Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor. Jsme s manželem čtyřicátníci. Já jsem manžela doposud velmi podporovala - na MD jsem převzala veškerou starost o domácnost a tři děti, po návratu do práce sice musel čas od času s něčím pomoci (odvést děti do školky vzdálené 20 metrů, já ráno vstávala a odjížděla brzy, abych se mohla dřív vrátit, sekal trávu, občas umyl nádobí, ale od počátku máme myčku, takže to byla spíš jeho zbytečná volba). Rovněž financování rodiny jsem vzala na sebe, začínal podnikat, moc se mu nedařilo, dokonce jsem mu dávala statisícové částky na auto, na zaplacení elektřiny, platila jsem jeho alimenty... Nebránil se, byl rád. Samozřejmě jsem uvedené zátěži také podřídila svoji profesní kariéru, kdy , pokud bych měla více prostoru a ne tak naloženo, byla bych někde úplně jinde. Po 15 letech se finančně trochu spravil, doma už nic nedělá a odmítá to, začal být protivný, ke všemu kritický, správný je jen on a jeho kamarádi, ke kterým se s podnikáním přimkl a kteří ho vzali do svého rozjetého businessu. Začal mát velké a zbytečné výhrady i k dětem, například k jejich rozhodnutí jít studovat konkrétní školu, tématem bohužel hádek jsou i staré skříně v ložnici, které jsem kdysi z nouze koupila z rodičovského příspěvku (nové on odmítá platit, a že prý za lad v domácnosti jsem zodpovědná já - to je jen jeden příklad. Nemá se to, ale občas se mu snažím připomenout, že by měl být ke mně a k nám všem vstřícný, protože jsme mu pomohli vyrůst, já jsem finančně táhla rodinu celých 15 let sama, platila jeho dluhy. To on samozřejmě nechce slyšet, chce udělat tlustou čáru, tzn. vše z minula zapomenuto a odteď jedeme od nuly, každý za své a na domácnost budeme dávat každý půl. A to strašlivě hlídá, jestli náhodou nedal on víc, pořád si to počítá. Já do domácnosti dám celý svůj plat a mnohdy víc než on, protože dětem třeba koupím ochranné vesty, přilby, to je pro mě důležité. Takže mi nic nezbývá, nemohu jet ani na dovolenou, on si jezdí s kamarády 5x do roka (jachty), pořád šetřím, abych mohla koupit ty nové skříně a hlavně mi to je líto, protože je to nespravedlivé. Pokud byste se ptala jeho, tak vám řekne, že peníze jsou jeho, on je šikovný a vydělal si je, všechno dělá pro rodinu (jeho oblíbená věta venku) a co vlastně ještě chci, když on se tak snaží a doma dokonce i pomáhá, protože zametá (výrok u psychologa, zametl v kuchyni po sobě drobky). Do poradny ho samozřejmě už nedostanu. Opravdu se v rodině nelze zmínit o tom, co ten jeden prodruhého udělal, opradu se to "nezapočítává",? Bere to jako výčitku, jak se vracím ke starým věcem, ale spíš to nechce slyšet, řekla bych. Co s tím? Děkuji - otázka upravena poradcem
Veronika