tady se stále řeší selhání rodičů a tím omlouvat chování dcery. nicméně může to být prostě i tím, že dcerka je prostě naturelem pěkná mrcha, která by rodiče využívala řadu let pokud by to na ni neprasklo. sám jsem poznal na VŠ spolužačku se staršími rodiči (normalní důchodci), která prostě neváhala tahat z nich peníze ačkoliv ji pravidelně vyhodili v polovině druháku, o čemž její rodiče neměli ani potuchy. za cca 5 let co jsem ji potkával... žádná sebereflexe, ani náznak nějaké lítosti. naopak pouze řeči co nutně potřebuje, co všechno ji rodiče a celý svět dluží a hlavně že teď nutně musí dostat opel tigra. prostě taková zvrácená zlatokopka, která neměla na to sbalit alespoň nějakého chlapa, takže takto vysávala své rodiče.

No tady bude asi problém se selháním. Dítě jedináček, celý život dělá rodičům radost, samé jedničky a na vytoužené vš (nejspíš vytoužené rodičema) zjistí, že na to nemá. Ok, právnická fakulta (je to tak v článku, ne,?) je těžká, ale když na vás rodiče tlačí, že to přeče musí zvládnout jako všechno předtím, tak radši předstírá, aby byli rodiče spokojení.. Po roce předstírání už to neunese a vyvalí realitu.. Peníze po počátečních výčitkách nejspíš už utratila..

Je dospělá.

Jediné co lze - vymezit si hranice a úplně se před ní nezavřít.

jestli má na učení přirozené nadání, tedy nemusela se učivo nadřít, tak časem jí dojde, že má na víc, než běhat s podnosem.

A buď se k učení vrátí a nebo zbytek života se bude litovat a hledat viníky.

Kdo v zivote neselze? Spis je s podivem, proc to narovinu doma nerekla. Mohla prestoupit na jinou skolu nebo si udelat VOS, jazykove statnice...Byt rodicem, hodne se zamyslim, co jsem povrtala. Ona ta kontrola deti nekdy neni marna. A studium vs je takove, ze se nekdy nezadari.

Peníze bych nechala plavat, ale další už neposílala. Spíš bych se snažila s dcerou promluvit, proč skončila a co se stalo. Ale jestli bude dál studovat nebo pracovat, to už je na ní, je dospělá. Tady už toho rodiče moc nevymyslí.

"Vzorná dcera" nemusí znamenat, že je vysloveně studijní typ. Spíš dokázala na střední škole poslouchat příkazy, tenhle úkol udělej, tohle se nauč, tehdy bude test, tohle přines, bez jakéhokoli přemýšlení proč. Samé jedničky, ale jak přijde "to jsme se neučili" jsou totálně v háji. Pro rodiče to je smysl života, slýchal jsem u jiných "ale mařenko, co to mínus za tou jedničkou?". Na VŠ první zkouška a bum, trojka, když se zadaří, nervy v kýblu. Klidně se mohla z těch zkoušek, organizace učiva a "co na to řeknou doma" sesypat.

Chudak holka. Matka co po ní chce vracet peníze.

Až se dcerunka na maminku opravdu naštve, tak se maminka bude divit. Tohle nemusí skončit dobře.

Holka může být za rodiče více než ráda, její jednání je podvodem, za který by byla nepochybně odsouzena, pokud by na ni rodiče podali trestní oznámení. Pokud po ní chtějí pouze vrátit podvodně vylákané peníze, měla by jim z vděčnosti líbat ruce, a pokud se i přesto dcerunka "opravdu naštve", tak s ní ukončit veškeré styky, dokud jí to samotné nedojde, i kdyby to mělo trvat 10 a více let.

V poslední větě je několik překlepů. Paní chtěla napsat: Máme se s ní normálně bavit nebo jet na návštěvu a chtít vrátit peníze?

To se stává, když člověk nemá s dítětem opravdové a upřímné vztahy a jediné, co mu během dětství předává, jsou rigidní zásady, stereotypní vzorce, poučky a klišé...

Je na rodiči, aby upřímný vztah s dítětem vytvořil a to znamená, že se dítě může beze strachu a bez obav rodiči svěřit. Rodič nesmí na každou dětskou chybu nebo problém reagovat hysterií, nekonečnými, nudnými přednáškami, tresty, agresí, výčitkami, ukřivděností, odsuzováním, dlouhým ledovým mlčením, případně nekritickou chválou údajně bezproblémového sourozence...

Popíšem svoju skúsenosť. Mám pomerne dobrú pamäť, takže učenie mi na základke a strednej išlo akosi samo, učivo som nasala z výkladu v škole, úlohy som si porobila cez prestávky a aj tak mi to stačilo na samé jednotky. V prvom ročníku na výške sa mi zrútil svet, bolo treba sa systematicky učiť veľké objemy učiva (a to právo opisované v článku je presne o tomto) a to ja som nikdy nemusela a teda ani nevedela. Navyše, okolo mňa bolo plno ľudí ďaleko lepších než ja, bola som kvapka v mori, nikoho som nezaujímala a mne spadol premiantský hrebienok. Prvé skúškové boli šoky, preliezla som ledva s odretými ušami. Ja som sa ale vtedy nebála ísť za našimi a povedať im na rovinu, že neviem či na to mám a vyzerá to bledo. Nijako na mňa netlačili, povedali pozri sa, ešte ťa nevyhodili, skús do konca roka trocha zabrať a keď to ozaj nepôjde, tak potom to budeš riešiť. V druhom semestri sa mi už podarilo nájsť si nejaký systém na učenie, aj nové kamarátstva pomohli, a nakoniec som každý ďalší rok dosiahla aj na prospechové štipendium. Ale keby ma vtedy naši neboli ukľudnili, tak by som sa v tom možno plácala podobne, ako v tu opísanom prípade. Títo rodičia by sa mali v prvom rade snažiť mladú ubezpečiť, že nech sa stalo čo chcelo, stále je ich dcéra a vždy jej pomôžu. Lebo túto istotu zdá sa ona nemá. A na peniaze nech sa preboha vy... nech ich odpíšu ako neplánované straty.

Neviděl bych to tak tragicky. Myslím, že byla doma tak opečovávaná, že nezvládla samostatný život. Přišly problémy, nechtěla tím rodiče zatěžovat, myslela že jim to řekne až se vše spraví. Nespravilo. Pozor - ještě může být hůř! Dokud není na drogách, nevydělává si sexem či jinak, ještě jde vše zachránit. Pochybila, ano, ale možná že zaslouží ještě jednu šanci! Asi se před vámi nyní stydí, sama nepřijde. Vyhledejte ji a zkuste napravit, co ještě jde.