Dobrý den, paní doktorko, možná banalita, u nás to ale kypí. Příchody jednoho nebo druhého a vítání. Když jsem byla na MD, bydleli jsme v paneláku, takže jsem manžela slyšela už pár minut předtím. Na jednu stranu radost a šla jsem mu vstříc, na druhou stranu obavy - vždycky i před dětmi mi někdy i bez pozdravu sáhl pod triko na prsa a odtáhl kalhoty a kalhotky a sáhl do intimních partií. A také křičel, když byly rozházené hračky. Že bydlíme v takřka holobytě, to mu nevadilo. To "osahávání" mi vadilo, tak jsem mu to řekla a naštěstí přestal. To další bohužel pokračuje dál i po letech. Když přijdu já z práce dřív, od dveří volám ahoj a jdu se se všemi přivítat. manžel někdy sedí, telefonuje nebo sleduje TV, tak si pokyneme, protože nechce být rušen. Děti mi běží vstříc, on podle nálady, v poslední době spíš ne. Když přijde on, tak často křičí (hledá důvody - tu rozházené boty, tu nesrovnané aktovky, tu nevynesený koš, tu děti sedí u TV - prostě vždycky se něco najde). Někdy pozdraví, někdy ne - to pak jde do patra, kde má kancelář nebo se jde dívat na TV. Já často v tu chvíli dělám večeři, ale pozdravím, podívám se. No a najednou vznikly diskuze, kdo koho má zdravit. On si vynucuje, že za každých okolností máme zdravit my jeho (protože on je chlap), já tvrdím, že vždycky by se měl jít přivítat ten příchozí, pokud ví, že ostatní jsou doma. On má ten opačný názor. Po takové diskuzi sice tedy přijde, řekne suše ahoj, ale pak hledá chyby - nepozdravili jsme vůbec, nebo málo hlasitě, nebo moc hlasitě, nepodívala jsem se, podívala jsem se drze (nutno podotknout, že ač mlád hůř slyší, takže některé jeho výtky nejsou pravdivé). A zse je dusno. Odejde do své pracovny a vpodstatě ihned odtud slyším smích a veselo, protože někam telefonuje. Beru to, že přichází se stresem z práce třeba. Co mě ale před pár měsíci naštvalo - děti byly pryč, byl večer, já sama doma, četla jsem si v patře a dělala něco do práce a přišel on - až v sedm večer, tma. Věděl, že jsem doma - auto, světlo, avšak ani nezavolal ani nepřišel. Sedl si dole k TV, slyšela jsem lednici, vodu. Říkala jsem si, že počkám. nepřišel. Až v 10 hodin, kdy šel spát a musel jít kolem mě. Řekla jsem mu ahoj a že jsem ani neslyšela, že přijel. On na to nic. Šel spát. Dusno. Paní doktorko, já už nevím. Z domu to neznám, tam jsme se všichni vítali, měli čas si říct ahoj. Manžel má představu (jednou mi řekl), že vždycky, když přijde domů, budu tám stát, čekat na něj, vždy usměvavá, odpočatá a budu se mu věnovat. To ale není reálné. Když se na něčem dohodnem, on to na oko nějakou dobu dodržuje (třeba pár dnů), ale pak se to zle vrátí v nějakých naschválech. Co se s tím dá dělat? Děkuji. - otázka upravena poradcem
Zuzka