Ona
Pomoc, mám nesnesitelné dítě

Pomoc, mám nesnesitelné dítě | foto: Ondřej Košík, Archiv IKEAMF DNES

Pomoc, mám nesnesitelné dítě!

  • 67
Problémové děti existovaly vždycky. Ale v posledních letech se zdá, jako by jich přibývalo. Padají slova jako hyperaktivní, poruchy učení a chování, ale také obvinění, že jde jen o nevychovanost nebo rozmazlenost. Tak jak to je doopravdy?

Zažila jsem to mockrát. Vyrazila jsem se synem na nějakou dětskou akci a skoro vždycky to byl krach. Vůbec se neuměl zařadit mezi ostatní děti, nevěděl, jak s nimi mluvit, byl divoký, občas někomu ublížil a vůbec mě neposlouchal,“ líčí matka dnes třináctiletého Tomáše, Šárka Jakešová z malého města ve středních Čechách.

Její syn trpí Aspergerovým syndromem, což je jedna z forem autismu, ale podobné problémy zažívají i rodiče hyperaktivních dětí a dětí s poruchami chování.

Zatímco ostatní rodiče si na dětské oslavě alespoň trochu odpočinuli, Šárka pokaždé odcházela zpocená až na zádech, protože ze syna nemohla spustit oči. Tomáš nejenže byl divoký, ale navíc nezvládal komunikaci - když se mu něco nelíbilo, prostě druhé dítě uhodil, a to i v době, kdy už dávno nebyl batole, kterému se něco podobného dalo tolerovat.

Nevydržel u žádné hry, protože absolutně nebyl s to přijmout za svá pravidla, která přitom stejně starým dětem nečinila potíže. Zatímco ostatní kluci a holky na podobných akcích jen tu a tam přiběhli k mámě nebo tátovi - pomazlili se, na něco se zeptali - Tomáš vyžadoval pozornost rodičů neustále, ale zároveň si s ní nevěděl rady.

Ani oni ho nedokázali zabavit na déle než na pár minut. Stále dokola se chtěl bavit jen o autech, jejich značkách a kategoriích. A hrát si s nimi. Všechny jeho hry však musely a vlastně do dneška musí přísně odrážet realitu.

Nepřipadá v úvahu, že by třeba auta na koberci překročila povolenou rychlost. Vypadá to jako legrace, ale stačilo, když si jiné dítě vedle Toma hrálo jinak, než mu bylo milé, třeba srazilo jeho dvě autíčka, tak jak to jinak mají malí kluci rádi, a Tomáš propadal záchvatům vzteku, kdy jen opakoval "Oni jsou zlí, zlí, zlí, ničí hračky" a nebyl k utišení třeba hodinu.

"Nepřidávalo mi ani to, jak se chovali ostatní lidé - měli čirou náhodou zvladatelné potomky, a tak mi dávali nějak najevo, že Tomášovo chování musí být moje chyba," doplňuje Šárka, kterou v tomto pocitu utvrzovali i nejbližší příbuzní a zejména tchyně.

Chlapcovi rodiče se proto opakovaně vydávali k psychologovi, ale dlouho to nikam nevedlo, protože se dozvěděli nejvýše, že jejich syn je trochu neukázněný, ale že to se "přece u chlapců stává".

PŘÍLIŠ UPOVÍDANÝ AUTISTA
O moc lepší s Tomášovým chováním to nebylo ani ve školce a vlastně to není o moc lepší ani dnes. Ale jeho rodiče už alespoň vědí, že jejich Tomáš je autista. Zapomeňte pro tuto chvíli na nemluvného a zároveň geniálního hrdinu filmu Rain Man, autismus na sebe bere mnoho podob.

Stačí si přečíst popis příznaků a chování typických pro Aspergerův syndrom, a máte dokonalý portrét nesnesitelného dítěte. I pro Aspergerův syndrom jsou jako pro ostatní autisty příznačné potíže s komunikací, ale na rozdíl od klasického autismu nemají tyto děti potíže s inteligencí ani s mluvením.

Jenže mluví trochu divně, divně - pokud vůbec - reagují na pokyny, divně se tváří, lpějí na svých rituálech a vyhraněných zájmech, neumějí používat neverbální komunikaci a vůbec špatně zvládají vztahy s ostatními. A jsou 'nevychované'.  Nedokáží kupříkladu vůbec odhadnout, co v jaké situaci a komu mohou říci.

Když se tak chová tříletý prcek, je to možná roztomilé. Když však přijde do místnosti dvanáctileté dítě a oznámí někomu, že je tlustý nebo zapáchá, rodiče by se nejraději hanbou propadli. Vynásobte si takovou scénu třeba počtem hodin, co jich má den, protože potomek s Aspergerovým syndromem se tak chová neustále.

"Takové dítě je kupříkladu strašně těžké nějak motivovat. Tresty na ně neplatí, stejně jako ho nenadchnete nějakou slíbenou odměnou. Vypadá, jako by mu bylo všechno jedno," doplňuje Tomášova maminka Šárka. S manželem si už dávno zvykli na to, že Tomáš jim zničehonic skočí na záda - prostě ho to v ten moment napadlo, jako že zničehonic vykřikne, něčím hodí a podobně.

"Jen na návštěvy raději nechodíme, stejně jako nepřipadají v úvahu návštěvy výstav," stýská si mladá žena.

Těžko říci, kolik dětí a dospělých s podobnými potížemi mezi námi žije. Odhady se pohybují mezi jedním postiženým dítětem z každých tří stovek narozených až jedním dítětem z tisíce. Odborníci, psychologové, psychiatři a neurologové, přitom podobnou potíž diagnostikují stále častěji.

PAPÍRY NA ZLOBENÍ
Dětí s Aspergerovým syndromem je více než klasických autistů, ale - možná paradoxně - je těžší tuto poruchu diagnostikovat, protože dítě dlouho nemá žádné konkrétní problémy, jen 'je jiné'. Většinou se to podaří až po osmém roce věku, v tomhle je tedy Tomáš spíše výjimkou, za kterou lze vděčit osvíceným odborníkům, kteří na vše přišli už v době, kdy nevysvětlitelně utíkal ze školky. Diagnóza se stanovuje na základě zevrubných psychologických vyšetření, odborníci také dítě pozorují v různých prostředích.

Máte podobné problémy? Obraťte se na poradnu!

HYPERAKTIVNÍ KLUCI
Samozřejmě zdaleka ne každé nesnesitelné dítě je autistou. Velmi často jde o hyperaktivitu, která někdy funguje jako problém sama o sobě, případně se přidružuje k něčemu dalšímu, třeba právě k autismu. Hyperaktivita mnohem častěji postihuje kluky a trápí se s ní asi tři procenta dětí.

Hyperaktivní děti často trpí poruchami soustředění a chování - jejich porucha se proto souhrnně nazývá anglickou zkratkou ADHD (attention deficit hyperactivity disorder). Ta je přesnějším označením než LMD, lehká mozková dysfunkce, která se pro tyto problémy používala dříve.

Nesnesitelné mohou být také děti, které mají některou z poruch učení, jako jsou třeba potíže se psaním zvané dysgrafie, počítáním (dyskalkulie) nebo čtením (dyslexie). Zmíněné předměty je stojí mnohem více úsilí než ostatní děti, což vede k problémům ve škole a scénám nad úkoly. Všechny tyto potíže se navíc u některých dětí ještě kombinují.

PROČ PRÁVĚ ONI?
Vysvětlit, kde se všechny tyto problémy berou, není jednoduché. Ukazuje se třeba, že častěji jsou hyperaktivní předčasně narozené děti. Více se u nich objevují i problémy s učením. Jenže zrovna tak se mezi dětmi s těmito potížemi najde mnoho těch, jejichž matky porodily vzorně v termínu.

Hyperaktivita, poruchy učení i různé formy autismu jsou do jisté míry dědičné, ale zase - u mnoha dětí se žádnou stopu do minulosti najít nepovede. Ví se jen, že hyperaktivita přímo souvisí s přenosy vzruchů v mozku, dítě jako by při uvažování zapojovalo trochu jiné obvody. Autismus je způsoben odlišnostmi při vývoji mozku.

Dalším důvodem, proč přibývá 'problematických' dětí, můžou být podle psychologa Václava Mertina stále vyšší nároky, které rodiče i škola na děti kladou. Více učení, více kroužků a méně času na nicnedělání, které přitom děti ke svému vývoji tak potřebují.

ZA CO MŮŽE VOLNÁ VÝCHOVA
A samozřejmě někdy skutečně může jít o selhání ve výchově. Některé děti sice nemusí mít žádnou ze zmíněných potíží, ale i tak potřebují pevněji stanovené hranice a pravidla chování než jiné. Pokud je nemají, chovají se třeba úplně stejně jako děti hyperaktivní.

"Poznat to, zda je dítě skutečně hyperaktivní nebo jen nevychované, nedokáže na první pohled ani odborník," říká psycholožka Kateřina Thorová z pražského centra Apla, organizace věnující se právě dětem s autismem a hyperaktivním. Ukazatelem může být třeba fakt, že zatímco skutečně hyperaktivní malé dítě se nezklidní ani u televize nebo jídla, rozmazlené děti přece jen ano.

Rodiče navíc někdy neradi slyší, že některé děti jsou prostě živější. Takovým dětem totiž vůbec nemusí vyhovovat, že dopoledne sedí ve škole a odpoledne v družině nebo doma, zatímco učitelé, družináři i rodiče po nich chtějí zejména, 'aby byl klid'.

Nedávno zemřelý profesor Zdeněk Matějíček říkal, že dospělí často jako o zlobivých mluví i o dětech, které si to nezaslouží. "Chovají se úplně přirozeně. Pro děti není normální, že budou celé dny tiše sedět a zabaví se samy," připomínal.

Přesto se najdou lidé, kteří tvrdí, že i na českých dětech už se projevuje 'americká volná výchova', jenže ona to není tak docela pravda. Češi stále vycházejí z různých srovnání jako docela přísní rodiče. Nicméně přece jen mají jiný přístup než generace dnešních šedesátníků. Současné děti tak jsou sice 'oraženější', ale i sebevědomější a samostatnější. Což se ne každému líbí.

NE KAŽDÝ HO VYDÝCHÁ
"Teprve když se mi narodil mladší syn, pochopila jsem definitivně, že nejsem mizerná matka," říká Anna, třiatřicetiletá máma dvou dětí. Zatímco mladší potomek je hodné a oblíbené dítě, jeho devítiletý starší bratr už chodí do třetí třídy základní školy, přičemž první vyhazov přišel už ve školce.

V jeho šesti letech mu diagnostikovali ADHD neboli poruchy pozornosti a chování, v osmi letech se ukázalo, že hlavním problémem je Aspergerův syndrom, k němuž jsou poruchy soustředění a chování jakýmsi bonusem. Anna říká, že pokud jsou všechny děti jako její mladší syn, je asi rodičovství hračkou. A tvrdí, že jakkoli její okolí diagnóza Aspergerův syndrom vyděsila, jí se ulevilo.

"Konečně do sebe všechno zapadlo. Synovo divné chování, jeho zásekovité záchvaty, moje pocity viny i nepochopení okolí. A pomohlo to i mně v tom, abych se ho naučila mít víc ráda," připouští žena.

Rodiče dětí hyperaktivních a autistických se něco podobného totiž učí vlastně celý život. Takové děti jsou často negativistické, když jsou unavené nebo se zlobí, dokáží rodičům sprostě nadávat, házejí předměty, ubližují sobě nebo sourozencům. "Když máte dítě na vozíčku, okolí vás většinou lituje a snaží se vám pomáhat, což je samozřejmě v pořádku. Jenže když máte dítě hyperaktivní nebo s Aspergerovým syndromem, většinou to nechápe nikdo, kdo něco podobného nezažil na vlastní kůži. Místo toho vás stále někdo poučuje a dává vám najevo, jak nemožní rodiče jste," říká psycholožka Kateřina Thorová.

Anna také mnohokrát na syna křičela i na něj vztáhla ruku, ale už to nedělá. "Mnohem lepší je, když vidím, že se dostává do afektu, obejmout ho, odvést jeho pozornost, dát mu najevo účast," říká. Obnáší to samozřejmě i to, že si pečlivě vybírá, kam se se syny vydá nebo koho si pozve domů. Ne každý Ondru vydýchá, ne každého vydýchá Ondra.

NESMĚJ SE, BLBEČKU
Annin syn má štěstí, že se pro něj podařilo sehnat do školy asistentku, kterou platí stát, protože jinak se nedokáže na vyučování soustředit a neskutečným způsobem vyrušuje.

Řešením by přitom nebyla jiná nebo dokonce zvláštní škola - Ondra je nadprůměrně inteligentní, má bez potíží samé jedničky, ale obyčejná pravidla chování by nezvládal ani v té zvláštní.

Děti s Aspergerovým syndromem i ty hyperaktivní spoustu běžných věcí nechápou a musí se proto učit zvládat postupně různé běžné situace. Hyperaktivita se dá částečně tlumit i léky, na Aspergera platí především celoživotní péče. Nevyléčí se, ale díky péči psychologů i rodičů mohou vést v dospělosti vcelku normální život.

Jak dítě roste, uvědomuje si, že se od vrstevníků liší - děti s Aspergerovým syndromem kromě toho, že jsou sociálně neobratné, třeba málokdy propadají různým kolektivním vášním typu sbírání kartiček hokejistů nebo poslouchání nějaké hudby.

"Já vím, že se směju, když nemám, ale neumím si pomoci, mám v hlavě nějaké drátky přeházené," říká Ondra. Když nechtíc uhodí svou mámu třeba proto, že na ni náhle skočí z výšky, rozesměje se, aby si vzápětí začal rukama stahovat koutky rozesmátých úst dolů a napomínat se "nesměj se, blbečku".

Cvičit se musí skutečně všechno - prožívání emocí, zvládání různých sociálních situací a podobně. 'Aspíkům', jak jim rodiče někdy říkají, nestačí například ráno říci "nasnídej se, vyčisti si zuby, vezmi si mikinu a obuj se". Z takových pokynů budou jen zmatení a klidně se otočí a půjdou si číst.

"Doma máme na zdi vylepený přesný rozpis ranních činností i s časovým vymezením a díky tomu to funguje," popisuje Ondrova maminka Anna. Jakmile jsou pravidla podrobně dána, chlapec na nich naopak velmi lpí. Dokud nevisela, chodil s kartáčkem po celém bytě, od té doby, co si každé ráno přečte, že se zuby čistí jen v koupelně, bedlivě dbá na to, aby se tak chovali i ostatní členové rodiny.

Pokud si rodiče připlatí, může rodina využít i asistenta na volný čas, který bude například s nadšencem do veřejné dopravy - což je pro děti s Aspergerovým syndromem velmi typické - objíždět vozovny. Tato služba pomáhá i sourozencům, kteří si tak mohou v klidu užít rodičů a dostat se tak i na akce, které by jinak jejich divoký brácha nezvládl.

"Hyperaktivní děti nebo ty, které mají Aspergerův syndrom, jsou často nesnesitelné, ale jedna věc je na nich úžasná. Neumějí lhát a přetvařovat se," líčí Anna. S trochou nadsázky říká, že zatímco mladší syn ji někdy možná prodá za pytlík bonbonů, starší Ondra ji nejspíše bude mít vždycky bezelstně moc rád. A když to občas řekne, není za jeho slovy žádná vypočítavost.

Jak zvládnout nezvladatelné dítě?

* PRAVIDLA MAJÍ HRANICE

Dítě s ADHD nebo lehkou formou autismu sice potřebuje velmi pevné vedení, řád a režim, ale ne bití a křik. To v něm naopak může posílit možné sklony k agresivitě.

* PŘEDVÍDEJTE PROBLÉMY

Když víte, že si vaše dítě neumí hrát s vrstevníky, pozvěte mu místo pěti kamarádů na celé odpoledne jednoho třeba jen na půl hodiny.

* SNAŽTE SE HO CHÁPAT

To, co vypadá navenek nelogicky, dává smysl, byť jen pro vaše dítě. Pokud třeba jiné děti v zápalu hry pouští na zem hračky, to vaše to vážně vidí jako jejich ničení. Nenapomínejte ho proto, že jim to vyčítá, ale odveďte ho jinam a celou situaci s ním v klidu proberte.

* USNADNĚTE MU ŽIVOT

Pokud vaše dítě nedokáže vnímat přehršel pokynů, s nimiž si ostatní děti vědí rady, respektujte to. Pište mu písemné a pro menší děti i obrázkové návody pro běžné situace, stanovte jen základní pravidla a nelpěte na každé hlouposti. Stane se tak moc, když dítě mačká pastu od prostředku?

* ZBYTEČNĚ NEVYSVĚTLUJTE

Nemá smysl cokoli vysvětlovat neznámým lidem v tramvaji. Už je nikdy neuvidíte, tak se netrapte tím, co si o vás a vašich dětech myslí.



Sedmero varovných signálů

Každé dítě se čas od času chová zvláštně. Ale přesto existují reakce, u nichž byste měli zpozornět, zejména objeví-li se takových podivností více a pokud jsou častější. Mohou ukazovat na problém s hyperaktivitou nebo některou z forem autismu, případně na jejich kombinaci.

1. Dítě se chová výrazně jinak než jeho vrstevníci, například ho není možné ničím zaujmout.

2. Je neklidné, chvíli neposedí, zároveň je motoricky dost neobratné, má potíže s koordinací.

3. Emocionální reakce potomka neodpovídají situaci, například se zmateně - nikoli zle - směje, když někoho uhodí. Neumí používat neverbální komunikaci.

4. Dítě neumí dát najevo, že se mu něco nelíbí, a reaguje agresivně nebo vulgárně.

5. Vyhýbá se společnosti dětí, lépe si rozumí s dospělými.

6. Jeho řeč je zvlášní, nemluví vůbec nebo naopak hodně, ale používá knižní nebo nečekané expresivní výrazy.

7. Dítě vypadá, jako by nechápalo běžné pokyny - buď vůbec nereaguje, nebo je zmatené.