Ona
Odpustit není někdy snadné, je to však lepší, než se mstít, míní odborníci. (Ilustrační snímek)

Odpustit není někdy snadné, je to však lepší, než se mstít, míní odborníci. (Ilustrační snímek) | foto: Profimedia.cz

Pomsta je sice sladká, přesto je lepší umět odpouštět

  • 8
Někdo vám ublížil, ponížil vás, něco vzal, přesto jste mu jeho jednání odpustili? V tom případě gratulujeme. Naučit se odpouštět je totiž to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Na některé věci však nelze zapomenout, přestože je odpustíte.

Příbuzní mrtvých ze ztroskotané italské lodi Costa Concordia mají koho nenávidět. I když vyšetřování potrvá ještě dlouho, už teď je jisté, že pořádný kus viny padá na hlavu kapitána. Byl to on, kdo s kolosem narazil na útes a navíc potápějící se loď opustil ještě před tím, než se z její paluby zachránili cestující. Jednoduše je hodil přes palubu, zatímco sám byl v bezpečí na souši.

Dětství ve stínu otce

Anketa

Co jste dokázali odpustit, a co nikdy?

Vlaďka, 40 let: Neodpustím profesorovi z vysoké, který mi úmyslně zkazil kus studia. Když na něj přijde řeč, pomluvím ho. Pomáhá mi to rozeznat jiné hajzly a umět se s nimi líp vypořádat.

Veronika, 24 let: Nejtěžší je podle mě odpustit rodičům. Když to člověk zvládne, a ne každý to dokáže, je pak jeho život klidnější. Já jsem si prošla homeopatickou kúrou, abych se srovnala s dětstvím. Když jsem pochopila, že rodiče dělají to nejlepší, co umějí, byť je to třeba někdy jen nadávání a mlácení, tak se vztahy vyjasní a člověk dospěje.

Renata, 36 let: Nemyslím, že je nutné každému odpustit pro klid duše. Myslím, že odpustit člověk může tam, kde taky dělal chyby, kde není bez viny, a kde i sám ubližoval. Proto jsem taky dokázala odpustit oběma mým důležitým životním partnerům. A taky jsem konečně odpustila rodičům chyby, kterých se dopustili při mé výchově. Bez toho asi člověk nemůže jít dál. Ale neodpustila jsem profesorce na gymnáziu, která neunesla, že jsem jiná. A neodpustila jsem ani švagrové, která místo toho, aby mě podržela, nebo aspoň stála bokem, když jsem se rozcházela s mužem, tak se přidala na jeho stranu.

Ondřej, 51 let: Nedokázal jsem zatím odpustit mladšímu bratrovi, kterého ještě v jeho třiceti živili rodiče. Z nadějného studenta medicíny se stal žebrák, který je svým stylem života vlastně přivedl do hrobu. S výjimkou bestiálních vrahů či sadistů se určitě má odpouštět. Nelze žít s myšlenkou na pomstu či v nenávisti. Vím to, ale sám jsem k odpuštění přesto ještě nedospěl.

Jiří, 41 let: Jsem spíše odpouštěcí typ, nevymažu někoho ze života kvůli jedné, třeba i vážné chybě. Odpuštění musí předcházet pokora, a to i oboustranná. Pokora toho, kdo odpouští. Třeba pokora k doposud trvajícímu přátelství. Kdo neodpouští, je podle mě hlupák.

Milena, 42 let: Neumím odpustit bývalému příteli, který se mě po rozchodu pokusil znásilnit. Zmlátila jsem ho a už nikdy neviděla, i když jsem mohla. Nechci, je to ubožák.

Anna, 38 let: Zradila mě kamarádka, nesla jsem to těžce a už jsem ji nechtěla vidět. Mrzelo mě to, zpětně jsem viděla, že ani já nejsem bez viny. Dnes se vídáme a stará záležitost je zamčená.

Kateřina, 33 let: Neumím odpustit vlastnímu otci, který mi nevěnoval pozornost, což způsobilo mé nulové sebevědomí.

Jen málokomu v životě se vyhne událost nebo křivda, po níž někde uvnitř zůstanou nesmazatelné stopy, které zmizí, teprve když nám lékař ve stáří oznámí, že máme "Alzheimera". Křivda nemusí být tak dramatická jako v případě italské tragédie, menší či větší ústrky zanechávající šrámy na duši se nám dějí (a také je sami pácháme) celoživotně.

Začíná to vlastně už v dětství. Do paměti se nám vryje pobyt ve školce se zamindrákovanou učitelkou, která nás nutila jíst nenáviděné maso, ve škole zase se spolužákem, který nás zákeřně šikanoval a dovedně to celé maskoval. Bez zásahu do sebevědomí nezůstane ani vyrůstání s otcem, který měl rád hlavně sebe a na vlastní děti mu už v citových projevech nezbyla žádná kapacita. A když se k tomu všemu na střední škole jako pubertální holka musíte vyrovnávat s nedokonalostmi postavy tak diametrálně odlišné od třídní krásky, máte o problémy postaráno na celý život.

S malými křivdami, které nám způsobili jiní, osud nebo jen úplně obyčejné geny se většina z nás během života naučí vypořádat. Ale co ty velké, které zásadně mění život a zasahují do našich osudů? Je důležité naučit se odpouštět? Přinese to úlevu? Není lepší se pomstít?

Nevěra v přímém přenosu

Nejspíš si pamatujete "doutníkovou" aféru bývalého prezidenta USA. Bill Clinton sice sex s mladičkou stážistkou Monicou Lewinsky dlouho zatloukal, nakonec však přiznal barvu. Stačilo před zrcadlem natrénovat kajícně provinilý pohled, k tomu přidat dramatickou omluvu a Amerika mu vzkázala: Bille, odpouštíme ti! Prominutí se ukázalo jako základ toho, aby mohl v klidu až do konce volebního období zůstat usazený v křesle nejmocnějšího muže planety.

Zatímco pro většinu nezúčastněných je celý tyátr založený na slovíčkaření, zda je orální sex sexem, nebo ne, tragikomickým divadelním představením, pro Hillary Clinton to byla pořádná rána do sebevědomí. Ač nešlo o první podobné škobrtnutí jejího manžela, přece jen sledovat téměř v přímém přenosu detaily intimního života svého partnera, to by vydržela jen málokterá žena.

Psychologové z manželských poraden podobné příběhy slyší dost často. Nevěra je ten nejpřetřásanější problém, kvůli kterému se na ně klienti obracejí a žádají o radu, jak se s tím vším vypořádat a jít životem dál. Slovo odpuštění je základ. Jenže oč snadněji se to řekne, o to obtížněji se v reálném životě provádí.

"Banality druhým promíjíme snadno, ale spíš než bychom je odpouštěli, je vlastně přecházíme. Ale pak se nám dějí věci, které nás trápí, vyvolávají v nás pocit křivdy a my máme velký vnitřní konflikt, co s nimi dělat a jak se s nimi vypořádat. Což stejně nakonec musí každý udělat, protože jinak se nám pocit ublížení neustále vrací a omezuje nás v prožívání svého vlastního života. Bez vypořádání se nemůžete pohnout z místa," říká psycholožka Marta Boučková.

Ač se to v prvních chvílích po odhalení nevěry zdá nemožné, i přes ni se dá přenést a ve vztahu žít spokojeně dál. "Myslím si, že odpustit se dá úplně všechno. Samozřejmě se to nedá zapomenout. Patří to k mému životu a to, co jsem prožila, nikdy nezapomenu. Zároveň ale vím, že nikdo nejsme neomylný. A stává se to i naopak. Někdy zase ujede žena," uzavřela před lety milenecký poměr Jana Hrušínského jeho manželka, herečka Miluše Šplechtová. Oba jsou dodnes spolu.

Oko za oko, zub za zub

S nevěrou svého muže se vypořádala i Hillary Clintonová. Ve své knize uvedla, že se manželovi nejdříve vyhýbala, ale nakonec mu přiznala právo na chybu a vše odpustila. Vrhla se na kariéru, dnes je ministryní zahraničních věcí a její manžel zůstává tak trochu v jejím stínu.

Když partner naprosto nesmyslně utratí rodinné peníze za další hodinky ve své již tak rozsáhlé sbírce, můžete se naštvat a oplatit mu stejnou mincí. Naschvál značnou část další výplaty utratíte za zbytečně předražené boty, které vůbec nepotřebujete. V duchu zásady oko za oko, zub za zub.

Ale budete se po takové odplatě cítit skutečně lépe s vědomím, že peníze mnohem víc potřebujete na rodinný nákup nové pračky místo té dosluhující?

Íránka Amáni Bahramí se k vidině odplaty upínala dlouhých sedm let. Měla k tomu pádný důvod: přišla o zrak a část obličeje, když si v sedmadvaceti odmítla vzít svého přítele. Ten se jí pomstil tak, že jí vychrstnul do obličeje kyselinu. Ženě rozleptala nos, líce i oči. A znetvořená Amáni začala volat po odplatě. Starý islámský zákon šária jí nahrával. V duchu zásady oko za oko, zub za zub měl být loni v létě její bývalý přítel oficiálně podle práva oslepen.

Lékař už měl připravenou injekční stříkačku s kyselinou v ruce, když žena těsně před samotným aktem s pomstou skoncovala. "Odpouštím mu!" vykřikla a proces znetvoření tím přerušila. Když nám někdo ublíží, něco nebo někoho vezme, stane se nám nějaká křivda, jsou první myšlenky na pomstu naprosto přirozené. Vnitřně cítíme, že odplata destruktivní následky jeho činu zmenší. Po vychladnutí emocí si ale většina z nás uvědomí, že ve skutečnosti to tak jednoduše nefunguje.

"V tu chvíli se necháte dohnat do mezní situace, kterou je náročné zvládnout, protože na ni nejste racionálně připraveni. V okamžiku, kdy se opravdu pomstíte, se vám neuleví, protože se musíte vyrovnávat s tím, že jste udělali něco, co je třeba proti vašim morálním zásadám, a někomu, ať už přímo dotyčnému nebo jeho příbuzným, to způsobilo bolest, ztrátu, ponížení. A to si potom táhnete celý život s sebou. Místo úlevy nakonec přijdou vlastní výčitky," vysvětluje psycholožka.

Jedině přes moji mrtvolu

Čtyřiadvacetiletý syn režiséra Woodyho Allena Ronan Farrow se se svým biologickým tátou už několik let vůbec nevídá. Nemůže mu přijít na jméno, protože se zamiloval do své adoptované dcery. "Otec si vzal mou sestru. To ze mě dělá jeho syna i švagra. Je to proti morálce," prohlásil Ronan Farrow, který se kvůli tomu vzdal i příjmení svého biologického otce a jmenuje se po matce, herečce Mie Farrow.

"Nevídám se s ním. Nemůžu s ním mít vztah," říká čtyřiadvacetiletý mladík.Každý z nás někdy pronesl něco ve smyslu: "Jedině přes moji mrtvolu! Tohle nikdy neodpustím! Do konce života už s ní/m nepromluvím!"

Tak trochu jsme k podobným zásadám a striktním soudům vychováváni. Ale co se zdá ve dvaceti naprosto jasné, ve čtyřiceti už tak jednoznačné není. S každým přibývajícím rokem zjišťujeme, že v životě není nic černobílé. Že se dá odpustit, když vás zradí letitá kamarádka, že můžete prominout matce, která vám dává najevo, že nikdy nebudete tak krásná a úspěšná jako ona, že je zbytečné roky nemluvit se sourozencem kvůli sporům o rodinný majetek, i že je zbytečné nevidět vnoučata jen proto, že si vaše dítě vzalo partnera, který se vám moc nezamlouvá.

"Problém v tu chvíli je, že člověk má najednou pocit, že se vlastně zpronevěřil své původní zásadě, a o to obtížněji promíjí. Je to komplikované, ale abyste se se vším vypořádali, musíte vlastně odpustit dvojnásobně. Odpustit sobě znamená odpustit sobě, že jsem odpustil," vysvětluje psycholožka Marta Boučková.

Vrátíme-li se k případu Woodyho Allena, dopustil se sice ‚incestu‘ a celý jeho nový vztah je postavený na hlavu, ale podíváme-li se na příběh bez emocí, zamiloval se do ženy, k níž ho nepojilo žádné biologické pouto, jen kus papíru. S odstupem let a pod tíhou životních zkušeností nejspíš i jeho syn jednou nad hrobem otce zalituje svých radikálních mladických výroků, kvůli kterým dnes přichází o možnost ho vídat a více poznat.

Odpouštím ti, ale nezapomenu

Každé odpuštění má své hranice. Když se herečka Sandra Bullock dozvídala o nespočetných mileneckých poměrech svého manžela, v jednu chvíli řekla dost a požádala o rozvod.

"Věčné odpouštění některých skutků samozřejmě není možné, některé věci se nedají neustále omlouvat a je třeba je vyřešit a uzavřít. Ale abyste mohli jít dál a žít svůj vlastní život, stejně nakonec každé počínání musíte jednou prominout," říká Boučková.

Život není vždy fér

Představte si, že jdete na zelenou po přechodu a srazí vás řidič, který předtím vypil několik piv. Se zraněním skončíte půl roku na neschopence a místo toho, aby vás zasypal květinami, omluvami a nabídkami na pomoc, hraje mrtvého brouka. K soudu chodí jen občas, chová se arogantně a z procesu vyvázne se směšným trestem.

Po takové zkušenosti můžete vymýšlet, jak se dotyčnému pomstít, v lepším případě sledovat, jestli odplatu místo soudů zařídil aspoň osud, ale připravte se na to, že vás to bude stát dost energie, času a nejspíš i peněz. Vlastně budete žít život dotyčného mizery a rezignujete na svůj vlastní a nejspíš vlivem neustálé zloby a stresu časem vážně onemocníte.

A pak máte druhou možnost, nechat to být. Nezní to nijak učeně, ale zabírá to. Je to také forma vypořádání se s nepříjemnou událostí. Přijmout fakt, že se určitá věc stala. Že sice viník nebyl adekvátně potrestán, že je to nefér, jenže život vždycky fér není.

"Po útoku jsem nevěděla, kdo jsem. Moje sny o kariéře byly pryč. Stále nemám ráda davy a nechodím sama ven za tmy, ale jinak vedu normální život. Chodím do restaurací a barů a povídám si s muži. Chci se vdát a mít děti," řekla bývalá britská modelka Katie Piper, kterou také s pomocí kyseliny a najatého muže zohavil její expřítel. Oba byli potrestáni na doživotí, ale ve srovnání s oslepnutím na jedno oko, osmdesáti operacemi a definitivně pozměněným obličejem dívky je to nic.

Místo vymýšlení pomsty se začala věnovat charitě a pomoci podobně postiženým lidem. Našla si nový smysl života.

Herečka Simona Stašová prohlásila, že zapomíná na špatné věci. Vymažou se jí z hlavy. Každý takovou schopnost nemá, ale co se dnes jeví jako tragédie, může být za pár let k zasmání.

Podobně jako příběh nejmenovaného muže: "Manželku jsem přistihl s jiným mužem. Bolelo to a zároveň jsem měl vztek. Ten chlápek se zachránil skokem z okna, ale nahý musel běžet celou vesnicí domů. Všichni se tím dodnes baví a já už díky novému spokojenému vztahu taky."