Paní doktorko, velmi ráda pročítám Vaši poradnu, ale můj problém (tedy jeden z mnoha, bohužel) jsem tu nenašla. Manžel, když si postaví hlavu - dost často ani nevím, proč, tak s ním nic nehne. Například v době manželství jsme koupili malý domek, který je v sousedství výrobního areálu, který patří manželově rodině. Ale manžel to vzal tak, že patří jen jemu. Platil to totiž v době, kdy vydělával jen on a já byla na MD. Dům je tedy napsán jen na něj. Využíváme ho jako krátkodobé zázemí, když v té výrobě pomáháme. Klíče však dostaly jen děti, já ne. Když jsem si o ně říkala, manžel mi řekl, že mi žádné nedá, že tam jezdím stejně vždycky s někým, kdo klíče má. Podobně je to s domem, v kterém bydlíme a do který byl napsaný na tchána, rekonstruovali jsme ho, avšak po 15 letech ho tchán (víceméně pod tlakem manžela) napsal jen na něj, i když za mne tam šly statisícové platby a úspory. Když jsem manželovi řekla, že bych si přála, aby na mě půlku převedl (kvůli půjčkám a strachu z exekucí), vysmál se mi, ponížil mě a počtvrté už jsem to prostě nezkusila. Takto je i v dalších věcech - prostě když nechce, nedá, neudělá, uteče (i z domu - do toho "svého") a já vlastně musím pak všechno řešit (když se to týká toho, co můžu ovlivnit) anebo holt mám smůlu a nedosáhnu ničeho. jak jsem takhle začala žádat svoje práva, začal dělat hodně věcí za mými zády. A toho se právě bojím nejvíc. Paní doktorko, co s tím, když ten člověk prostě nechce, i když si musí být vědom toho, že mám právo (minimálně morální)? Jak na něj? Děkuji. - otázka upravena poradcem
Hana