běh času a to, že si uvědomuji, že mí rodiče stárnou. Jsem na ně tak citově fixovaná, že si ani neumím představit, že tu jednou nebudou. Všechny problémy jsou tak nějak propojené a směřuje to k citové (ani ne tolik materiální) fixaci na ně. Už jsem z toho zoufalá. Moc děkuji za odpověď. Jana
Jana
osamělost
3.ČÁST: Vymlouvá se na únavu, ale pochybuju, že může být rok unavený. Hlavně když vím, že je častým návštěvníkem erotických stránek. A určitě se nevyhýbá ani ženské společnosti, jak jsem časem vypozorovala. Nechová se ke mně špatně (někdy se spolu i docela dobře bavíme), ale ani o mně nejeví zájem. Jsem ještě mladá a nechci ztratit život s někým, koho nezajímám. Můj problém je, že pokud ho opustím, neztratím jenom vztah, ale také bydlení a práci. Nevím, kde je chyba. Myslím, že jsem hezká, v práci a studiu mám výborné výsledky, v domácnosti všechno klape. Myslíte, že náš vztah má ještě budoucnost, nebo už pravděpodobně nezískám pozornost partnera? Není pro mně jednoduché odejít. Děkuji.
Gondola
osamělost
2.ČÁST: Já trávím celý den sama až do 19 hodin, kdy se vrací. Jediným našim kontaktem přes den je 1 telefonát, který mi přítel věnuje (nebo i víc, pokud jde o pracovní záležitosti, nebo se prostě stane něco, co mi chce říct). No a ještě mi pošle hned po odchodě sms Miluji tě. Večer, když se vrátí, to probíhá jako ráno. Dá si večeři a jde na net, kde se věnuje pracovním záležitostem, nebo si zase čte nějaké internetové noviny. Takže on je na svém PC a já na svém – i když ve stejné místnosti. A večer nemůže absolvovat bez sklenice vína – to musí být vždy. Řekne mi, co je nové, nějaké věci kolem práce (co je potřeba udělat atd.), něco o dětech (má 2 dospělé děti, se kterými mám hezký vztah). O to, co mám nové já, se nezajímá, protože já nemám nové nic (doma se nic neděje). Když mu náhodou přes den volám, tak se čas od času stane, že mi nezvedne telefon – údajně kvůli zaneprázdněnosti, a pak mi ani nezavolá zpátky. Náš sexuální život je už 1 rok na bodě mrazu – prostě žádný. (pokr.)
Gondola
osamělost
1.ČÁST: Dobrý den. Je mi 30 let a 4 roky žiju se svým partnerem (42) v jeho domě. Když jsme se seznámili, dělilo nás od sebe mnoho kilometrů, a proto bylo jediným řešením, jak začít vztah, společně bydlet. Opustila jsem rodinu, známé a práci a odstěhovala jsem se k příteli, pro kterého jsem začala i pracovat. Za celou dobu společného bydlení jsem si nenašla vlastní známé a stýkám se jenom s jeho rodinou a se spolužáky ve škole (2 roky studuju externě VŠ – na popud partnera). Práci vykonávám doma (různé analýzy na PC) a proto ani nejsem součástí pracovního kolektivu. V podstatě jsem sama od rána až do večera, kdy se vrací domů partner. Nenudím se, protože práce, studium a domácnost mi zabírá veškerý volný čas. Můj den probíhá způsobem, že vstanu brzo ráno, udělám příteli snídani a zapnu si PC, abych dokončila věci, které musím poslat do kanceláře. Přítel si taky hned zapne PC a čte si novinky na netu. Mezi námi minimum komunikace. No a pak odjede do práce. (pokr.)
Gondola
osamělost
Dobrý den,jmenuji se ivana. mam za sebou 10 ti lety vztah z ktreho mam dvě děti.mam 33 let a muj pritel43. Vdana jsem nebyla. muj problem je ten,ze přitele miluji,ale vim ,ze je to spatne. celou dobu ma milenky,lže a podvadi vsechny kolem sebe ne jen me. ted si drokonce nasel pani,ktera ma 23 let je vdana a ma dite.chapu,ze tyhle věci se proste deji,ja jsem se odstehovala,on za nama chodi ,ze nas ma rad a ze ja se musim zmenit... nechci se vracet,ale jsem na dne. važim 45 kg merim 170 cm.zvracim,skončila jsem nekolikrat i na kapackach,mam pocit,ze jsem strasne sama. bojim se stresu,protoze kdyz takle zkolabuju,nema se kdfo starat o deti,jen lezim a zvracim.nejhorsi je,ze kdyz on přijde jsem schopna mu odpustit,pritom vim,ze s nim nelze žit. nejsem shopna nekam jit a s nekym se poradit,uz nemam ani silu. poradte mi prosim,co mam delat. děkuji Ivana
Ivana
osamělost
Pani doktorko, zajima me jestli ma smysl snazit se pracovat na vztahu ktery neni idealni a vyzaduje spoustu ustupku a kompromisu a nebo je lepsi odejit a najit tu svou spriznenou dusi, nekoho o kom proste vite, ze je to on, nekoho koho muzete milovat bez podminek a stejnou laskou miluje i on vas? Mam ve svem okoli nekolik pratel, kteri takoveho partnera nasli a obcas zavidim toto vzacne sprizneni dusi. Co kdyz pujdu hledat a nikdy ho nenajdu? Dekuji za odpoved
Katerina
osamělost
No a partner,je pravda, že moc mužů mě samo od sebe neoslovuje.Zkusila jsem i inzerát,ale to nedopadlo moc dobře.S některými jsem se i potkala,ale většinou se rozcházeli naše představy o životě.Přijde mi normální,že chlap chodí do práce,je tolerantní,nepije,má svoje koníčky, atd,ale musí to být vyvážené,já také chci chodit do práce,mít čas pro sebe.To je pro některé muže sci-fi :-) Další jsou ženatí muži - i takové jsem potkala,měla jsem možnost mít takový to vztah,ale to pro mě nepřichází v úvahu z různých důvodů.A tak se v tom nějak plácám a přemýšlím, co dělám špatně.Většinou to je OK, protože než bych měla vztah,kde bych byla nespokojená,budu raději sama.Ale nevím jak tomu pomoct :-( nechci být sama do konce života, nemluvě o tom,že člověku chybí obejmutí, sex (sex na jednu noc pro mě je nepřijatelná záležitost),no a taky bych ráda stihla mít děti. Nevím, jak se s tím vším mám vyrovnat a vypořádat....... Děkuji moc i za "vyslechnutí", mějte se pěkně, Alily
Alily - 2. část
osamělost
Dobrý den,vždy jsem bývala veselá,pozitivní,dobře naladěná,se vším jsem si poradila. Bohužel v posledni době na mě začala doléhat samota,jsem 3 roky sama. Moji rodiče a sestry žijí poměrně daleko. Navíc se vyskytly problémy v práci,dostala jsem výpověď z organiz.dův. Od té doby jsem hrozně lítostivá,mám pocit že jsem nejošklivější ženská na světě,neschopná,nikomu na mě nezáleží, prostě všechno špatně. Samozřejmě,že to tak není, jsou lidé,kteří jsou na tom fakt špatně. Ale kvůli maličkosti (třeba nevyjde jen kino) na mě padne lítostivá nálada,nic se mnou není. Nechci neustále obtěžovat přátele a dokola mluvit o tom,že se cítím blbě a co všechno je špatně. Ráda bych to změnila. Posílám životopisy,novou práci hledám,jsem připravená dělat i práci, která by mě úplně nebavila nebo bych neměla tolik odpovědnosti jako nyní,hlavně nechci zůstat doma. To si nedovedu představit, co bych dělala. S hypotékou to ani moc nejde :-)
Alily - 1. část
osamělost
pro Petru: když jsem četla Váš příběh, přišlo mi jako bych četla svůj vlastní včetně toho alkoholu. Třeba Vám pomůže, když zjistíte, že v tom nejste sama. Mně to třeba nyní hodně pomohlo. Hodně štěstí, já už se rozhodla s tím něco dělat, je to hrozně těžký, ale pomalu to jde, je potřeba se chválit doslova za každou maličkost. E.
Evka
osamělost
POKRIII.Prostě jsem zabředla do něčeho, o čem vím, ale nějak nedokážu přijít na to, co se sebou, abych měla sílu to změnit. Někdy mě nebaví vůbec nic, hloubám nad smyslem svého života, někdy mám hlavu plnou plánů…a to se u mě střídá. Teď bych ráda změnila zaměstnání, dělala na vlastní pěst, ale vím, že musím mít motivaci a chuť, jinak to nedopadne dobře…ale moje stavy, kdy mě nebaví vůbec nic a nevidím smysl v čemkoliv, co dělám, mi to kazí. Co si o tom všem myslíte (vím, není tu žádná otázka). Druhá věc je ta, že by bylo nejspíš dobré promluvit s psychoterapeutem, ale já o svých pocitech neumím moc mluvit, dobře se mi o nich píše, to se mi myšlenky formulují báječně, ale slovní vyjadřování na ‚neznámém území‘ (před člověkem, kterého sotva znám), to je vážně bída…Děkuji za odpověď. Petra
Petra
osamělost
POKRII. Od mala jsem slyšela jen to, jak jsem nevychovaná, nic nedokážu, nic nedělám pořádně a nepamatuji si jedinou pochvalu, co by mi dal. Mamka je hodná ženská, ale nikdy mě v tomhle nedokázala podpořit. Asi to je stále ve mne a to i přes to, že racionálně se dokážu pochválit, dokážu přijmout pochvalu od lidí, dokážu mít radost z odvedené práce…tak někde uvnitř se o tom prostě nepřesvědčím, necítím to tak, bojím se, že nebudu perfektní (a vím, že to nikdo není). Navenek jsem sebevědomá, veselá holka, vtipná a neznám nikoho, kdo by mě vyloženě neměl rád…ale uvnitř to neumím přijmout, beru se jako nicka. A ještě k tomu ten alkohol, stydím se za to, i když si myslím, že nejsem vyloženě alkoholička, dost jsem se v tom omezila, ale někdy na mě padne taková melancholie…a pak když někam jdu a bavím se, tak dost piji (dodávám si sebevědomí?), i když to není často (což souvisí s mou neochotou chodit mezi lidi) a samozřejmě, že se dokážu jít bavit bez alkoholu.…
Petra
osamělost
POKR.Což tedy není úplně přesné, protože mě kolikrát kamarádi uhánějí, abych s nimi někam šla, a já si vybavím, co všechno negativního by to obnášelo (od výběru oblečení po cestování zpátky v noci apod.). Už si připadám pošahaná, ale nějak jsem do toho zabředla a točím se do kola, nemůžu z toho ven. K tomu si čas od času doma, třeba z lítosti nad samotou nebo možná protože nemám nic lepšího na práci, otevřu lahev vína a opiji se. Někdy, když se odhodlávám někam jít, tak si dám taky dvě skleničky pro odvahu…já vím, že to zavání průšvihem a jsem si vědoma toho, že to tak dál nejde. Tenhle kolotoč začal před zhruba pěti lety, kdy mě nechal přítel kvůli mnohem mladší slečně, řekl mi, že jsem příliš samostatná a on chce někoho, o koho by se mohl starat. Nějak jsem si přestala věřit, mám pocit, že nic nedokážu a tak vše vzdávám předem...jsem k sobě děsně kritická a vidím na sobě jen to špatné…což asi souvisí s mým dětstvím, manželství rodičů se rozpadlo, otec byl vždy chladný.
Petra