Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy
hledání sebe sama
Dobrý den. Je mi už přes třicet a nikdy jsem neměla přítele (vztah). Dokonce jsem se nikdy ani nelíbala. Chtěla bych moc vztah a rodinu. Co mám dělat? Jsem aktivní na seznamce, jednou jsem měla s jedním mužem schůzku. Problém je v tom, že jsem moc úzkostná a nevím, o čem si mám s muži povídat, aby je to zajímalo... Strašně se scházení a bavení s nimi bojím. Poradíte mi, co mám dělat? Jinak na psychoterapie chodím, kdybyste mi chtěla poradit toto. Děkuji. Zdravím Vás. :)
Katka
hledání sebe sama
2B/2 do tohoto století a je pravda, že si tak velmi často připadám... nikdy mne nebavilo se opíjet a miliskovat s kde kým, prostě jsem člověk co věří na pravou lásku, co si myslí, že by si partneři měli být vzájemně věrní a oporou, kde by se muž měl starat o ženu a žena o muže. Kde by muž měl být ten ochránce džentlmen a žena ta jemná a opečovávající. Když jsem se dozvěděla svou dg a odpověď od jednoho lékaře tak mne to donutilo se zamyslet jestli jsem opravdu hodně neprošvihla čas a víceméně jsem pro muže již stará, tlustá a naivní která nezapadá do této doby a tím je až moc zvláštní. Nevím jak se flirtuje s muži nikdy jsem to neuměla vždy se chovám mile a přátelsky (kamarádi říkají že dám nějak hned najevo, že budeme pouze přátelé nic víc aniž já sama si to uvědomuji) Copak dnes muži nechtějí o ženu alespoň trochu usilovat, nebrát 1. ne jako ne a snažit se dál, a ne že jim každá hned padne do náruče a bude po nich vyjíždět co se dá? Copak jsem na tuto dobu opravdu tak stará? Děkuji
B
hledání sebe sama
2A/2 jeden ze základů mého problému navázat blízký vztah s kýmkoli především s muži. Je důležité podotknout, že jsem byla vychována matkou, které bylo hodně ublíženo mým otcem a více méně když se řeklo, že jsem př Nováková tak to bylo velké pohanění. Proto se také domnívám, že mám velký problém navázat vztah s muži. Je mi skoro třicet a měla jsem pouze jeden vztah, ze kterého jsem po třech schůzkách utekla, jelikož měl hloupou připomínku a to mi hned připomnělo otce a tak na další schůzce jsem se s ním rozešla. Když mne konečně někdo zaujme tak ho nezaujmu já či nemá na mě odvahu či jak bych to řekla či když se někomu naopak líbím já tak většinou je to přesně typ který mě nezaujme, důvody si umím hledat velmi dobře ačkoli se o to nesnažím. Celkově si myslím že mám strašný strach ze vztahu aby mi nebylo ublíženo stejně jako mé mamce. Myslím že jsem celkem hezká a ne úplně hloupá akorát tedy mám problémy s postavou s kterou se tak nějak nedokážu smířit. Brácha mi vždy říká, že nezapadám
B
hledání sebe sama
1/2Dobrý den paní doktorko, před 3mi dny jsem se dozvěděla určitou diagnózu, že je možnost sice relativně malá ale je že nebudu moci mít děti či budu mít problém s jejich početím či donošením. při řečení dg jsem byla jako obvykle když jsem ve strašném stresu vyřechtaná a ukecaná takže i lékaři si mysleli že jsem naprosto ok. Nikdo však nevidí jak vypadám když přijdu domů či když jsem sama... a toto je vždy můj problém z vnějšku působím jako strašně ukecaná usměvavá naprosto suverénní silně sebevědomá osoba, skoro nikdo až na pár vyjímek a to přátel neví jaká jsem a domnívám se že ani ti to neví úplně. Byla jsem vychována tak, že se mám chovat slušně, čestně, pomáhat lidem, což je i mou přirozeností a vedlo to i k výběru mého budoucího povolání. Vždy i když nejsem v pohodě to zahraju tak že si všichni myslí že jsem naprosto ok, nechci je přeci omezovat svými problémy. I když se cítím špatně tak pomůžu nejprve jiným než abych si já sama nevím jak ale nechala pomoci. A to si myslím je
B
hledání sebe sama
Dobrý den.Potřebuji poradit jak nalést znovu v životě radost.Jsem 5 let v důchodu.Dřív,za mlada,jsem si např třeba koupila nové tričko a radost z něj byla bezmezná.Nebo jsem se měsíc dopředu těšila,že pojedu na výlet.Teď jsem v důchodu,manžel taky,ale místo užívání si volnosti mi sedí kámen na duši.Ten důchod pocituji tak,že mi vzal práci,kterou jsem velmi milovala.Mám hodného manžela i děti.Dokonce i vnoučata mám.Chodím do jednoho kroužku stejně starých žen,ale radovat se nedokáži z ničeho.Vidím jen chmůry,když se zamyslím nad budoucností.Poraďte jak se ze života znovu začít radovat? Děkuji.
Lída
hledání sebe sama
Dobrý den,
svého partnera miluji, ale nemůžu se vyrovnat s minulostí, kdy na počátku našeho vztahu jsem ho nebrala vážně, nepředstavovala jsem si, že to bude můj partner a měla jsem něco s jinými muži. Řekla jsem mu to, odpustil mi, ale já se s tím stále nemůžu vyrovnat, střídavě oblačno se snažím zahnat negativní myšlenky, ale tento stav trvá kolem 3 měsíců. Já to vnímám za jakési křivé jednání a nemůžu to přijmout.
Děkuji za radu
Vendy
hledání sebe sama
Vážená paní doktorko,
mám pocit, že mi nikdo není dost dobrý. Měla jsem jeden vážný 4letý vztah, který skončil před 4 lety. Poté jsem měla půlroční se skvělým mužem, kterého jsem nebyla schopna si vážit – nebyla jsem odpoutaná od minulosti. Nyní jsem přes rok sama, psychicky připravená na další vztah. Minulost mě již netrápí, s bývalými partnery jsem si vše vyříkala, sobě ani jim nic nevyčítám. Snažím se jít lásce naproti, jsem aktivní na seznamce, v realitě se snažím být komunikativní, na druhou stranu urputně vztah nehledám a věnuji se hodně sobě a své práci. Mám však problém, že když jdu na schůzku s cizím mužem, pokaždé hledám chyby. Tento není dost galantní, s tím si nemám co říct, tady mi něco nesedí…přijde mi, že mi nikdo není dost dobrý, k nikomu necítím to pomyslné cosi, přitom se kolem mě motalo již spousta fajn chlapů, kteří mě měli rádi, kterým jsem se líbila. Čím to je? Co dělám špatně? Vím, co od muže a vztahu čekám, ale nemyslím si, že bych měla vysoké nároky. Děkuji
Lucie (25)
hledání sebe sama
hledání sebe sama – Táňa……Děkuji Vám...terapie mi pomáhá, ale nic se nezměnilo….moje maminka trpí nesnášenlivostí k mužům, takže ta mi také moc nepomáhá. Momentálně jsem velmi nešťastně zamilovaná do svého kolegy, který je zadaný. Pláču každý večer. Nedokážu myslet na nikoho jiného…..bohužel jsem to s těmi city přehnala, výsledek je, že mnou opovrhuje, jelikož nemám žádnou sebeúctu a nechce se se mnou stýkat ani přátelsky. Stydím se sama před sebou.…nemůžu si pomoct…přitom nabídky od mužů dostávám, ale já s nimi být nechci. Věkem se to nějak zhoršuje, to prožívání odmítnutí. Nejhorší je vědomí, že kdyby neměli partnerku, a potkala jsem je dřív, tak by ten zájem jevili. Ale já je potkám pozdě. A také to možná podvědomě kazím. Zadaný muž, to je vždycky špatně, já vím. Ale když se nad tím více zamyslím a ohlédnu se zpětně, tak se v mém životě opravdu neobjevil muž, se kterým bych mohla tvořit vztah, žít s ním…. To cvičení s tělem jak píšete…Co byste mi doporučila? Jaký druh cvičení?
Táňa
hledání sebe sama
Dobrý den,moc prosím o radu. Nejsem schopna navázat vážný vztah. Zakoukávám se do mužů, kteří jsou chladní, odtažití (jen ke mně) a většinou zadaní. O závazek se mnou, tedy nestojí. A o ty, kteří o mě mají zájem nestojím já. Ti muži jsou nepoužitelní pro život, nepřitažliví. Chybí mi střed. Jediný vztah jsem měla v mládí, trval 5 let. A od té doby jen flirty. Jsem sama tedy 14 let. Za tu dobu jsem nebyla schopna najít jediného partnera, který by se mnou byl. Čas letí a já se bojím, že nikdy nebudu nikoho mít, nechci žít sama, bez dětí a bez partnera. Trápím se.Docházím na terapii. Vím, že jsem hodně ovlivněna dětstvím, kdy mě otec opakovaně opouštěl a ani teď náš vztah není moc dobrý. Nemá mě rád, cítím to a nesu si to v sobě. Ale co s tím mám dělat, aby se minulost neprojevovala v přítomnosti a neovlivňovala moje další vztahy? Problém si uvědomuji, ale jak se ho zbavit? Jak to změnit? A je vůbec možné, aby mě přitahoval ještě někdy muž, po kterém budu toužit?Jsem už na dně. Děkuji.
Táňa
hledání sebe sama
Byla jsem v 11 letech znásilněná vlastním otcem.Několikrát.Dnes je mi 46 let a trpím hroznou uzkostí.Otec mě bil,nadával,nikam jsem nesměla chodit a matka se ho bála a mlčky přihlížela.Otec loni zemřel,ale mně se neulevilo.Co mám dělat? Prosím o radu.Děkuji.
anna
hledání sebe sama
Dobrý den, už jsem zde psala s těma mýma myšlenkama a tím že se bojím že budu nevěrná partnerovy ikdyž nikdy nechci..Nevím jestli si pamatujete. Ale chtěla jsem se jen zeptat..Kdyby došlo k té situaci které se bojím- že po mě někdo jen tak z ničeho nic vyjede..ať je ten dotyčný sebehezčí, nemůže se stát že mi vypne mozek a zapomenu na partnera a vše si uvědomím až bude pozdě? Myslím, když mě někdo začne líbat, nevyne mi mozek, myslím tím, že nezapomenu že jsem zadaná...
Děkuji moc za odpověď.
Sabča
hledání sebe sama
Dobrý den,
Jsem samotář. Nemám přátele. Mám jen "lepší známé", se kterými mi stačí se vidět párkrát za rok. Společenské akce mi nejsou ani příjemné ani nepříjemné.Nejraději ale trávím čas sám a věnuji se svým zálibám.Potud je vše ok- píšu to jen, abych lépe nastínil svou situaci.Jenže začíná problém, že jsem začaltoužit po partnerce. Jenže nemám zdravý vztah k ženám a nedokážu s nimi moc komunikovat. Objektivně nejsem atraktivní a dříve se mi holky dost posmívaly.Sebevědomí mám v tomhle smyslu na absolutní nule.Jednou jedinkrát se našla holka, která se mnou byla ochotná vídat.A já se zamiloval. Jenže ona to táhla s více muži a to mi nesmírně ublížilo. Nyni je mi 23 a mám potřebu partnerského vztahu.Jenže nedokáži tuto potřebu nějak uspokojit, a cítím se velmi frustrován, nechtěný a občas mě přepadají dost podivné sebevražedné myšlenky. Mě, který byl vždycky veselý a nkdy nic moc neřešil. Přestávám věřit v šťastné konce... - otázka upravena poradcem
Michal
hledání sebe sama
Pro hledající Lenku: Milá Lenko, nebojte se, že byste s miminkem přišla o výlety a aktivní život. Já jsem svou dcerku v podstatě celé miminí i batolecí období nosila v šátku či nosítkách (a nejsem žádná ultra alternativní matka, prostě se nedala moc odložit:-)), je to skvělé handsfree na dítko, chce to jen trochu cviku. Dělala jsem v podstatě všechno, na co jsem se cítila, a manžel určitě také vypomůže. Kočárek jsem moc nevyužila. Navíc jsou nosící šátky opravdu krásné módní doplňky, bylo mi pak i líto, že už dítko běhá po svých. Ono toho po nás na tomto světě jednou moc nezbude, a to nejlepší, co tu můžeme zanechat, jsou naše děti.:-) Tak směle do toho Lenko, a děkuji paní doktorko za Vaši poradnu, jste skvělá.
Ane
hledání sebe sama
pro Lenku - ať už se rozhodnete jakkoliv a určitě správně, vězte, že i s dítětem se toho dá spoustu podnikat..a tím nemyslím návštěvu přiblblých dětských heren..synovi jsou 4,5 roku a jen za první rok života jsme s ním procestovali "snad půl Evropy"..ano,bez dítěte si to užijete víc, ale jde to i s ním..a za pár let bude Váš plnohodnotný parťák, do té doby to jde vydržet a trošku poupravit plány... teď víc třeba jezdíme po Evropě (a zjišťujeme kolik jsme toho ještě neviděli) a do Asie neletíme na měsíc ale na 14 dnů a hlídá babička..řešila jsem tyhle pocity jestli dítě mít nebo si ještě plnit ty nekonečné seznamy (hlavně cestování)..nakonec jsem do toho šla, protože jsem zjistila, že s každým splněným cestovatelským snem se objevil další a měla jsem strach, že to takto půjde donekonečna a já budu za pár let litovat, že dítě nemám..dnes jsem štastná, že ho mám..a opravdu se toho dá spoustu podnikat, občas je to náročné, ale jde to a je to furt lepší než pohodlně sedět doma:-) - otázka upravena poradcem
Radka
hledání sebe sama
Pokr4 - A takto se to ve mne pere a strida uz pomerne dlouho. Jak tu nevyrovnanost nejak zvladnout? Jak se rozhodout, abych pak nelitovala, ze mi to druhe uteklo? Partner, pokud mame dite mit, by ho chtel co nejdriv, chapu ho, jiz 11 let je rodic a taky se mu nyni trochu uvolnuji ruce, a nechce cely aktivni zivot jen pecovat o deti. Ja uz taky nemam vzhledem k veku moc na co cekat. Tema je aktualni jiz asi dva roky, netlaci tedy na
mne, ale ja uz bych se jednou rada rozhodla tak, abych mela jistotu, ze se mi dalsim pohledem na kocarek, nebo dalsim vycestovanim to puvodne rozhodnuti nezmeni. Vzdy si myslim, tak a ted uz mam OPRAVDU jasno, definitivne... a za mesic je to zase jinak.. Da se neco poradit? :) Moc Vam dekuji
Lenka 4
hledání sebe sama
Pokr3 - Vidim, jak zivot rychle bezi, za 10 let uz nebudu mit takovou fyzicku, abych zvladala veci jako dnes, vsimam si na okoli, lidi zacnou byt vekem linejsi, jiz se jim nechce cestovat, balit, snaset nepohodli, pridavaji se zdrav. problemy. A jak nad
tim premyslim, prehoupnu se do stavu, kdy jsem si pro zmenu jista, ze mit deti neni pro mne a maminky s kocarky, ktere me nedavno dojimaly, ve mne vzbuzuji pocit, ze mam neco, co ony jiz nikdy mit nebudou (i kdyz z druhe strany to musi videt stejne ). Citim, ze je to sebecke a duvody snad a hloupe, ale nemuzu si pomoct. Chtela bych se jeste podivat do vzdalenejsich destinacii, klidne s batohem na mesic, s vetsimi detmi uz by to casem slo, s malym je to ale na dlouho nerealne, stejne jako to, jet tam bez nej. Mam svazujici pocit...presto si po case zase uvedomim, ze hory, cestovani a krasy sveta nejsou vsechno, a ze pritulit ten vonavy uzlicek ma smysl, mam chut ho vsechno ucit a ukazovat mu svet a videt jak z nej roste novy clovek..
Lenka 3
hledání sebe sama
Pokr2 - Tesim se na nej, prohlizim detske veci, usmivam se na kocarky. Zacali jsme se i snazit, zatim se to ale nepovedlo, pri jedne carce na testu jsem citila i male zklamani. Pak ale staci, abychom vyrazili nekam na hory, co je pro mne vec, ktera me
neskutecne dobiji - priroda, zadni lide, vystupy, prechody hor, namaha a odmena v podobe vyhedu seshora. Na hory chodime nekdy sami dva (narocnejsi vystupy), a jindy i s detmi - vedeme je k aktivnimu zivotu, a po obdobi, kdy se s nimi toho moc podnikat nedalo (kluk byl maly), se to pomalu otaci, oba jiz hezky lyzuji, ujdou na svuj vek docela velke tury jak pesky, tak na kole, libi se jim to a i my se nemusime jiz tolik omezovat a cas straveny venku a v horach se s nimi da jiz hezky vyuzit. V tu chvili na mne dolehnou velke pochyby, jestli to dalsi spolecne dite opravdu chci. Jestli mi vlastne takto neni dobre. Zivot s detmi mam, ale pritom mam i ten svuj vlastni, o ktory se bojim, ze bych s miminem na dlouhou dobu prisla.
Lenka 2
hledání sebe sama
Dobry den pani doktorko, rada bych se s Vami poradila, je mi 33let, jsem vdana, v podstate zijeme s 2 detmi manzela (6 a 11let), s nim jsme spolu 4,5roku. Deti mam rada a rozumime si. Sama jsem ale vlastni deti nikdy nejak nechtela, zlomilo se to asi v 15, kdy se bratovi narodila dcera a ja jsem asi videla, ze s peci a vsim kolem miminka je dost starosti (do te doby jako mala jsem samozrejme mela predstavu rodiny a tri deti, stejne, jako to bylo u nas :)). Vsichni mi tvrdili, ze az najdu toho spravneho
partnera a zacnou mi tikat hodiny, ze to prijde samo. S partnerem jsme o detech mluvili a i kdyz uz sam dve deti ma, klidne by jeste se mnou do jedneho sel. Je dobry tata a o deti se stara na chlapa az neveritelne. I ja se na to pomalu zacala divat trosku jinak. Ovsem porad se to ve mne dost pere. Momentalne se u mne stridaji obdobi, kdy bych si miminko opravdu prala, a jsem o tom opravdu na 100% presvedcena, predstava zivota rekneme za 10 let bez nej se mi zda prazdna.
Lenka
hledání sebe sama
Dobrý den.Nedokážu mít dlouho radost protože se bojím že se něco pokazí.Před půl rokem jsem si našla přítele,se kterým jsem opravdu šťastná,jsme spolu často,plánujeme společné bydlení,děti a já jsem za to ráda. A tady začíná problém,užívala jsem si to,myslela jsem na to furt,ale po půl roce,nedokážu na to myslet,protože se bojím že se něco pokazí.Ale ne jeho vinou,jde o mě..nejsem si sebou teď vůbec jistá. Po celou dobu vztahu jsem byla(věrnost a důvěra)je priorita.Miluju harmonii a ta v našem vztahu je a uvědomuju si že mám vše co si můžu přát ale bojím se že o to přídu. Ted mám dokonce až takové myšlenky že bych partnera podvedla ikdyž to beru jako něco neodpustitelného a nikdy bych to neudělala. Ale jsou tam ty myšlenky a je mi z nich zle a nevím jak se jich zbavit. Fur nad něčím přemýšlím místo toho abych si užívala společných chvil s přítelem se kterým chci strávit život.Před půl rokem jsem začla brát HA,můžou být ty myšlenky a psychika z toho?A jak se zbavit myšlenek? Děkuji moc.
Vendula
hledání sebe sama
Dobrý den, už jsem tu psala ale mám ještě novou otázku, konkrétnější. Stručně řečeno mám úžasnýho přítele se kterým chci strávit celý život a on semnou též. Ale problém je že několikrát se mi zdál sen že jsem ho podvedla (ve snu nebyl přímý sex, jen ten hnusný pocit potom). A od té doby mám strach z toho že na mě někdo někdy vyjede. Nevím jak bych totiž reagovala. Jaksi ze mě vymizela sebejistota, nebo nevim jak to říct..ale trápím se tou myšlenkou už 2 měsíce. Ráno vztanu a myslím jen na to a to celý den. Chtěla jsem se zeptat..je to obvyklé? Je mi 17 a když okolo mě projde muž tak hned první myšlenka je "co kdyby na mě vyjel, co udělám". A ještě jsem se chtěla zeptat, když už by někdo takhle vyjel, jaké budou myšlenky? Chci tím říct, "nevypne mi mozek" ? Jakože přestanu myslet a zapomenu na partnera? Nebo se projeví nějaké to "ALE", nějaké "jsi zadaná" . Nikdy mu nechci ublížit proto mě to tak zžírá, nechci ublížit ale nevím jak bych se zachovala. Prosím pomozte mi..děkuji moc. - otázka upravena poradcem
Sabča
hledání sebe sama
Dobrý den. Mám uvnitř sebe spousta problémů, nejistot, úzkostí. Vždy, když někoho miluju, velmi se na něho citově upínám. Ten dotyčný o tom snad nijak neví, snad ho nijak neomezuju ani neobtěžuju, ale je to uvnitř mě. Ať už se jedná o lásku k muži tak o přátelství z mé strany. Často se chci někomu podobat, současně si ale dávám pozor, aby to dotyčný nezjistil. Taky když nejsem s dotyčným člověkem, nebo necítím jeho sympatie ke mně, jsem z toho strašně smutá a upadám do depresí. Jistě mi odpovíte, že jsem závislá, ale neumím to jinak, své emoce velmi silně prožívám a nemohu to nijak změnit, i když se s danou osobou delší dobu nevidím, trápím se tím víc, ačkoliv se snažím dělat jiné věci, je to stále ve mně. Nikdy jsem neměla žádný vztah (partnerský), všechno to prožívám intenzivně v sobě, ale bojím se odmítnutí. Chodím k psychologovi, ale asi mi nerozumí. Nedal mi radu, co s tím. Děkuju.
Marie
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych reagovat na příspěvek p. Magdy. Je mi 40 let. Zůstala jsem také sama. Nikdo mě nikdy nechtěl. Snila jsem o pohodové rodině a dětech. Bohužel mi nevyšlo vůbec nic. Zkoušela jsem všechno možné, všechno bylo stejně marné. Po několika neúspěších jsem již neměla silu ani chuť cokoliv zkoušet. Vytvořila jsem si blok, který mě chrání před dalším poškozením. Nejtěžší období mám již za sebou, což bylo v době, kdy se mé vrstevnice vdávaly a rodily děti. Nesmírně mě to bolelo, že oni mají něco co já nikdy nemůžu mít. Všechno jsem již vzdala, neboť ať jsem dělala co jsem dělala všechno bylo zbytečné. Maximálně mě to znovu zranilo. Učím se mužské práce, abych byla schopna v životě co nejlépe obstát. Na všechno si člověk zvykne i na šibenici jak se říká. Přeji mnoho sil a jde to si na všechno zvyknout. Pohodový večer
Nikola
hledání sebe sama
Paní Douchová, nemůžu se smířit s tím, že už asi zůstanu sama. Je mi 52, nejsem žádná kráska, nějaké kilo navíc, ale znám ženy, které jsou na tom ještě daleko hůře, ale své obdivovatele mají. Se mnou chce každý maximálně kamarádit a tím to končí, potom hledí po jiných a já jsem pořád jen "ta kamarádka, se kterou je legrace". Když pozoruju některé jiné ženy, nedělají nic, z mého pohledu jsou nudné a nezábavné, jen čekají, kdo je bude bavit, já jsem vtipná, zábavná, troufám si tvrdit, že snad i inteligentní, ale nechytá se na mě nikdo. Nevsázím na svůj vzhled, protože vím, že na něj sázet nemůžu, ale to ostatní taky nefunguje. Můžu být sebevtipnější, ale... Jeden kamarád mi řekl, že takhle to nefunguje, že musím na chlapy obdivně vzhlížet, jinak nemám šanci.No jo, ale mně to nejde, chci rovnocenný vztah, co s tím? - otázka upravena poradcem
Magda
hledání sebe sama
Dobrý den, přečetla jsem si vzkaz Antonie a ráda bych jí tímto poslala pár slov: Myslím, že ze všeho nejdůležitější je mít se ráda. Když se budete mít ráda taková, jaká jste (a věřím, že ošklivá rozhodně nejste - na každé z nás je něco krásného!), budete vyzařovat i tu správnou energii, která lidi (nejen muže) přitahuje. Mějte se ráda, věřte si, dělejte věci, které Vás baví, přihlašte se třeba do nějakého kurzu (tam by se nějaká kamarádka mohla najít) a ono to vše přijde časem. Smějte se na svět, zakažte si negativní myšlenky a jakýkoliv hloupý lidi pošlete někam!;o)
Lucie
hledání sebe sama
Dobrý den,
jsem se svým přítelem necelé tři roky,už víckrát jsem ho podvedla.Vždy jednorázově,nejsem na to pyšná,ale nějak si nemůžu pomoct.Je to můj první a jediný přítel,je mi 23.na jednu stranu stojím o vztah s ním,na stranu druhou si neumim a nechci predstavovat, že budeme spolu navždy.Už ale jakoby plánujeme společnou budoucnost,zatím dost neurčitě,někdy v budoucnu..Na jednu stranu by mi nemělo nic chybět,vím,že pro zodpovědný život,děti,rodinu,by to byl asi ideální partner.A vím,že jsem hloupá,že to chci zahodit kvůli "užívání si"..ani nevím,jestli bych tak byla spokojená.Ale takhle spokojená nejsem a připadá mi,že o něco přicházím,že se nechci vázat.Nikdy jsem to takhle předtím neměla, až asi rok zpět.nez jsem poznala pritele,cekala jsem na prince a nic takového me nelakalo.nevím,jestli doufat,že tento pocit prejde..nebo jestli se bude akorat zintenznovat..nevím co s tím.Je to hrozně moc nefér vůči příteli,já nejsem spokojená - sama se sebou.nikdy jsem taková nechtěla být.
Díky - otázka upravena poradcem
Zuzana
hledání sebe sama
Nedávno jsem oslavila své 23. narozeniny a ještě jsem nikdy neměla žádný vztah…

Vždy jsem byla velmi stydlivá a měla problémy s komunikací, jako dítě mě velice trápilo, že nemám žádné kamarádky a jsem sama, ale postupně jsem si na samotu víceméně zvykla a po nástupu na střední školu (kde jsem opět nezapadla do kolektivu)jsem si uvědomila, že už si vlastně ani neumím představit, že mohlo být něco jinak, a to nejen, co se týče kamarádství, ale i toho, že bych měla s někým chodit…
Od mala jsem si byla jistá, že chci být v dospělosti matkou, snila jsem o holčičce…ale její otec v mých představách nefiguroval, ačkoliv jsem si s přibývajícím věkem pochopitelně čím dál více uvědomovala, že pro dítě je otec důležitý…pro dítě, ne pro mě…

V pubertě jsem si říkala, že se pravděpodobně také jednou zamiluji a budete to dobré…mám přeci ještě dost času a ono se i u mě jednou něco zlomí…Jenže nezlomilo a s blížícími se 20. narozeninami jsem začala být neklidná, jelikož jsem měla naplánováno, že své první dítě porodím v 25 po pětiletém vztahu(4 roky se mi pocitově zdají jako minimum pro dobré poznání toho druhého, nehledě na to, že mi obecně dlouho trvá než si k někomu utvořím nějaký vztah a začnu mu věřit…).Tenkrát jsem začala přemýšlet o tom, že se musím přinutit k nějakému posunu, přeci jen pravděpodobnost, že mi vyjde první vztah je dost minimální, jenže nemám dost silnou vůli…

Myslíte, že jsem ještě dost mladá na to, aby se u mě něco změnilo? Zatoužila jste některá po vztahu později? Nejsem jen,,rozmazlená" a nedospělá? Nechci od života moc? Neměla bych prostě,,zatnou­t zuby"?

Zatím si dovedu představit, že zůstanu celý život sama a bezdětná, ale mám strach, že mě jednou doženou hormony…co když si poté nikoho nenajdu(seznamování je pro mě těžké + jsem velice neatraktivní), nepovažuji za morální pořídit si dítě bez otce, nepovažuji za morální být starší matkou…Mám strach ze selhání… - otázka upravena poradcem
Antonie
hledání sebe sama
Dobry den je mi 14 a před 13 lety mi tragicky zemřel otec. Nikdy jsem jsem to nějak neřešila byla jsem s tím prostě smířená. Posledních pár měsíců mám až úzkostne stavy svíra se mi žaludek, brečím cítím strašnou bezmoc že už ho prostě nikdy neuvidím. Pořád dokola si přehrávám staré kazety ještě před jeho smrtí ale to mě depta ještě víc ale zároveň mám potřebu se na to dívat. Vůbec nevím co mám dělat a mamce se mi to nechce říkat. Nejradši bych šla za šk. psychologem ale bojím se že ho to nebude zajímat..
Merkéta
hledání sebe sama
Dobrý den, po letitém manželství se mi život převrátil naruby, zemřela mi matka a odešel manžel... potkala jsem jiného muže a po ročním intenzivním vztahu jsme zůstali hodně blízkými přáteli a již asi dva roky jsme vlastně každodenně v kontaktu... a mě to trápí, já mám k němu blízko, ale zároveň jaksi nezbývá, než akceptovat jeho pravidla hry, on nemá vyřešené své rodinné vztahy a nemá prý na nic víc kapacitu, o ten kontakt se mnou ale hodně stojí. Několikrát jsem se snažila ten vztah ukončit, pořád se ale k němu vracím, protože máme prostě k sobě blízko a baví mě to s ním. Ale taky mám pocit, že jsem asi nějak divná, když setrvávám v takovémhle vztahu-nevztahu tak dlouho. Co o tom soudíte vy? Budu vděčná za Vaše postřehy.
Julie
hledání sebe sama
Dobrý den,před 10lety mi tragicky zemřel manžel.Zůstaly mi doma 3 děti(6,3 roky a nejmladší byl 1měsíc).Po roce jsem si našla přítele a dětem tátu.I když vše vypadá navenek idylicky,neustále mám v hlavě negativní myšlenky a hlavně strach o své nejbližší,aby se nestalo opět to samé.Řekla bych,že se to rok od roku zhoršuje.Mám opravdu panickou hrůzu,když se přítel třeba o 15minut někde zpozdí a už jsem hrůzou bez sebe.Neustále mu telefonuji..,bojím se o děti nikam je nechci pouštět.....U psychologa jsem nikde nebyla snažila jsem se vše vždy zvládnout sama,ale zjišťuji,že mé myšlenky jsou neustále hodně negativní a vždy vidím katastrofický scénář co se asi stane.Potřebovala bych poradit,co dělat abych neměla v hlavě jen černé myšlenky.,děkuji za odpověď
Alena
hledání sebe sama
dobry den, ziju s partnerem 17 let. deti nemame. posledni dobou ale zijeme jako pratele vedle sebe. nas vztah byl od pocatku takovej kostrbatej. on byl gambler a ja nevedela projevovat city. co se tyce sexu tak to nam docela klapalo. ted uz nekolik let spolu nespime. pak byl on nekolikrat nevernej mne a o nekolik let pozdej ja jemu. zijeme spolu v zahranici ale ja se chci vratit domu. on uz 9 let nepracuje nejdrive byl na podpore a pak jsem ho zivila ja. vim ze mne ma rad a vzdy mnel ale ja to to uz nejakou dobu vnimam jak brime a ne neco prijemne. nasla jsem si praci doma a taky bydleni a chci se odstehovat. on ale naleha, ze musime skusit vztah zachranit kdyz uz jsme spolu tolik let. ze pri ho mam vzit s sebou a on mi dokaze, ze umi pracovat a vsechno bude dobry. v cizine ma problem s ze neumi jazyk. ja ale mam pocit, ze chci byt sama a proste jednat sama za sebe a nemit nikoho o koho se staram a nesu zodpovednost. je to ode mne sobecke?
hannah
hledání sebe sama
Dobrý den, často ženám doporučujete, aby si budovali svoje sebevědomí, finanční a citovou nezávislost na partnerovi např. pěstováním svých koníčků a vztahy s přáteli. Co mám ale dělat, když se cítím sebevědomá s přáteli, v zaměstnání jsem si vybudovala také dobrou pozici, svoji práci zvládám dobře,jsem finančně soběstačná, ale co se týče partnerských vztahů, tak se mnou muži vždy manipulovali a ponižovali mne. Já se sice cítila nepříjemně, ale nedokázala jsem se ozvat, trpěla jsem to. A až s odstupem času vidím, že tehdy a tehdy jsem se měla ozvat ... Jak mám tohle chování změnit a být sebevědomá i ve vztahu? Děkuji za odpověď.
Alenka
hledání sebe sama
2: Všechny jsou těhotné. A to je další tlak. Do toho pořád přemýšlím o tom, že si musím najít zaměstnání. Mám až chorobné představy, že když to nezvládnu, budu muset se žlutou vestou sbírat odpadky po městě. Mám vysokoškolské vzdělání a vlastně vím, že je to absurdní. Ale bez práce si připadám skoro zbytečná. Manžel se mě snaží přesvědčovat a utěšovat, že to zvládneme, i kdybych práci nějaký čas nenašla. A vůbec by mi splnil, co mi na očích vidí. Já teď vidím jako problém, že chci moc věcí naráz, které nejsou slučitelné. Na jednu stranu chci do práce - ale nechci jim po zkušební době říct, že jsem těhotná. Chci dítě, ale absolutně nevím, jestli to teď půjde, nebo kdybych šla do práce, jestli ho budu ještě za pár let vůbec chtít. Manžel mě podporuje ve všem. Ale neporadí, pro co se rozhodnout. A já cítím, že nemůžu už ani uvažovat o těch všech věcech naráz. Moc by mi pomohl nějaký nezaujatý pohled na věc. Předem děkuji! Julie
Julie
hledání sebe sama
Dobrý den! Je mi 30 let, manželovi 34 let, jsme spolu 2 roky a máme ročního syna. Jsme spolu moc šťastní. Jde spíš asi o mě a můj perfekcionismus a bezradnost, co se sebou dál v profesním / rodičovském životě. Původně jsem nastupovala na mateřskou s tím, že se vrátím po půl roce a že doma zůstane manžel. Vzhledem ke změnám ve vedení v zaměstnání (dělám práci, kterou miluju a která je tvůrčí) jsem se nemohla vrátit, protože mi bylo naznačeno, že nejsem žádoucí a že by mi dělali peklo. Nyní v červnu mi bude končit smlouva, rodičovský příspěvek budu dostávat do prosince, kdy synovi budou dva roky. Za těchto okolností jsme s manželem nechali volný průběh tomu, zda počneme druhé dítě. Dvakrát jsem otěhotněla a dvakrát velmi záhy potratila. Byly to pro mě intenzivní zážitky a nevím, jestli jsem je vlastně úplně zpracovala. Každopádně jsem po nich měla pocit, že další dítě prostě chci. Do toho nám všichni kolem oznamují radostné novinky - sestra, švagrová, dvě nejbližší přítelkyně...
Julie
hledání sebe sama
Dobry den, mam podobne opakujici scenar ve vztazich a zajimal by me Vas nazor. Vzdy kdyz s nekym chodim, cca 4 mesice je velmi aktivni, pise neustale, chce se stale videt. Zvyknu si na pozornost. Po 4 mesicich jako kdyz utne. Treba tyden, dva, tri ani nenapisou a je mi blbe byt aktivni ja. U jednoho vztahu se mi stalo, ze se kluk odmlcel i na 2 mesice, pak bylo videt, ze se boji aby o me neprisel a zacal se snazit. Ja uz to vsak brala, ze vztah vysumel a randila s jinym. Co si o tom myslite, jedna se o bezny jev nebo ne? Mam se s klukem rozejit, kdyz se nejakou dobu neozyva, pripadne jakou dobu byste vnimala jako hranicni? Co si myslite, ze mi ve vztazich vazne? Dekuji, Anna
Anna
hledání sebe sama
dobrý den, je mi 22, mám dotaz, posledni dobou pocituji, ze kdyz potkam nejakou holku, se kterou bych si dokazal predstavit byt, travit cas a treba i do budoucna zit, tak me tolik nevzrusuje, libi se mi, ale neni to tak silne. Vzrusuji me vice holky, ktere mi treba nejsou ani moc sympaticke, treba se mi ani tolik nelibi, ale v posteli je to mnohem lepsi. Nevim jestli je to tim, ze to u techto holek beru tak, ze tam nemam co ztratit, ale dost mi to desi. Prijde mi, jako bych byl uvnitr nastaven sexualne na nejaky typ holek, ktere me vzrusuji, ale absolutne se to neshoduje s tim, s jakym typem holky i vzhledove a povahove bych chtel byt. Je to zpusobeno nejakym strachem, ktery postupem opadne, nebo je to normalni, ze uz holek, na kterych nam hodne zalezi to neni s takovou jiskrou? Popripade co se s tim da delat?

Diky
jura
hledání sebe sama
Paní Douchová,
moc Vám za Vaše slova děkuji, v podstatě mi potvrzujete co si myslím, ano mám pocit, jako bych měla rodičům splatit dluh vnoučetem, což takhle napsané zní fakt absurdně. Ale okolí přidává také další argumenty, muž tě později opustí neboť si vše rozmyslí, budeš nenaplněná nešťastná, když otěhotníš později porodíš nemocné dítě atp. Je tu spousta předsudků a Češi jsou asi takoví, já jen jsem z toho sama nejistá a nevím jak reagovat. Když přiznám, že mě děti zatím moc neříkají, tak jsou reakce dost nechápavé. Cítím v sobě prostě takové rozpaky a nejistotu, někdy si říkám, že bych byla radši tzv. normální abych nevybočovala, neboť mám pocit, že se to tady neodpouští. Navíc jsem z menšího města, což je asi něco jiného než třeba Praha. Ale nic znásilňovat nechci, cítím že by to bylo opravdu kontraproduktivní. Nicméně jsem ráda, že nejsem sama, že se s tím setkáváte.
Alienka
hledání sebe sama
Dobrý den,
paní Douchová, především bych chtěla vyseknout poklonu za vynikající poradnu. Mám problém z úplně jiného soudku. Mám manžela, moc se milujeme, ale já mám v sobě jeden problém je mi 33 a nějak stále necítím touhu mít děti. Mám ráda svojí volnost a svobodu, ráda cestuji. Vše by bylo ok., ale já cítím takový ten sociální tlak svého okolí a ten mě zneklidňuje a vadí mi- Vždy jsem myslela, že ta touha ne mě někdy přijde nicméně jsem ve věku, kdy si myslím, že je dobré dítě mít a touha nikde. Mám s partnerem dohodu, že pokud by jeden z nás toužil, tak si to řekneme a bude. Jsem ochotná mít dítě, pokud by chtěl partner, ale já třeba ani ne, prostě kvůli němu, nicméně on je na tom podobně jako já. Stále nad tím musím přemýšlet co je špatně, kde je chyba, cítím, že rodiče jsou zklamaní. Dumám ,zda není mezi námi třeba málo lásky? Něco mám jistě z dětství, měla jsem bratra, který doslova terorizoval rodinu a pak se zabil.Zajímá mě Váš názor. Děkuji
Alienka
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych se s Vámi poradit.Mám problém s "citlivostí"na prsou.Mysllím že to má svou příčinu před patnácti lety přibližně jsem s citlivostí a vzrušivostí prsou neměla problém až do nepříjemného zážitky,kdy jsme s bandou lidí popíjeli a vedle mi dal ruku pod triko(i teď mi je z toho zle)jeden takový nechutný,nesympaticky kluk a sahal mi naprsa.Já se bála a tak jsem dělala jakože to necítim že mi na ně sahá a snažila jsem si to sama sobě namluvit. Jenže možná právě díky tomuto hnusnému zážitku mě přestalo vzrušovat doteky na prsou.A mrzí mě to, protože vím, že dřív mi to příjemné bylo.Je možné se tohoto nějak zbavit?Ne že bych při tom myslela na tento hnusný zážitek,ale nyní, když mi přítel sahá na prsa,prostě skoro nic to se mnou nedělá :-( Dlohou mi i prsa nepřišla hezká, i když partneři říkaly něco jiného,měla jsem malé bradavky.ALe to sem nepatří. Můžete mi pomoct prosím? Děkuji. Zdraví Lenka - otázka upravena poradcem
Lenka
hledání sebe sama
Dobrý den. Řekla bych, že mám nejspíš nějaký problém ohledně sexuality. Je mi přes 30 a nikdy jsem nikoho neměla, ale o to by tak nešlo. Často mě ale napadá, že sex je něco nechutného, nehygienického, odporného. Muži, ale často i ženy se o tomto tématu podle mého vůbec neumí bavit s respektem, s nadhledem(když už se tedy o tomto tématu musí dneska stále dokola a všude mluvit), ale je to většinou téma plné nechutností, vulgarismů a oplzlých vtipů. Strašně se mi to příčí. Někdy se cítím zle, že jsem žena, stydím se za to, protože vím, jak o ženách muži mluví...
Alžběta
hledání sebe sama
Bude mi 29 let, jsem pohledná,dejme tomu, že úspěšná, samostatná. Můj jediný vztah trval necelé tři měsíce, ostatní muži mě měli víceméně jen na sex. Hemží se kolem mě spousta chlapů, ale když už mě některý zaujme, tak mě pak nechce. Nejsem na ně urputná. Mám zřejmě problém navázat vztah jako takový. Poradíte mi, co s tím? Asi mám i malé sebevědomí, jsem spíše introvert, ale nemám problém chodit do společnosti.
Simona
hledání sebe sama
Ustrnula jsem na jednom bodě a nevím jak se pohnout z místa. Jsem často unavená, podrážděná, stále nespokojená, přitom nedokážu udělat v tomto ohledu změnu. Ani vlastně nevím, jakým směrem. Nějak cítím, že prvním krokem by mohla být změna zaměstnání, ale bojím se, že případnému novému zaměstnavateli nemám co nabídnout, že jsem svůj dřívější potenciál někde po cestě ztratila. Máme s partnerem dohodu, že v budoucnu budeme žít někde, kde mi vzdálenost umožní rodiče navštěvovat pravidelněji (horizont asi dvou let), ale já si nejsem úplně jistá, jestli ještě vydržím čekat. Děkuji Vám za Váš náhled.
Klára III
hledání sebe sama
Jsme v kontaktu přes telefon a mám svou hranici, kdy se nejpozději po třech týdnech vracím k rodičům na víkendovou návštěvu, v mezidobí mi ale rodný kraj a možnost se domů zastavit třeba jen odpoledne na kafe chybí. Mám pocit, jako bych si potřebovala kompenzovat roky, kdy jsem doma moc času netrávila. Sama bych nevěřila, že se to stane, ale v průběhu posledního roku tento pocit vykrystalizoval. Pracuji v zaměstnání, kde se hodně setkávám se seniory, nemocemi a úmrtími a to natolik ovlivnilo můj pohled na život, že chci být se svými blízkými co nejvíc. Zaměstnání mne po čtyřech letech spíše ubíjí než nabíjí i kvůli své administrativní náročnosti, není ani nijak skvěle finančně ohodnocené. Začínám mít potíže s plněním úkolů, úkoly odkládám, jsem poté ve stresu a tak pořád dokola, prošla jsem si panickou atakou. Říkám si, proč jsem už dávno neodešla a neodstěhovala se zpět, ne přímo k rodičům, ale blízko. Že by mi pomalejší tempo na vesnici, příroda a více manuálních prací jen prospělo.
Klára II
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko, řeším již několik měsíců takovou situaci. Je mi 29 let. V devatenácti letech jsem nastoupila na VOŠ do vzdáleného města a jezdila domů jen na víkendy. Poté jsem nastoupila na VŠ se stejným víkendovým režimem ježdění domů a ve městě, kde jsem studovala, žiji dodnes. Nyní žiji s přítelem, který odtud pochází, předtím jsem dva roky žila sama. V průběhu let se přátelé, které jsem zde měla odstěhovali, proto v týdnu trávím většinu času sama, v práci nebo s partnerem. S přáteli se kontakt omezil na občasná víkendová setkání. Bylo pro mne důležité se trhnout od rodiny, osamostatnit se, asi si i dokázat, že se zvládnu o sebe postarat. Co mě momentálně tíží je tohle. Pocházím z vesnice v krásném kraji, téměř v horách. Nyní žiji ve městě, které leží v naprosté rovině více než 100 km vzdálené od místa, kde jsem se narodila. Cítím se zde být hrozně nešťastná. Chybí mi příroda a co nejvíc, moje rodina.
Klára I
hledání sebe sama
Dobrý den, je mi 20 let a vůbec netuším kdo jsem a co vlastně od vztahu chci. Za sebou mám jen 1 vztah který trval asi rok a půl a byl to nejlepší i nejhorší zároveň. Od té doby mám prostě blok před klukama jsem nejistá blbě řečeno bojím se jich. Vždycky když to vypadá dobře a k něčemu se schyluje tak se prostě zaseknu a řeknu ne že to prostě nejde takže to vždycky skončí jen u líbání. Už nevím co dělat. Chybí mi to mužské obejmutí ten pocit že můžeš někomu důvěřovat, ale nejde to a je to tak asi už od 16-17. To jsem si myslela že to je asi normální v takovém v jeku, jenže to pořád trvá a já nevím co s tím. A až teprve včera jsem byla s jedním klukem venku a taky to skončilo jen u líbání on se tomu začal podivovat a najednou mi ten můj problém během rozhovoru sám řekl jinak bych si to asi sama vůbec nepřiznala. Prosím o jakoukoli radu co s tím. Jestli to je psychický blok nebo si to mám jev vsugerované? Vážně nevím.
Trisha
hledání sebe sama
Dobrý den. Moc ráda bych se s Vámi poradila. Ráda bych věděla, jak se zbavit toho, že se vždycky "navážu" na nějakého člověka, kterého obdivuju, mám strašně ráda a moc toužím po přátelství nebo lásce z jeho strany, ale nikdy bych to tomu člověku neřekla, takže jen tiše trpím. Jsem strašně smutná, stýská se mi, toužím po tom být s tím daným člověkem. Tento problém mám od dětství. Jsem ale už dospělá, docela osamělá, dá se říct. Teď se mi stává už i to, že daného člověka sleduju na netu a. t. d. Nevím, proč moje city jsou vždycky tak silné. Lidé se mění ale ne rychle, jsem v tom docela "věrná". Nechci je ale nijak obtěžovat. Jsem snad psychopat? Strašně se bojím, že jo. Doufám, že mi mou obavu nepotvrdíte... Děkuju. - otázka upravena poradcem
Adri
hledání sebe sama
Dobrý den, nevím, zda píšu do správné poradny, ale žádám Vás o radu, jak postupovat ve svém životě, abych nepřitahovala „chudáky“, které nějak podvědomě mám potřebu zachraňovat, vlévat jim sebevědomí a ve finále se vždy situace obrátí proti mně. Stalo se mi to již párkrát v životě a vždy s poměrně fatálními následky: v manželství, s kamarádkou z dětství i na pozici v práci. Všem jsem vždycky podala pomocnou ruku, pomáhala při problémech (s alkoholem, s rozvodem kamarádky, naučením v práci a smetanu líže kolegyně...). Ve finále jsem já ta špatná. Když „chudáček“ přijde pro pomoc, ráda pomohu… ale po čase mě začne využívat až zneužívat … obvykle je to někdo, kdo nezná hranici slušného chování a já bohužel ten okamžik, kdy už je to přes čáru nedokážu stanovit a dojde mi to až ve chvíli, kdy je pozdě. Nevím, zda mi rozumíte, ale připadám si jako ve filmu Čas sluhů - zakopmlexovaný člověk (nikoli tak markantně jako ve filmu) se na mě pověsí a když mu pomohu, někam ho pozvednu (pomohu, naučím …) mě začne plíživě využívat a pomalu ničit. Jsem všeobecně vstřícná, ráda pomohu, ale jakoby každý vždy zapomněl, kdo jim pomáhal, když jim bylo nejhůř. Jako holka jsem bývala akční, vše jsem zařídila, vyřídila, pohybovala jsem se i na vedoucí pozici (než mě přeskočila dotyčná kolegyně). Poradíte, jak takovéto outsidery nepřitahovat. Děkuji Soňa
Soňa
hledání sebe sama
Dobrý večer je mi 20 let a chtěla jsem se zeptat jestli je normální že když se pohádám s mamkou chci utéct co nejdále od ní ale zároveň lituji hádky která proběhla a říkám si že by bylo moji rodině beze mě lépe . Už několikrát mi řekla ať si mám zajdu k psychologovi že jsem nějak moc vzteklá až agresivní ale to já nejsem jenom se rychle rozčílím. Děkuji za odpověď a přeji krásný zbytek večera.
Ivana
hledání sebe sama
Dobrý den,
nevím si rady.Je mi 24 let,pritelovi 30.je to muj prvni,objektivne mi nic nechybi,budoucnost (deti,snatek) si neumim s nikym jinym predstavit.Ale predstava,ze se nikdy nezamiluju me desi.Nechci byt naporad s jednim clovekem.mam chut se rozejit,ale vlastne nemam duvod.nechapu,jestli to prejde,tenhle pocit,pripada mi,ze jsem se dostala do nejake druhe puberty,mam chut zkouset a nevazim si toho co mam.prejde tohle nutkani?je to hrozne moc nefer.pritel na me nijak netlaci,nechce jeste deti/svatbu,ale do budoucna se mnou pocita.me to desi cim dal tim vic.Nevim co s tim,nevim,jestli to prejde,nevim,na koho se obratit,jak se rozhodnout,podle ceho.myslim si,ze kdyz se rozejdu,budu toho litovat,kdyz ne hned,tak az se to zmeni a budu si chtit nekoho najit.protoze mi s nim objektivne nic nechybi.ale ted nejsem spokojena(stridave uz delsi dobu,v radu mesicu/jednoho roku.jsme spolu skoro 2 a pul roku)

Přeji krásný den.
Lucie
Lucie
hledání sebe sama
Dobrý den, potřebovala bych vědět Váš názor na určitou věc. Je mi 30 let a mám 10-letý vztah, který byl až donedávna v pořádku, byli jsme s přítelem šťastní. Necelých 2,5 roku dělám ve firmě, kde jsou i muži (těch je většina). Od samého začátku si rozumím s jedním kolegou, se kterým je neuvěřitelná sranda. Dost jsme si povahově sedli, takže komunikace u nás nevázla nikdy. Někdy, když jsme někde s firmou byli a stál vedle, tak mě chtěl chytit okolo pasu, ale vždycky jsem se odtahovala. Ale nebudu říkat, že by mi to nebylo příjemné, jen jsem proti tomu vnitřně bojovala, jelikož sympatie k němu tam z mé strany jsou, ale snažím se už 2 roky používat hlavu, protože mám hodného přítele. Větší zlom nastal po novém roce, kdy jsme si s přítelem nějak přestávali rozumět a kolega na jednom meetingu večír, když jsme měli diskotéku, tak ode mě odtrhl jiného kolegu, který se mnou tancoval a tancovali jsme tedy ploužáka. hladil mě po zádech a byla jsem z toho mimo. A tím jsem na něj začala hodně myslet. Začali jsme s přítelem trávit více času s ním i jeho manželkou, se kterou si mimochodem hodně rozumím a ona se mi už i svěřila, co ji vadí, atd. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem žádná potvora a držím se co nejvíce zpátky, proto jsem si také ve firmě vypěstovala přezdívku "nedobitná královna". Za celou dobu trvání vztahu jsem si nikoho jiného nepřipustila k tělu. Až donedávna. I přesto, že jsem se celé 2-2,5 roku držela zpátky, za prvé, protože mám jinak hodného přítele, tak za druhé, protože kolega má závazky - ženu a dítě a jeho žena je má dobrá známá, tak nedávno mě kolega začal líbat a můžu říct, že pocity, které jsem přitom prožívala, jsem dlouho necítila. Nezašlo to nikam dál (bohudík), protože nás viděl přítel. Nejsem na to pyšná, ale stalo se. S přítelem jsme pořád spolu, s kolegou se pořád stejně bavíme a on stále vtipkuje, trošku provokuje, atd. Kolegu mám čím dál více v hlavě, zdá se mi o něm, mám pocit, že v tom jsem až po uši a nevím, co mám dělat. Nevím, jak se na mě kolega teď dívá? Nevím, jak budeme pokračovat s přítelem, jelikož teď se častěji pořád o něčem dohadujeme. Nevím, jak dál. Prosím, nesuďte mě, ale prosím o radu, co dál. Děkuji. - otázka upravena poradcem
Míša
hledání sebe sama
Vážená paní doktorko, prosím o Váš pohled. Je mi 35. Mám po 10letém manželství bez dětí. Všechno vyprchalo, byl to už stereotyp. Pak jsem byla bez partnera-úžasné období (nemuset se o nikoho starat, nikomu se zodpovídat a spousta výhod, ale chyběl mi partner). Pak jsem si našla partnera, ale láska to nebyla. Ze začátku všechno prima. Čím déle jsme spolu byli, cítila jsem, že se přizpůsobuji já jemu, čekám na něj s večeří. A měla jsem pocit, že nežiji svůj život. Opět vše vyprchalo. Odešla jsem od něj. Opět: jsem sama-úžasné období, muži mi nechybí, vztah nehledám, vzdělávám se, mám kamarády kolem sebe. Ale úplně jsem se zalekla. Jednak mého věku, jestli mít děti, tak co nejdříve. Ale já mám v sobě neujasněno. Pohled na fotku rodičů s dětmi mne rozněžní a tak. Uvnitř pocity touhy po dětech moc nemám. Spíše strach, že další vztah dopadne tak, že se oddám muži, nebudu žít svůj život. Takže o vztah prostě raději nestojím. Ale za 5 let už děti nelze mít. Co mám teď dělat, abych nelitovala?
Jana