Lenka Nová (37)
|
Co se tenkrát stalo?
Já vlastně nevím, jak o tom mám mluvit. Jak to říct jednoduše? Zkrátka se mi na čtyři pokusy podařilo přivést na svět jedno dítě.
Mluvíte o nechtěných potratech, nebo o umělém oplodnění?
Mluvím o přirozené cestě, i když krkolomné. První potrat jsem si prožila ve svých čtyřiatřiceti. Na tom by nebylo dnes nic výjimečného, horší bylo, co následovalo. Velmi záhy po prvním potratu jsem, netuše, že jsem znovu v tom, asi opravdu balancovala na prahu smrti. Mohlo za to mimoděložní těhotenství.
To jste nebalancovala asi, ale určitě. Předpokládám, že bylo neodhalené?
Byla jsem zrovna u rodičů, když se mi udělalo strašně zle. Omdlela jsem, rozbila si hlavu, a když mě naši dovezli do nemocnice, měla jsem v břiše už dva a půl litru krve.
Cítila jste strach o život?
Ještě dlouho poté. Je to šílené, zčistajasna stojíte na pokraji života a smrti. Jste zdravá a najednou to přijde. A vy nevíte odkud a jak. A právě v tu dobu jsem se dozvěděla další šokující zprávu, a sice, že jsem proti všem očekáváním opět těhotná. Káťa asi chtěla všemožně na svět, když se přihlásila pár týdnů po tom šílenství, které já neměla ke všemu zdaleka zpracované.
Neprožívala jste náhodou posttraumatický šok?
Ano. Jen jsem nevěděla, oč jde. Mně bylo celé těhotenství špatně, trpěla jsem závratěmi, přitom zdravotně bylo vše v pořádku. Lékař nic nezjistil, tak doporučoval decinku červeného na tlak. Až mnohem později jsem přišla na to, že na vině je psychika. Dnes vím, že jsem se celou dobu vlastně bála, jak to dopadne, a byla vyděšená k smrti.
A víte dnes také, co všechno ten neuvědomovaný strach ovlivňoval?
Kromě toho, že jsem nemohla jezdit autobusem a metrem a zpanikařila v zácpě na D1, jsem nebyla schopna skoro nic dělat a ničeho se účastnit. A lidi mě nechávali být v domnění, že mi není dobře. Což mi nebylo. Tak jsem se odřízla od světa a v pohodě jsem byla jen u nás doma v kuchyni.
Požehnaný stav byste si měla užívat s radostí a ono naopak. Nevyhledala jste pomoc psychologa?
Až dva roky po porodu. Netušila jsem, kde je příčina. Až když se mi to začalo vracet v podobě úzkostí, tak jsem musela jít. Občas k němu ještě zajdu.
Jak se na ty události díváte dnes?
Vidím jedno jediné, že dítě je dar. Je možné, že už žádné mít nebudu. Vloni jsem měla zatím poslední zážitek z téhle kategorie. Doporučený potrat. Plod se nevyvíjel.
Aha, to je ten čtvrtý pokus. To už jste se nebála o život?
Ne, to jsem byla neskonale šťastná, v klidu a konečně jsem si to užívala. Říkala jsem si, když se Káťa podařila za těch bitevních podmínek, tak se není čeho bát. Těšila jsem se. Nevyšlo to, ale já jsem optimista.
Mimochodem co říkal váš gynekolog na úmysl udržet těhotenství s Káťou stůj co stůj?
Okamžitě mě poslal domů a přikázal nohy nahoru a ležet minimálně tři měsíce. Tak jsem na otomanu s trochou nadsázky proležela skoro tři čtvrtě roku. Laura šla k ledu, kluci z kapely hráli statečně beze mě, ale čekali, nenahradili mě jinou zpěvačkou.
Co jste celé dny na tom gauči dělala?
Přemýšlela. A tak vznikl nápad, který jsem si myslela, že mě už nikdy nenapadne - další sólovka.
Za přispění vašeho manžela, muzikanta Michala Pelanta?
Nápad to byl můj. Ale Michal mě podržel, klobouk dolů. On se ke mně chová nejlíp, když je mi nejhůř. Vážně, on je hrozně talentovaný a šikovný a věnuje se hudební produkci mé desky.
Podporoval vás ve vašem snu?
Jasně. Začali jsme dělat na desce. Zpívala jsem písničky ve skříni, sluchátka na uších a text připíchnutý na kabátu, jeden tam visí dodnes..
Rozuměla jsem dobře, že ve skříni?
Ano. Tam je dobrá akustika, kabáty dobře tlumí.
Na vaší desce se sešel muzikantský tým snů. Kde se vzal?
U nás v kuchyni. S Michalem, mým mužem, jsme si řekli jména pro nás nejlepších muzikantů a k mému překvapení většina řekla ano.
Proč si myslíte, že souhlasili?
Nevím, možná proto, že dělám, co mám dělat, anebo proto, že se jim líbily písničky?
Jde-li o osobní, niternou výpověď, je asi těžké najít textaře. A vy si dáváte na textech záležet. Kdo váš příběh tak dobře zná, že si troufl?
Lukáš Pavlásek, od něhož je většina krásných poetických textů, nevěděl nic o tom, co víte teď vy, ale dokázal ženské pocity dokonale vystihnout. Reagoval jen na muziku, která je od Davida Kollera a mého muže. Jedním textem jsem přispěla i já. Je to ukolébavka. Funguje, mám to vyzkoušeno na vlastní dceři.
Deska je těsně před vydáním, ale v době, kdy náš rozhovor vyjde, už bude na trhu. Jste pověrčivá a nedopřála jste mi z ní žádnou ochutnávku. Podle všeho ale bude mít silný emotivní náboj. Čím je pro vás?
Míříte k terapii? Možná zčásti ano, ale nedělala jsem ji proto, abych si ji dala doma do šuplíku. A na druhou stranu už těžko budu aspirovat na pop star. Měla jsem chuť udělat si srdeční hudební záležitost. Je to další kamínek do mozaiky mojí muziky a je to zase něco jiného než energická Laura nebo šansony s Horáčkem.
Čekáte ještě, že byste měla v hudební kariéře někam vystoupat?
Já budu mít radost, když začne tahle značka fungovat třeba i samostatně. Řečeno obrazně, ambici na vyprodanou Lucernu nemám. Budu ráda za publikum, které si mě najde a já se budu moci muzikou ještě chvilku živit.
Nejste příliš vidět na hudební scéně. Uživíte se dobře?
Uživím se, to ano. Abych ale mohla natočit desku a sama ji vydat, mám už pár let takovou stálou zimní "brigádu" - dělám produkci České Miss.
Měla jste vůbec někdy hvězdné ambice?
No jasně. Ve třiadvaceti, když šla moje hvězda nahoru. Vyhrála jsem konkurz do Laury, dostala roli Sheily v muzikálu Vlasy a pak přišla nabídka od hudebního vydavatele BM Music na sólovou desku. A já si říkala: Tsss. A mám to!
Jenže neměla. Deska vznikala čtyři roky a mezitím se nic moc nestalo. Proč?
Asi proto, že jsem o to neusilovala. Do té doby nabídky přicházely a byly pořád lepší a lepší a já pro to ale neudělala vůbec nic. Namlsala jsem se. No a pak to najednou nepřicházelo.
Očima autorkyLence Nové jsem vždycky záviděla, jak je fotogenická. Dokáže být stylově krásná na svých fotkách. Na koncertech je z ní divoká kočka, ale ve skutečnosti působí klidným a vyrovnaným dojmem. Na to, že jsme se sešly v době těsně před dokončením její vysněné desky, až nečekaně. Pokud stres cítila, pak ho dokonale ovládá. Pomáhá jí úsměv. Nemusí ho mít na rtech, usmívá se očima, má v nich tak nějak pořád živo. Když má příměs smutku v hlase, tak je zle. Že se děje něco špatného, jsem odtušila během našeho telefonátu bezprostředně po dokončení desky: místo pochvaly přišel vyhazov z Laury... |
Možná by v tom rozjezdu zafungovalo rychlejší vydání desky. Proč to tak dlouho trvalo?
Já neměla žádného sparing partnera a žádnou zkušenost. Dohodili mi třeba Ivana Krále jako producenta, já byla v sedmém nebi, ale když jsme se za půl roku viděli jednou, sesedla jsem z obláčku. Změnila jsem několikrát producentský tým, až se do toho nakonec vložil Michal Dvořák, postavil se za mě a otevřel mi tím dveře. Byly peníze a bylo studio. Natočila jsem velkorozpočtovou desku.
Byla úspěšná?
Tak napůl. Zádrhel byl v tom, že BM Music měsíc před vydáním mé desky koupil Universal. V původní firmě stačili ještě zařídit singl, ten zafungoval, ale nic dalšího na podporu desky už neudělali. Nevešla jsem se u nové společnosti do edičního plánu. Nic dalšího se prostě nestalo.
Vsadila jste tehdy na jednu kartu a ona nevyšla. Co jste prožívala?
Depky. Už ta dlouhatánská příprava plná zvratů byla pro mě, jak se říká, na dřeň. A když vymodlené dílo vytvoříte a nic se nestane, jste krůček k propasti. Vzdávala jsem to, řekla jsem si, že mi tahle cesta není přána a že na to kašlu. Začala jsem dělat servírku v baru. Teď se omlouvám všem gastro pracovníkům, jejichž práce si nesmírně vážím, ale neumíte si představit ten pocit, když proti bossům nahrávacích firem, se kterými jste se bavila jako zpěvačka, stojíte najednou v baru na večírku jako servírka.
Prohra?
Jasně. Mohla jsem si stokrát říkat, že o nic nejde, ale je to ponížení.
Všechno zlé je k něčemu dobré, se říká. A vy říkáte o sobě, že jste optimistka. Vidíte v té zkušenosti něco pozitivního?
Neříkám, že jsem si to zasloužila, ale naučilo mě to pracovat. Ač věřím tomu, že k úspěchu patří štěstí a věci jsou nějak předem nasměrované, tak přece jen pečení holubi sami do úst nelétají.
Proto dnes máte širší záběr a na jednu kartu už nespoléháte?
V podstatě ano. Mně ale vyhovuje střídat žánry a procházet hudební sférou křížem krážem. Žádný nesplněný hudební sen si už ale nehýčkám. Mám dneska odlišné hodnoty. Do budoucna přemýšlím i o jiné kreativní aktivitě. Chtěla bych se věnovat designu interiérů, což, věřím, neznamená opustit muziku. Dá se to skloubit.
Skutečně nelitujete, že nejste se svým potenciálem pěvecká hvězda?
Řekla bych, že dneska ne. Mám ráda své soukromí. Jsem docela samotář. Chápu, že se musím sebeprosazovat, když chci dělat to, co dělám, ale já jsem ráda, když se věci drží v hranicích normálnosti.
