Petra Hůlová

Petra Hůlová | foto: Petr Havlík

Petra Hůlová: Každou knížkou by měl být člověk ochotný riskovat reputaci

  • 12
Vydala letos svou pátou knihu, román Stanice Tajga, a v květnu porodila syna Josefa. Petra Hůlová prožívá šťastný a úspěšný rok. "Znám náladu, ale nemám dopředu vymyšlený příběh. Je to, jako když vyvoláváte fotku, a postupně se vám zobrazuje," prozrazuje z tvůrčí kuchyně.

Vaše psaní je hodně spojené s pobytem v zahraničí – vypisujete se tak ze svých zážitků mimo domov?
Začala jsem psát až po svém ročním studijním pobytu v Mongolsku, který mne zřejmě hodně ovlivnil. Ale celkově to tak není, spíš mám problém zasadit příběh do českého prostředí. Asi od něj nemám dostatečný odstup. Používám různé podněty odsud z Čech, ale postavit příběh v kulisách, kde se dennodenně pohybuji, je pro mě těžké. Nejezdila jsem ale do zahraničí s tím, že tam budu psát. Do Mongolska jsem jela na univerzitu, dvakrát jsem byla studijně v Americe. Až když jsem tam začala psát, tak jsem zjistila, že mi to vyhovuje lépe než doma, že se dokážu lépe soustředit. A pak jsem to začala vyhledávat a zažádala si o první grant na pobyt v Berlíně.

O vašich knihách se říká, že jsou hodně autobiografické...
To je velký omyl. Vychází to asi z toho, že některé z mých knih jsou v první osobě. Ale nejedná se o věci, které by se mi přihodily. Samozřejmě používám různé motivy ze svého života, ale vypisovat se z toho, co se mi přímo stalo, to bych jednak neuměla a taky je mi to nějak protivné. 

Každá vaše kniha se od druhé hodně liší tematicky, i jazykem, který používáte. Je to záměr?
Já se psaním vyrovnávám s určitými tématy a životními etapami, kterými procházím. Literatura je pro mě formou komunikace, snažím se vést dialog jak se čtenáři, tak sama se sebou. Jednotlivé knížky se proti sobě vymezují a jsou hodně odlišné. Když začínám psát, tak mám představu, o čem by to mělo být, v jaké se to ponese náladě. Nemám ale dopředu vymyšlený příběh, nevím, jak to dopadne. Je to, jako když vyvoláváte fotku, a postupně se vám zobrazuje. To už vlastně ale dneska nikdo nedělá. (smích)

Dá se v Česku uživit psaním literatury, která není vyloženě populární?
Já se nyní živím psaním. Nemám žádný jiný příjem, kromě sloupků do Respektu, což je poměrně málo. Donedávna jsem na otázku, co dělám, říkala, že doktorát na filosofické fakultě. Ten už jsem skončila a teď teda říkám, že píšu, ačkoli mi to přijde trochu divné. Zajímavé jsou reakce lidí. Buď si myslí, že třu bídu s nouzí, nebo si myslí, že jsem pohádkově prachatá. (smích) Já mám přitom dost průměrný český příjem.

Jak vypadá každodenní život české spisovatelky?
Třeba půl roku nepíšu vůbec, a pak půl roku píšu hodně. Z toho polovinu vyhodím. Nemám žádný každodenní rytmus, buď nepíšu, nebo píšu neustále a pak vlastně nedělám nic jiného.

V rozhovorech často zmiňujete feminismus...
Já o něm ráda přemýšlím a mluvím, ale je to těžké téma. Co se týče praxe, má v mém životě nejspíše podobu boje o domácí práce. Jako většina žen i já jsem vychovaná k tomu, nést to jaksi na bedrech s tím, že partner "pomáhá", místo toho, aby šlo o přirozenou dělbu fifty fifty. Celé je to v tom, co vidíte v dětství doma. Proto se na muže ani vlastně nelze zlobit. Nakonec by nad tím i šlo mávnout rukou, jako že je to nepodstatné. Jenže jsou to hodiny a hodiny víceméně ztraceného času a to je hrůza.

Snažíte se feminismus zahrnout i do svých knih?
Moc se to tam tlačit nesnažím. Pokud se dá vůbec nějaká moje kniha označit jako feministická, bude to nejspíše Umělohmotný třípokoj, což je svého druhu téměř pornografie, která si určitým způsobem dělá legraci z jistého typu mužské sexuality a mužského přemýšlení. Jinak je mi ale nepříjemné do knížek cpát nějakou ideologii. Nechci do nich zvenku nic ládovat. Ať si moralizují jiní.

A co u vás doma? Podílí se třeba manžel na péči o dítě, když vy píšete?
Momentálně nepíšu nic. Před nedávnem mi vyšel román Stanice Tajga. Ale hodně o psaní přemýšlím. Jsme s manželem předběžně dohodnutí, že až přestanu kojit, tak na měsíc někam odjedu, abych si trochu přeštelovala hlavu, a manžel si vezme rodičovskou dovolenou. A až se vrátím, budu pár měsíců od osmi do pěti mizet z bytu někam pryč, ještě musím vymyslet kam, a Dan bude doma s Pepíkem.

Už máte nápad na svoji příští knihu?
Jak jsem říkala, ono to vzniká postupně a nakonec to vždycky dopadne jinak, než si myslím. Uvažuji o tom, že tentokrát by to bylo v českém prostředí. To, že je to pro mě ošemetné a vyhýbala jsem se tomu, mne zároveň láká. Nakonec, nejde ztratit víc než reputaci...

Ta je ale u spisovatele přece důležitá.
(smích) No to jo, ale jakmile by se člověk začal bát, že ztratí reputaci, tak to může zabalit. Každou knížkou by ji měl být člověk ochotný riskovat, aby to mohlo za něco stát. Měla jsem třeba spoustu různorodých reakcí na Umělohmotný třípokoj, kdy lidem přišlo, že je to jen čistá pornografie. Když jsem předčítala rodičům ukázky, tak mě máma hrozně přemlouvala, abych to nevydávala. Říkala, že mě tehdejší přítel (nyní manžel) opustí, že se ztrapním a znemožním. Naopak lidi, kteří tuto knížku mají rádi, nemají často rádi ty ostatní, ty řekněme méně extrémní. Pro mě jsou to ale jen různé úhly pohledu, póly stále týchž důležitých věcí.

Petra Hůlová se narodila 12. 7. 1979 v Praze. Po gymnáziu začala studovat kulturologii na Filosofické fakultě UK, později i mongolistiku. Strávila rok na univerzitě v Mongolsku, dvakrát byla na pobytu ve Spojených státech (Fullbrightovo stipendium a studijní výměna). Od roku 2007 píše pravidelně sloupky do týdeníku Respekt. Vyšly jí knihy Paměť mojí babičce (2002), Přes matný sklo (2004), Cirkus Les Mémoires (2005), Umělohmotný třípokoj (2006) a Stanice Tajga (2008). Spisovatelčin debut Paměť mojí babičce získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Próza Umělohmotný třípokoj získala Cenu Jiřího Ortena. Je vdaná, manžel Dan je teritorialistou na ministerstvu obchodu a průmyslu, v květnu se jim narodil syn Josef.