ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Poradna: Sestra to přehání s mateřskou ochranou a péčí o svého syna

  • 23
Svou sestru i její rodinu mám moc ráda a hodně mi na nich záleží. Bohužel mám sílící pocit, že některé věci v sestřině výchově mému synovci spíš škodí, než jsou ku prospěchu. Jak to mám sestře říct, aniž bychom se pohádaly? Čtenářka Tereza poslala dotaz do rodinné poradny.
Reklama

Mám obavy o svého synovce Tomáše. Moje sestra se svým manželem dřív žili v našem městě, ale sestřin manžel dostal před rokem nabídku na práci ve větším městě a rodina se tam s ním odstěhovala. Sestra se moc těšila, že si najde práci a Tomášek si ve školce najde nové kamarády. Jenže do školky nechodí, protože se v každé školce sestře něco nelíbilo. Znám ji a vím, že už to přehání. Tak se položila do role matky, že si myslí, že ví všechno úplně nejlíp a dovedu si představit, jak asi její rozhovory s učitelkami probíhají.

Rodinná poradna

Trápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.

Jednou se třeba rozčilovala, že jí ve školce nechtěli dovolit chodit tam se synem celý týden, ale jenom první tři dny a pak měla zkusit odejít. Už se tam s ním nikdy nevrátila. Výsledkem je, že je s Tomášem stále doma. Nemá v novém městě žádné kamarády, celé dny s ním tráví sestra sama nebo s manželem. Věnuje se mu moc hezky, ale chlapec je velmi plachý a stydlivý.

Tomáš je na ni pochopitelně taky šíleně fixovaný, a když za nimi přijedu, nechce se mnou ani jít si pro zmrzlinu, pokud nepůjde matka nebo táta taky. Nikdy nestrávil víc než pár minut z jejich dohledu.

I když jdou na hřiště, tak si s jinými dětmi nehraje a nenavazuje s nimi kontakt. Mám sílící pocit, že to pro jeho vývoj není zdravé. Sestře jsem se to několikrát snažila naznačit, ale není s ní o tom řeč. Uznává, že Tomáš potřebuje společnost dalších dětí, ale zároveň cítím, že problém je v jejím přístupu.

Nevím, jak jí to mám říct, aniž by se na mě naštvala a pohádaly jsme se. Mám je ale moc ráda a nechci s nimi ztratit kontakt. Napadlo mě zkusit promluvit s jejím mužem, jenže on vše kolem syna nechává na sestře, protože je žena v domácnosti. Tomášek je moc chytrý, ale mluví jako malý dospělý a nechci si ani představovat, jak těžké pro něj bude zapadnout do kolektivu dětí.

Reklama

Tereza

Odpověď odbornice:

Milá Terezo, z vašeho dotazu je znát, jak velmi vám záleží na synovci a jeho pohodovém životu v oblasti vztahů s ostatními. Popisujete výchovu sestry, jak ji vnímáte, a se kterou úplně nesouhlasíte. Přemýšlíte nad tím, jak těžké asi pro Tomáše bude se zařadit do kolektivu. Zároveň máte obavy se sestrou otevřeněji mluvit a nedaří se vám najít společnou řeč. Každá máma chce svému dítěti dát vše, chce mu poskytnout co nejlepší péči, ale nemusí vidět, že mu tím může i ubližovat.

Hyperprotektivní (přehnaně ochraňující) péče bývá u určité skupiny rodičů poměrně vážným problémem. Jde o lásku oddanou a starostlivou, pozornost je tu však poskytována v nezdravé, dusivé míře.

Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka

Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka

Tento druh péče problematizuje mimo jiné také to, že jde o vztah závislosti a tam, kde je závislost, tam nemusí být skutečná láska. Hyperprotektivní rodiče bývají v podstatě závislí na péči o dítě a vlastně ho tak nepozorovaně činí enormně závislým na sobě. Fakt, že dítě je na rodiči extrémně závislé, tohoto rodiče sytí, a to přinejmenším pocitem nepostradatelnosti. V přímé řeči jde o to, že ten, koho miluji, mi nemůže utéct, když ho na sobě učiním závislým.

Takové „opečovávané“ dítě sice nezažívá starosti, ale nezažívá ani radost s nikým jiným než s daným rodičem. Přitom kolektiv vrstevníků je pro zdravý psychický vývoj dítěte nesmírně důležitý. Trénink sociálních dovedností v kolektivu vrstevníků totiž dítěti zprostředkovává zkušenosti, ze kterých bude čerpat celý život. Dítě se tu např. učí řešit konflikty, ale zažívá tu i pozitivní prožitky, jako je kooperace s vrstevníky, sdílení radosti s nimi apod. To vše se děje bez dohledu rodičů, ke kterým se však dítě rádo z této „výpravy“ vrací. Je nezbytné tyto zkušenosti dítěti dopřát, byť by se ze školky mělo tu a tam vrátit s nepříjemným zážitkem, že mu někdo nepůjčil hračku apod. I to je typicky vrstevnická zkušenost, ze které bude dítě těžit zkušenosti, jen díky nim totiž může zrát a vyvíjet se.

Dusivá láska, neumožňující dítěti se zdravě a včas od rodičů emancipovat, způsobí potíže nejen dítěti, ale také samému rodiči. O to větší frustraci pak totiž takový rodič prožívá, když se dítě snaží ze vztahu závislosti vyvázat, což je přirozeností každé lidské bytosti. Krizovým obdobím pro takové závislé vztahy rodičů a dětí bývá puberta.

V případě hyperprotektivního rodiče je důležité najít pro sebe i jiné zdroje radosti a sebeuspokojení než čerpat jen z dítěte a z péče o něj. Zaměstnání pro nás dospělé často představuje velkou frustraci, protože se kvůli němu nemůžeme věnovat svým potomkům tak, jak bychom chtěli. Ale zaměstnání nám také současně zabraňuje v hyperprotektivní péči, na kterou pak zkrátka nemáme čas. Pokud konkrétní rodič třeba nemůže, nebo nechce pracovat, existují i jiné způsoby, které zabraňují nezdravému upnutí se na dítě a to jsou např. koníčky, či jiný individuální druh péče o sebe samého.

Problémem ve vašem případě je také to, že jste „pouze“ teta. Nicméně pokud se vám podaří si chlapečka půjčit třeba na víkend či alespoň na minimální dobu, můžete mu sama ukázat jiný, zdravější model. Vezmete-li synovce na hřiště či jinam do dětského kolektivu, uděláte mu tím velkou službu, byť bude půjčování chlapečka zprvu třeba náročné a plné slziček. K tomu je však potřeba kooperace rodičů, sama nezmůžete mnoho.

Sestře bohužel kromě svého názoru nemůžete říct nic, resp. nic jiného, než uvádíte v dotazu. Byla by na místě např. věta: „Ségra, mám tě moc ráda, nechci o vztah s tebou přijít, ale současně se mi těžko dívá na to, jak je Tomášek na tobě závislý.“ Počítejte s tím, že se to sestry může dotknout, můžete ji naštvat, když přece „dělá vše, co může“. Váš vztah může dočasně ochladnout. Ale i tak to může být ku prospěchu věci. Je důležité být upřímná a říct to, co vás trápí.

Pokud rodiče nebudou na dobře míněné rady reflektovat, je to jejich právo. Pak je zapotřebí zkusit věřit v psychickou sílu samotného Tomáška. Dětská duše totiž po kolektivu touží, a i když bude třeba Tomáškova cesta krkolomnější, sám najde časem způsob, jak se přiblížit i k jiným lidem, kteří mu budou zdrojem pomoci, radosti a lásky.

Přeji vám i vaší rodině, ať vše dobře zvládnete.

Mgr. Petra Stehlíková, psychoterapeutka centra Modré dveře

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

23 příspěvků v diskusi

Reklama