Pierre Richard je tak trochu Pražan. Do Česka jezdí poslední dobou docela často a především ve starobylých pražských uličkách to má hodně rád. Tentokrát ho pozvala Nadace Taťány Kuchařové, která pomáhá seniorům.
"Jednou se snažím pomoct latinskoamerickým indiánům, podruhé africkým Tuaregům, teď českým seniorům. Kdo ví, co to bude příště. Možná Eskymáci," žertoval v jednom z malostranských hotelů Richard.
24. dubna 2014 |
Pierre RichardPOVOLÁNÍ: herec, vinař
|
Češi roztržitého kudrnáče milují už dávno. Byl jednou z mála západních hvězd, které mohli pravidelně hltat i ve vysílání normalizační televize. Těžko tehdy mohli tušit, že jde o opětovanou lásku. Jestli si na něco Richard v 60. letech s chutí vystál frontu u kina, pak to byly filmy nové české vlny.
Kdy jste se poprvé dozvěděl, že jste populární i na druhé straně železné opony?
Vlastně až ve chvíli, kdy tu žádná železná opona nebyla.
Vážně?
No ano. Až někdy po roce 1989.
Hodně vás to překvapilo?
Pořádně! Jedna věc je, že Češi mají moje filmy rádi. Druhá, pro mě naprosto zásadní, že je vůbec znají! Něco takového by mě před rokem 1989 opravdu nenapadlo. Dozvěděl jsem se to až při návštěvě filmového festivalu v Karlových Varech a bylo to pro mě tehdy velmi milé poznání. Tím spíš, že Čechy považuji za skutečně intelektuální národ. A umělecký. Některých českých režisérů si velmi vážím.
Kterých?
Menzela, Chytilové, pochopitelně Formana.
Oblíbil jste si filmy české nové vlny z 60. let?
Ano, chodil jsem na ně tenkrát běžně do kina. Měly v sobě něco specifického, těžko pojmenovatelného. Pamatuji si, že dřív byla spousta českých filmů, které mě oslovovaly. Můžu to tak říct, protože v šedesátých letech nebyl ani ve Francii problém se k české kinematografii dostat. Mrzí mě, že teď už u nás české filmy tolik nedávají. Nemůžu z toho vinit Čechy. Nevím, jak je to u vás, ale ve Francii je vysílací prostor přehlcen americkými filmy. A na ostatní není místo.
Viděl jste někdy svůj film v českém dabingu?
Ne. Asi bych moc nerozuměl. Přestože jsem některá česká slovíčka z dřívějších návštěv znal, všechna se mi vytratila. Pamatuji si jenom, jak říkáte "merci". Je to nějak jako "děkuji", že?
Přesně tak!
No, vidíte, jakou mám paměť. Dě-ku-ji.
Ale proč jsem se ptal na ten dabing. Když jednou Louis de Funes viděl svůj film předabovaný do češtiny, prý řekl, že je to ještě lepší než originál.
(výbuch smíchu) To že řekl? No vidíte, to bych měl příště točit asi jen v češtině, když to ty filmy dělá lepší.
Vy jste Funese znal zblízka. Nepřekvapuje vás taková lichotka od muže, který byl prý trochu sebestředný?
O Louisovi můžu ze svých vlastních zkušeností říct, že nebyl zlý, ale zároveň nebyl ani jednoduchý člověk. Co si pamatuji, nikdy s ním žádné větší problémy nebyly. Ke mně byl pokaždé doopravdy milý. Při natáčení bývala nepříjemná spíš jeho manželka.
Jak se to projevovalo?
Nic konkrétního si nevybavím, šlo o drobnosti. Spousta věcí při natáčení se jí prostě nelíbila. A muselo se to řešit.
Funese i vás si Češi nesmírně oblíbili. Je to tím, že se Češi a Francouzi smějí stejným věcem?
O tom jsem přesvědčený. Dobře si to pamatuji z několika projekcí různých českých komedií. Ve Francii měly úspěch, lidé se smáli hodně. To nemůže být náhoda. Za oceánem to tak automatické není. Pro Američany se dokonce dělají remaky evropských komedií.
Chápete to?
Co naděláte. Co jsem viděl, tak ty americké remaky solidních evropských filmů většinou nedopadly dobře. Pokaždé za tím vidím spíš komerci než nějakou snahu o umělecké dílo. Američané zkrátka koupí scénář, dosadí si do toho své herce a je to pak k nepoznání.
Mluvíte i o americkém remaku slavného filmu Uprchlíci, ve kterém jste hrál spolu s Depardieuem?
Ano, i o něm. Místo mě s Gérardem v tom hráli Martin Short a Nick Nolte. A přiznávám, že se mi to nelíbilo. Na ten film dodnes nemám chuť se znovu dívat. Samozřejmě chápu, že v Americe to už tak chodí. Na evropský film se možná podívá pár lidí v New Yorku, San Francisku, v nějakých univerzitních městech. Ale proč by se do něj pouštěl nějaký venkovan v Tennessee? Prostě ho zajímají jiné věci. Ještě něco je zajímavé. V Hollywoodu se chytili Depardieu, Reno, prostě tvrďáci. Ale francouzský komik poslední doby mě nenapadá.
Tušíte proč?
Vlastně ani pořádně neznám odpověď. Já měl svého času tři nabídky, ale nikdy to nedopadlo.
Ale ono je to sporné i s těmi tvrďáky, jak jim říkáte.
Ano, Depardieu s Renem byli jistou dobu v Americe celkem obsazovaní, to už se ovšem taky zastavilo. S tím se musíme smířit, Amerika je prostě trochu jiný svět.
Právě s Depardieuem jste byli velcí filmoví parťáci. Kouzelní ve své odlišnosti. V čem jste byli stejní?
Cítil jsem, že se při natáčení velmi dobře doplňujeme. Mezi Gérardem a mnou existovala alchymie, která se jen těžce vysvětluje. Byli jsme jak oheň a olej. Moc jsme si rozuměli, nejen ve filmech. Kdekoli jsme se potkali, jako by mezi námi fungovaly úplné elektrické výboje. Nemyslím, že by se později ve filmech povedlo další takové spojení dvou odlišných lidí.
Je pravda, že ve filmu Kopyto se musela jedna scéna točit dvaadvacetkrát, protože Depardieu dorazil společensky unaven?
Dvaadvacetkrát se tehdy točily úplně všechny scény toho filmu. Ale nebylo to tak kvůli Gérardovi, jako spíš zásluhou náročného režiséra Francise Vebera, se kterým jsem dělal i Velkého blondýna s černou botou nebo Uprchlíka. To bylo pořád: "Hezký, ale uděláme to znovu. A znovu. Zas!" Takže zrovna v tomto je Depardieu nevinně. Dneska je možná těžké ho udržet v jistých mezích, ale tehdy byl docela spořádaný.
Vy dva máte společný i vřelý vztah k Rusku. Co říkáte na to, že Depardieu získal i ruské občanství?
On už je holt takový. Je tak trochu vším. Rusem, Čečencem, Kazachem, Belgičanem a bůh ví, kým ještě. Lidé se ho odjakživa snaží pochopit, já se do toho nikdy nepouštěl. A myslím, že je to ten nejlepší možný přístup.
Jak vy, tak Depardieu jste vinaři. Kdo z vás má právě teď lepší víno?
Poslyšte, vy se mě pořád ptáte na Depardieua.
Zrovna teď spíš na víno.
Jenže na tu otázku se tak úplně odpovědět nedá. My si nekonkurujeme, nemáme vína ze stejného regionu. Je to, jako byste srovnával fotbalistu s tenistou. Řekněte mi, kdo z nich dvou je lepší? Já to nesvedu.
Poznal byste své víno podle vůně?
Myslím, že víno z daného regionu bych po čichu poznal. Ale v rámci něho existují i vína, která jsou těm mým podobná. Tam bych se snadno spletl. Vlastně jsem to už jednou zkoušel. A co myslíte? Jistě, zmýlil jsem se.
Čím jsou pro vás charakteristická vína z Česka?
Netroufnu si zobecňovat. Ale třeba k dnešnímu obědu jsem tady v Praze ochutnal vaše růžové víno a bylo velmi dobré. Mělo ovocnou chuť s příchutí malin. To mám hodně rád. Je to víno, které se pije, když je hezké počasí. A dneska hezky je.
Co pijete, když je ošklivo?
Červené. Ale pokud je opravdu hodně ošklivo, tak vodku. (výbuch smíchu)
Víno nejen vyrábíte, ale i pojmenováváte. Podle čeho?
Moje vinařství se nazývá L´eveque - biskup. Takže pokaždé dumám nad jménem, které by se k tomu hodilo. Třeba Kardinál. Co naděláte, takové Chateauneuf-de-Pape je taky pěkné jméno, ale bohužel už ho někdo jiný použil, takže musím vykoumat něco jiného. Abych to nějak přebil, příště svému vínu budu říkat třeba Bůh a já. Nebo Já, bůh - to přece zní ještě majestátněji!
Je větší kumšt vyrobit dobré víno, nebo dobrý film?
Vždycky je důležité mít pořádný základ. Abyste měli dobrý film, potřebujete kvalitní scénář. V tom je to opravdu jak s vínem. Abyste ho měli dobré, potřebujete kvalitní hrozny. Jenže nic není tak jednoduché. Stejně jako lze i s dobrým scénářem natočit hrozný film, můžete i s dobrými hrozny vyrobit strašné víno.
Jak tomu předejít?
Musíte o svou vinici hodně pečovat. Já se o to moc snažím. Nikdy jsem nechtěl, aby bylo moje víno známé díky tomu, že jsem herec. Chci, aby ho lidé vyhledávali, protože je kvalitní.
Vypadáte ve svých bezmála 80 letech tak svěže právě díky vínu?
Rozhodně! Vodu nebrat! Leda ke koupání. Kdepak, teď si dělám legraci, vodu mám naopak moc rád. Odjakživa mě fascinuje, v minulém životě jsem musel být ryba. I k těm vinicím jsem se dostal přes ni. Usedlost u městečka Gruissan jsem koupil díky tomu, že jsem se zamiloval do té samoty obklopené jezerem. Že je tam vinice, to jsem se dozvěděl až později. Za ty roky jsem si každopádně ověřil, že víno zdraví prospívá. Vlastně mi ho doporučil i lékař. Takže ho mám na předpis. Podívejte se na mě. Kdo by tipoval, že je mi ve skutečnosti 102 let?
