Kdysi jsem někde četla, že až nenormálně pozitivní vztah (zcela bez hadek, vzajemna extrémní příchylnost sourozenců) mivaji jen děti, v jejichž rodině se děje něco patologického, např. dysfunkcni vztah rodičů, tyrani, toxikomanie atd. V ostatních rodinach tu a tam k trenicim dochází a dochazet zákonitě musí. Treba na tom neco pravdy je... Rada bych, kdyby mi nekdo potvrdil/vyvratil, zda tomu tak skutecne je.

Denisa a Nikola nemusejí řešit žádné větší problemy, nez je ,pouhy' nedostatek vlastního zivotniho prostoru (coz samozřejmě v tomto věku JE problem, ale ne největší, život ohrožující), takze si můžou dopřát ten ,luxus' nesnaset se a ignorovat. Ponorka jak od Beatles.

Jsou jen dvě možnosti - buď jsou natolik jiné krevní skupiny, že se v dospělosti nebudou téměř vídat, nebo si s vlastním teritoriem vytvoří o to silnější spolecne pouto.

U nás se sestrou naštěstí vyhrala varianta B. A je to super.

Zaobstarajte im každej vlastnú izbu, ak sa dá, a to čo najskôr...

Nic není ztraceno, my se ségrou taky mívaly taková období, jako děti jsme se rvaly jak koně, taky jsme měly dělený pokoj, atd. Zlomilo se to v mých cca 17, a teď jsme zároveň nejlepší kámošky, nedovedu si představit, že bych ji neměla

Je to prostě nová generace s návyky vhodnými do prostředí tržní demokracie.

To se stává. Mám bratra, o 18 měsíců mladšího. Nikdy jsme si nerozuměli. Nikdy. Jsme povahově naprosto odlišní, nemáme absolutně nic společného. Nemáme si o čem spolu povídat, na ničem se neshodneme. Sdílení jednoho dětského pokoje bylo totální utrpení pro oba - já jsem ranní ptáče, na učení potřebuju klid, on je sova, nejlépe se mu učilo ve tři ráno za současného pouštění TV, online seriálu a metalové hudby na plné pecky. On týral mne kraválem, já jeho nutností absolutního ticha už od osmé večerní a vstáváním v pět ráno, kdy on sotva chodil spát....

Nerozuměli jsme si jako tříletí, nerozumíme si doteď. Když jsme teď oba dospělí, a nikdo nás nenutí sdílet 16 metrů čtverečních životního prostoru, oba jsme si oddechli, že se nemusíme vídat, nebo být jakkoli jinak v kontaktu. Je to brácha, jasně, kdyby cokoli potřeboval, jsem tu pro něj, ale nijak netoužím s ním jakkoli interagovat a to, že je na druhém konci republiky, mi naprosto vyhovuje.

Dodneška jsem přesvědčená, že děti potřebují vlastní pokoj. Že povinnost sdílet jednu místnost s člověkem, kterého jste si nevybrali a až na pár společných genů jste si naprosto cizí, je týrání.

Dopoučila bych více dětí než dvě. Pak jsou vztahy pestřejší.

Rrekla bych, ze problem je vyresen. Misto hadani je ticho takze ta pani by vlastne mohla byt rada. :)

Ja bych je vzala do psychologicke poradny.

Můžu se zeptat, co máte proti mému příspěvku níže? Mínus toho moc nevysvětlí.

Moc to nehroťte, tohle je celkem normální, časem je to přejde. Se sestrou jsme taky měli "moje území a tvoje území", ale vůbec to nebylo ve zlém, prostě v každé tlupě se musí jedinec nějak vymezit.

U nás to bylo často i ve zlém. Ani poté, co jsme se všichni odstěhovali do svých domácností, problémy úplně nezmizely - ale jsme dospělí, dokážeme se ovládat (většinou) a hlavně se snažíme netrávit společně víc času, než je zdrávo...

Dejte jim nože a sekyry.

buď se pomlátí a nebo srovnají