Všechny kamarádky, které už rodily, mě optimisticky utěšovaly "to zvládneš, to vydržíš, všechny to zvládly, nějak to z tebe dostanou, neboj,..."
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
A nakonec jsem to opravdu přežila. Po 22 hodinách porodních bolestí se narodil náš starší syn. Od té doby jsem nemohla nikdy bez povšimnutí minout "naši" porodnici a vždy jsem jen pokývovala hlavou, ve smyslu "hm... to teda bylo něco".
Ale po třech letech jsem přece jen pozapomněla a touha po druhém miminku byla větší než strach z opětovných bolestí. V druhém těhotenství jsem se cítila fajn, jen s rostoucím bříškem rostla i nervozita, jak to zvládnu
tentokrát. Asi měsíc před porodem jsem začala uvažovat o epidurálu, ale po přečtení všech pro a proti jsem tuto variantu zavrhla.
A můj porod? Nemohla bych si snad přát rychlejší a pohodovější. V první řadě jsem si umínila, že se nenechám tou bolestí převálcovat, že bolesti jednou pominou a že musím zabrat!
A do pěti hodin od prvních bolestí byl náš druhý synáček na světě. Bylo to skvělé, bolest byla sice stejně velká, ale ta rychlost, s jakou to šlo, to bylo to nejlepší, vždyť jsem si ani nestačila sundat brýle. Opravdu!
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
