A co takhle zároveň s ukončením vztahu ukončit i vztah k dítěti? A nebo spolu zkusit vydržet a nenutit děti vybírat si mezi mámou a tátou, ale to se dneska nenosí, je jednodušší ze vztahu utéct než se snažit, aby fungoval. Někdy mi přijde, že matky chtějí, aby otec platil, ale do ničeho nekecal a pokud možno dítě nechtěl ani vidět.

Spolu vydržet...hmmm...chudáci všichni zúčastnění.

Procházím naprosto tím samým. Otec si našel milenku než se narodilo nase druhe dite a odesel. Vídal deti, i kdyz byl maly kojený, on má sám dalsi dítě s milenkou. Deti k nemu nechtějí. Jezdí k nemu tri víkendy v měsíci. To jak mladsí teď pětiletý pláče a dcera je z toho špatná mě opravdu zastaví v jakemkoliv špinění otce. Snažím se je motivovat, jak to bude fajn, že uvidí  mladšího sourozence... Jejich smutek mi jen přidává na smutku když odjedou.(nehledě na to, že matka má děti motivovat jinak ponese následky podle práva...)  Přesto je vina dáváná mě, ne tamní dusné atmosféře o které děti vypráví. A nakonec i logicky chápu že po týdnu ve škole a školce chtějí vstávat ráno jako rodina s klidnou snídaní a běhat přes den venku a s kamarády, což doma mohou... Práva rodičů se tu staví nad práva dítěte. Protože děti jsou úúúplně pitomé... Ta bezmoc a divadlo pred detmi je vycerpávající. Zvlást kdyz mi deti referují, jak o mě jejich tatínek mluví, zatímco já si nesmím dovolit ani ceknout.. Ale vina bude vždy na straně matky, nikdy otce... Tak jo...

V takovém kontextu je fakt úplně jedno, jak velké "právo" má otec či matka na styk s dítětem. Nejdůležitější je pohoda toho dítěte. Dítě se vám může na kratší či delší období šprajcnout, že k tomu druhému prostě nechce... a po čase -- někdy po týdnech, někdy až po letech -- i po tom druhém rodiči zatouží. To je prostě sázka do loterie. Podle mě je skoro nemožné, aby se rodiče rozešli a nepoškodili přitom své děti (čest výjimkám). Není to vždy jen v charakteru rodičů (i slušní, uznalí lidé se mohou rozejít), ale i v charakteru dítěte -- protože i dítě je osobnost, má své vlastní prožívání, své emoce i kognitivní styl. Ano, u dětí je tu individualitu náročné rozpoznat, protože ony hovoří poněkud jiným jazykem než my; je to těžké po všech stránkách, ale zájem dítěte by měl být hlavní. To dítě přece za nic nemůže.

Misto aby se matka zeptala syna a otce, jde do poradny. Chapu, ze s exmanzelem se ji mluvit nechce, ale jestli chce, aby syn mel tatu, jak tvrdi, tak to holt jinak nepujde. Samozrejme si muze hrat na mrtveho brouka a riskovat (nebo doufat), ze se vztah tech dvou nadlouho pokazi a otec bude logicky nadale vinit matku.

Za zeptani nic neda. Petilety syn by nemel mit tak slozite myslenkove pochody, aby je z nej matka nedokazala vydolovat. Samozrejme to same by mel zkusit otec.

otec bude logicky vinit matku.... hm no jen kroutím hlavou

Dítě k otci nechce, proto že ho navádí matka. Má svého viníka. Opravdu bych velice ráda četla článek od nějakého otce co k němu dítě nechce ale on neviní matku.

Za vším hledej ženskou.. říká se, ne? 

Toto vidím každý víkend u sousedů - děti utíkají od otce (ano, běží ulicí na autobus a on je honí), který je po rozvodu vídá o víkendech. Jenže to má háček, otec předními mlátit jejich matku a oni ho nesnášejí. Sociálka prudí paní, že s tím musí něco dělat, děti s matkou jsou neustále na sociálku zvány, kde jim domlouvají, že tatínka přeci musejí mít rády. Je to jako v blázinci, pomoc neexistuje.

Mně není jasné proč se matka v prvé řadě nezeptá syna co se mu u otce nelíbí a přič k němu nerad chodí. Né jen kvůli vysvětlení situace, ale především by jí snad jako matku mělo zajímat, proč se její syn trápí, jestli mu někdo třeba nějak u táty ubližuje a podobně.

V celém tom článku mi absolutně chybí zájem o spokojenost dítěte.matka jen řeší co má dělat směrem k otci........

Me se nezda....clanek me prave vyzniva jako volani o pomoc diteti.

Zpravidla ten, kdo se prohřešil, se bojí nést zodpovědnost za své chování a tak útočí. Zažila jsem a zažívám stále. Je to tak, bohužel. Synovi může velice pomoct, když mu řeknete, že problém je mezi vámi a otcem, ale syn s tím nemá nic společného. Že ten problém se ho netýká. Faktem ale stále zůstává, že to, co je ve vás, uvnitř, syn cítí. Děti vůbec nejsou hloupé a cítí i to, co si my dospělí myslíme, že úžasně schováme, protože o tom nemluvíme. Oddělte syna od problému (výše napsáno) a vznikne mu veliký prostor, aby si mohl svůj vztah s otcem udělat podle svého...... Existuje ještě jeden faktor: vina syna za otce.... syn vás chrání - a je jedno, jak je mladý/starý.... je to zcela nevědomý reflex.. proto je důležité mu vysvětlit, že on s tím nemá nic společného.. .že vy dva dospělí jste se tak rozhodli.... a jeho milujete oba pořád stejně.. :)

...znám podobný případ ze svého okolí, otec dítěte osočoval jeho matku, že dítě proti němu "navádí", i když to nebyla pravda (opravdu se velice snaží vystupovat vůči němu neutrálně a před dítětem skutečně mluví o otci hezky, za což ji obdivuji)...  Sám otec je vůči matce dítěte útočný a arogantní a nemůže stále jaksi pochopit jednoduchou věc - že dítě, které má svou maminku přirozeně rádo, špatně snáší jeho slovní útoky vůči ní (a za jejími zády) a pobyt s otcem, který na matku "nasazuje", je mu krajně nepříjemný a čím dál více prostě vidí otce jako člověka, který nemá maminku rád a mluví o ní (a s ní) ošklivě a pobyt s ním je mu moc nepříjemný - myslím si, že tohle byl v tomto případě ten nejjednodušší důvod... Otci chybí sebereflexe, místo aby se snažil srovnat svůj způsob kontaktu s matkou, tak ji "tahá" po soudech kvůli střídavé péči (psychologové důrazně nedoporučili), žaluje ji kvůli hloupostem (navádění syna, špatná péče - výmysly) atd., ale to už je jiná historie - ale přesto toto všechno dítě doma vnímá (třeba jen to, že je maminka nešťastná a vynervovaná před každým dalším soudem a jednáním...).. Když člověk myslí jen na sebe (jako mnozí jiní v mnoha dalších podobných případech),  odnáší to citlivé dítě natolik, že už u něj lékaři řeší vážné zdravotní potíže vzniklé stresem, otec si to nenechá vysvětlit.. nevím, jak si někdo může myslet, že "válkou" s druhým rodičem si získá dítě - možná "papírově" ano, ale citově??

Nejak jste se poprel. Pokud matka mluvi o otci pekne, proc vubec pred ditetem mluvi o nejakem dalsim soudu?

Matka rika jasne, ze otce nijak nepomlouva a nemluvi o nem spatne. Je zajimave, ze ji spousta lidi stejne podezira ale zaroven zvela vynecha tu nejzasadnejsi otazku proc dite k otci nehce. 

Dite je velmi male a js se mu nedivim, ze situaci nezvlada.  Nutit ho jeste do neceho, co nekce mi nepripada nejlepsi. Co ho takhle nechat v klidu. Co takhle navrhnout at se za nim domu podiva tatinek? Treba to bude pro kloucka lepsi.

Spousta lidí nevěří třeba proto, že vědí, že realita bývá velmi často jiná.