Prožili jste něco zajímavého? Posílejte nám své příběhy na e-mail ona@idnes.cz. Text vložte do těla e-mailu, ne do přílohy. Pokud nás příběh zaujme, po nezbytné redakční úpravě ho zveřejníme. Ideální délka příspěvku je kolem 2 000 znaků. Vyhýbejte se prosím vulgárním výrazům a dodržujte gramatická a stylistická pravidla.
"Ty mě snad neslyšíš?" Začal na mě křičet můj manžel.
"Proč se mnou tak jednáš? Proč jsi takový?" Snažila jsem se jednat v klidu, ale za nedlouho jsem to už nevydržela.
"Jsi má žena, mohu s tebou jednat, jak si zasloužíš!" Změnil tón hlasu.
"Já si zasloužím, aby ses choval jako hulvát? To si opravdu myslíš?"
"Jaký hulvát? Chovám se normálně! To ty jsi v poslední době divná!"
"Já?"
"Ano ty! Už mě to nebaví. Jsem unavený, nemám náladu na tvé výstupy. Chováš se jako hysterka."
"Jak?"
"Hele na to nemám náladu. Jsi má žena a podle toho se chovej."
"Změnil jsi se a moc to bolí!"
"Jsi směšná," řekl tak chladně. "Pořád tě miluji a ty mě tak trápíš."
Tekly mi pomalu slzy po tváři. "Nech mě už být. Nebudu se hádat! Tak sorry, jestli jsem něco řekl. Nezkoušej na mě svůj pláč! Mě neoklameš! Jsi stejná jako všechny ženské."
Cítila jsem se tak slabě. Byli jsme spolu teprve dva roky a on se tak změnil. Milovali jsme se, byla to láska na první pohled. Byl to teprve můj druhý muž. Neměla jsem tolik zkušeností, ale pro něj bych udělala mnoho. Byla jsem tak šťastná. On byl pozorný, milý, zamilovaný, šťastný.
Vždy jsem toužila po opoře, kterou mi dával. Nahrazoval mi otce, ale byl i báječný milenec. Když jsem byla s ním, cítila jsem se jako nejšťastnější žena pod sluncem.
Ale po roce a půl se změnil. Je najednou tak chladný. Cítím tu vzdálenost. Najednou se ho chvilkami bojím. Nemůžu mu věřit jako dříve, snad bych ho byla dokonce označila za nepřítele. Mrzelo mě to. Tolik smutku jsem zažila naposledy, když mi zemřel otec. Možná si to vybírá štěstí svou daň. Tolik jiných mužů o mě stálo, ale já toužila jen po jednom.
Najednou se něco ve mně probudilo, něco mě nakoplo. Vyběhla jsem z bytu s telefonem a klíčky od aut svého muže v ruce. Běžela jsem pryč, nastartovala auto a vyrazila do ulic. Ani jsem nevěděla, co dělám. Měla jsem v sobě nějaký motor, který mě táhl pryč. Kam? To jsem nevěděla, ale jezdila jsem skoro celou noc.
Najednou jsem se zastavila u domu. Chvíli jsem seděla v autě, viděla, že se ještě svítí. Přemýšlela, pak jsem sebrala kousek odvahy a vystoupila z auta a zamkla. Šla jsem k vrátkům a zazvonila. Z okna vykoukl po chvilce muž a jasně se mu objevil úsměv na tváři. Vyběhl z domu a vřele mě uvítal. Pozval mě na skleničku vína, zřejmě mu udělala radost moje přítomnost.
"Promiň, nevěděla jsem kam jít."
"Neomlouvej se. Jsem šťastný, že jsi přišla. Stalo se něco?" zeptal se s obrovským zájmem.
"Zase další hádka. Nemohu to už snést."
Přistoupil ke mně a objal mě.
"Ne, to nesmíme!" Vykřikla jsem.
"Miluji tě a dobře víš, že po tobě toužím. Nebudu tě nutit. Sama víš, co cítím."
"Dobře, miluj mě. Potřebuji lásku a objetí."
"Jsi si jistá?"
"Neptej se mě už. Pojď, opravdu to chci."
Odešli jsme do ložnice. Milovali se a usnuli spolu v náručí. Ráno jsem se probudila a čekala mě snídaně na terase, mezi květinami. Vyšla jsem z ložnice a pokračovala ke stolu. Muž, tedy její kamarád či po včerejšku milenec Dan, ke mně přistoupil blíže a políbil.
"Proč jsi to udělala?Nevím co od tebe mohu čekat." Kroutil hlavou a díval se na mě tázavě. Jako by měl mnoho otázek, na které já nemám odpovědi.
"Řekla jsem: neptej se.Sama nevím co chci."
"Jsi tak chladná. Cítím z tebe tolik bolesti, až se cítím hrozně. Možná se to nemělo stát. měli jsme zůstat přáteli."
"Sakra chtěl jsi to, ne?"
"Nerozčiluj se. Nebudu už nic říkat!"
"Tak nic neříkej, možná bych měla odejít."
"Proč? Nechoď, prosím."
"Nemá to význam. Musím se stavit doma a pak do práce."
"Doma k tomu mizerovi!", rozčílil se.
"Není větší než ty! Vyspal jsi se s vdanou ženou a to je hřích!"
Odešla jsem pryč. Nevěděla jsem, co dělám. Ano, chovala jsem se podivně. Nebylo to obvyklé. Co se to stalo? Jako bych byla chladná? Jako bych se změnila? Měla jsem výčitky svědomí. Morální zásady mi nedaly klidu. Nikdy bych nepodvedla svého muže. A včera v noci? Ach, nechci na to ani pomyslet. Co jsem jen udělala. Nikdy si to nebudu moci odpustit. Ublížila jsem a nejvíce Danovi. Byl to můj dlouholetý přítel a sprostě jsem využila jeho slabost pro mne! Jako bych neměla srdce. Začala jsem plakat, už jsem nemohla dále snést to utrpení, které mne trýznilo.
Přijela jsem domů. Chtěla jsem si dát sprchu a najíst se. Odemkla jsem dveře a spatřila svého muže, jak si čte noviny. Jen tam tak seděl, četl si. Byl tak tichý, tak klidný, tak vzdálený, nedotknutelný. Náhle mě spatřil.
"Kde jsi k sakru byla?"
"Co ti je do toho? Spala jsem v hotelu."
"To ti tak budu věřit!" Řekl pohrdavě.
" Věř si čemu chceš!"
" Takhle se mnou nebudeš jednat!"
"Nebo co? Jsi jiný, jsi tak krutý!" Dal mi facku. Spadla jsem na zem a uhodila se o roh skříně.
"Promiň, nechtěl jsem," jemně mi pomáhal vstát a omlouval se.
"To říká každý! Co mi uděláš příště? To mě zabiješ?"
"To by sis možná zasloužila." Opět byl chladný."
"Jsi odporný! Hrozný! Nesnáším tě!"
Sebral se a odešel pryč. Já jsem tam jen tak seděla, s modřinou u oka a bolavým srdcem. Zavolala jsem do práce, že dnes nepřijdu. Bylo to nejlepší. Šla jsem nakoupit, projít se. Den utekl tak rychle, jako nikdy před tím. Stále se mi honily hlavou události posledních 24 hodin.
Několikrát mi volal Dan, ale nezvedala jsem to. Nechtěla jsem, neměla odvahu s ním mluvit.
Byl večer. Manžel přišel domů. Jen co jsem uslyšela klíče ve dveřích, šla jsem si lehnout do postele.
Přinesl mi květiny a večeři. Byl najednou pozorný. Úplně jiný, jako vyměněný. Nepoznali byste ho. Pohladil mě po vlasech, políbil mě. Jen jsem ležela a neměla se k ničemu. Byla jsem jako mírná ovečka, hledající záchranu. Nemluvila jsem, neodpovídala, nic. Zamkla se ve svých myšlenkách.
Dlouze se v noci milovali. Od té události byl stále s ní. Dan volal a volal, ale nedočkal se odpovědi. Ani nemohl. Od té události už nikdy nepromluvila. Už nikdy neřekla ani slovo. Neutvořila větu či snad odstavec. Žila ale ve svém světě, ve světě, do kterého nikoho nepustila.
