Rozmazlovat se nenechám, mám ráda fér vztah, říká Petra Hřebíčková

  0:24aktualizováno  0:24
Je vidět, ale o sobě nemluví. O to vzácnější je rozhovor s herečkou Petrou Hřebíčkovou, výraznou osobností nastupující herecké generace, o tom, jak zariskovala a z oblasti se vydala do hlavního města, o přičichnutí k bohémskému životu navzdory řád milující povaze, a sňatku s divadlem.

Vizitka

  • Narodila se v září 1979 v Hodoníně. Má dva starší sourozence, sestru a bratra.
  • Vystudovala Obchodní akademii, po maturitě se přihlásila na brněnskou JAMU, kterou absolvovala v roce 2002 a v Brně v divadle Polárka získala první angažmá.
  • V letech 2003-2009 odehrála řadu velkých rolí v Městském divadle ve Zlíně, v roce 2009 pak obdržela Cenu Thálie za výkon v titulní roli Maryši.
  • Debut před filmovou kamerou si odbyla v přepisu Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále režiséra Jiřího Menzela. Následovalo několik dalších nabídek od filmu i televize, například film Kawasakiho růže či Muži v naději, seriál Ulice atd.
  • Od roku 2010 má stálé angažmá ve Švandově divadle.
  • Žije a pracuje v Praze, bydlí na Smíchově. Je svobodná a bezdětná.

Máte na kontě nejvyšší herecké ocenění, ale nedávno jste se představila jako šansonová interpretka v projektu Michala Horáčka. Rozšiřujete profesi o kolonku zpěvačka?
Já se necítím jako zpěvačka. Jsem herečka, která měla štěstí zpívat. Hodně mi dala velká scéna ve Zlíně - okresní divadlo, kde se dělá žánrově pestřejší repertoár, a já měla možnost hrát i muzikálové role. Postupně jsem se ke zpěvu propracovávala a začala se mu víc věnovat. Ale stejně mám pořád dost rezerv.

Baví vás zpívání?
Moc, ale potřebuju motivaci. Hned na sobě poznám, když hlas zanedbávám, protože dlouho nezpívám. Proto byla skvělá roční práce na Českém kalendáři, kdy jsem se pravidelně rozezpívávala a cvičila. Za chvíli vyjde z tohoto projektu deska, na které mám jednu písničku. Moc se na ni těším, protože ty písničky a texty jsou překrásné.

Vy máte v lásce současně i tanec, proč jste si pak vybrala ke studiu činohru a ne muzikál?
Mě tehdy nic jiného než činohra ani nenapadlo. Je ale fakt, že taneční představení mě pořád láká. Tanec vyzařuje obrovskou vášeň. Fascinuje mě, co dokáže vyjádřit lidské tělo. Od první třídy jsem chodila do baletu, pak na latinskoamerické tance, se sestrou Monikou jsme se doma pořád vrtěly, až sestra založila taneční skupinu, kde jsem nemohla chybět. Mám tanec nějak v sobě, amatérsky samozřejmě.

Fotogalerie

To jsou všechno umělecké múzy. Tím spíš mi vrtá v hlavě, že vám podle data narození vládne znamení, které je všechno jiné, jen ne bohémské. Jak se žije umělecké duši v Panně?
No, říkám, že jsou ve mně dvě Petry, jedna ta zodpovědná a druhá naopak. Přiznávám, že mě už jistým způsobem zformoval i takzvaný bohémský život, který k divadlu patří. Mám ráda společnost. Pořád se ale hodně stresuju, když mám nějaký úkol před sebou. Chci být připravená, jinak nejsem ve své kůži.

Za to může pověstná kritická povaha Panny?
No kritická jsem strašně. Vůči sobě, ale i k ostatním, nejvíc k těm nejbližším. Naštěstí už si tyhle pocity člověk po čase zanalyzuje a alespoň uvědomuje. A proto jsem ráda, když mám vedle sebe lidi, kteří mi řeknou, ať brzdím, že už to přeháním.

A dáte na ně?
Jak na koho a jak kdy. Nejlepší je moje kolegyně a kamarádka z divadla Kristýnka Frejová, která mi vždycky říká: "Nešiř zmar, nebičuj se!" Ona mě umí rozesmát a podívat se na "velký" problém z nadhledu. A moje máma to umí taky.

Ideální znamení pro herečku to tedy není?
Naopak. V herecké branži je potřeba nějaký řád a ta moje povaha mě možná ještě udržuje jakž takž v normálu.

Máte na mysli řád v roli či v životě?
V životě. Po řádu vždycky budu prahnout, ale pokud ho bude nadmíru, bude mě to nutit od něj utíkat. Já vím, vypadám jako věčně nespokojený člověk, ale tyhle dvě polohy má v sobě asi každý.

Řekla bych, že minimálně ne tak vyhraněné. Přechod z oblasti do hlavního města před čtyřmi lety, tedy taková výměna mikroklimatu za velký svět, je toho důkazem?
Vyzkoušela jsem si po příchodu do Prahy rok na volné noze a úplně mi to nesvědčilo. Na volné noze jedete totiž hodně sám na sebe. Chtěla jsem poznat víc divadel a kolektivů, ale chyběl mi pocit, že někde jsem doma. Neměla jsem svou stálou scénu, svůj stůl a svoji jistotu. Nejde o ten hmotný stůl v šatně, ale o lidi. Mně totiž trvá, než se uvolním před cizím kolektivem, a tady ve Švandově divadle už jsem sama za sebe, nestydím se říct, co si myslím, a udělat chybu. Těším se sem každé ráno.

Jak je to u vás se sebedůvěrou? Četla jsem, že jste byla bavič a smíšek třídy, což kus odvahy a exhibicionismu vyžaduje, ale ta vaše obava z přijetí lidmi mi to trošku nabourává.
Já si myslím, že jsem nebyla dítě v koutě, to rozhodně ne, takže zdravá míra sebevědomí tam snad je. Ale lehce se nechám vykolejit neúspěchem nebo zbytečným přemýšlením o budoucnosti.

Stačí jeden neúspěch na pět úspěchů?
Hm, asi jo. Je to jen chyba v mé hlavě. Přece člověk nemusí být pořád dobrý! Měl by to být jenom takový vykřičník, aby člověk nepolevil. Proto je u mě sebevědomí a sebedůvěra tolik spojená s přípravou. Uklidňuju se tím, že jsem udělala, co se dalo.

Šest let velkých rolí korunovaných Thálií na prknech zlínského divadla nepomohlo?
Ale jo. Bylo to krásných šest let, krásně pracovních, jsem moc ráda, že jsem tam zůstala a neměla hned zkraje touhu jít za každou cenu do Prahy. Po škole jsem tady sice nazkoušela dvě inscenace - jednu v Ábíčku a druhou v Činoherním klubu, ale necítila jsem se v Praze doma. Tak jsem ani nebojovala za další příležitosti. Těšila jsem se domů. Byla jsem šťastná za role a lidi v Brně a ve Zlíně a říkala si, že když to má přijít, tak to přijde. Z rodného Hodonína byl pro mě každý malý krůček směrem ven velký kus cesty. A hlavně jsem měla možnost hrát krásné věci s výborným souborem a otrkat se. A já se hodně moc potřebovala otrkat!

Ve Zlíně jste se takzvaně vyhrála?
Jsem trémista, ale tím, že jsem dostávala víc úkolů a rovnou velkých, musela jsem, a hlavně chtěla, je zvládnout. Pak přišla zpětná vazba od publika a člověk se díky ní narovná a začne si sebe víc vážit. Nejlíp funguje, když vám někdo dá najevo, že má cenu, co děláte. Přesto s každou inscenací začínáte od nuly. Mě to ale baví.

Proč jste tedy poté, co jste si vybudovala pevné body a řád, odešla do neznáma – že by už řádu bylo moc?
Po pár letech ve Zlíně se mi myšlenka na Prahu pomalu usazovala v hlavě. Čím dál častěji jsem slýchávala, že bych měla zkusit Prahu, zkusit jít dál. To slovo "dál" mi vadilo. Dostala jsem i pár hezkých nabídek, ale ještě je nepřijala. Vzpomínám si, jak jsem vlakem jezdila přes noc do Prahy, abych se podívala, jestli sem vůbec chci. Pak se v jednom roce změnilo hodně zásadních událostí a otázka odejít, či ne, přišla zevnitř. Tak nějak jinak, vážněji, bytostně. Byly to dva měsíce rozhodování.

Nemluvíte teď náhodou o partnerském vztahu, který vám způsobil bezesné noci?
Mluvím o divadle. V této době jsem byla sama.

A co vás tedy drželo?
Bylo mi v Baťově městě dobře. Ke všemu jsem se po šesti letech bydlení v divadle konečně nastěhovala do svého bytu, který jsem půl roku rekonstruovala. V tu dobu jsem přes prázdniny zkoušela v Praze lyrikál Kudykam, a když jsem se vrátila, v divadle proběhly změny, které mnou hodně pohnuly. Chodila jsem po ulicích s vědomím, že tu přestávám být šťastná. Dala jsem výpověď. Bylo to září, slavila jsem třicátiny, stěhovala se do nového zlínského bytu s hypotékou a neměla žádnou jistotu, co bude, když odejdu na začátku sezony. Ale poprvé jsem cítila bytostně, že musím zariskovat teď hned.

Přišla nabídka na alternaci za těhotnou Lenku Krobotovou do Dejvického divadla?
První nabídka přišla od Františka Derflera z Divadla U Stolu v Brně. Potom Dejvice, což byl můj sen - když jsem se jednou za čas objevila v Praze, chodila jsem do Dejvic. Setkala jsem se tady s kolegama z JAMU a hlavně se těšila na zkoušení s panem Krobotem. Víc jsem se sice koukala, byla jsem ještě taková zaražená, ale bylo to hrozně fajn. Nabídli mi i střechu nad hlavou. Dva měsíce jsem přespávala ve zkušebně Dejvického divadla, než mi poskytl azyl bratranec mé švagrové a než jsem si našla podnájem v Praze.

Nebyl tohle ten správný bohémský život?
No jo, koupila jsem si konečně pořádný autíčko. No pořádný… Každou cestu po D1 jsem dolívala olej, ale vešly se do něj všechny potřebné věci. Připadala jsem si jako šnek, který má domeček v tom autě. Hodně jsem přejížděla mezi Prahou, Zlínem a Brnem. Pravda, některé týdny byly jako v mlze, chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kde se právě probouzím.

Nebylo vám smutno?
Bylo, ale naštěstí jsem měla hodně práce. Přidalo se natáčení filmu a televize, což mě rozptýlilo a dalo se to zvládnout. Nakonec jsem ani nestíhala Prahu pořádně objevovat. Není mi dvacet, takže se mi nechtělo pařit a obvolávat kamarády, které tady mám, a lákat je do víru noci. A tak jsem trávila svůj čas spíš sama. Ale byla to moje volba. Nebyl čas a energie, a tak jsem radši spěchala domů, když to šlo.

Tím domovem myslíte sklep Dejvického divadla s jedním malým okénkem u chodníku?
Ano. Byl to malý pokojík, vedle tělocvična, kde probíhaly různé kroužky a akce. Spala jsem v tom svém kamrlíku a hned za zdí jely třeba africký tance. Nebo tam býval bazar! Což jsem vůbec netušila. Kasa byla přesně za mýma dveřma, a jak spím, tak najednou slyším: "24,50 cink!" Tak v teploučkém taťkovu pyžamu, rozespalá a napuchlá rozrazím dveře, praštím do paní prodavačky za kasou a stojím tváří v tvář obrovské frontě ženských s košíkama.

Nikdy vás během toho roku života v meziprostoru nenapadlo zabalit to a vrátit se na Moravu?
Ne, to ne. Měla jsem nečekaně hodně práce a velkou radost z toho. Dohrávala jsem ve Zlíně, takže odtrhnutí od těch mých miláčků bylo pozvolné.

To znamená, že se navzdory trochu punkovému životu Praha splnila, co jste očekávala?
Víte, já neměla konkrétní představu. Znala jsem svoje strachy a obavy a moje očekávání bylo jednoduché: být soběstačná, abych se uživila tím, co mě baví, abych hrála a nemusela být někde za pípou, což by možná byla taky dobrá zkušenost. A když už jsem udělala ten krok, nastartoval se adrenalin. Měla jsem štěstí na nabídky. Divadlo Na Fidlovačce a pak Švandovo. To je pro mě nad očekávání splněno.

S filmovými nabídkami přišla i erotika. Kdesi jste řekla, že v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále jste s touhle scénou žádný problém neměla. Je to pravda?
S tou scénou jsem nakonec díky panu režisérovi a jeho přístupu problém neměla, ale než jsem kývla, to bylo strachu. Někteří si klepali na hlavu, že jsem blázen, když mi někdo takový jako režisér Menzel nabízí roli a já váhám. Nechtěla jsem se jako neznámá herečka zavést jako ta, která se kdykoliv svlékne. Určitě to není tak, že bych neměla problém s nahotou. Rozhoduje více faktorů, kdo s vámi pracuje, jaká je to role a jak bude udělaná scéna. Nemám ráda, když je taková scéna neopodstatněná. Když je účelově použitá, jen aby se přilákali diváci.

Pro diváky jste krásná žena. Připadáte si přitažlivá?
No, já nevím, někdy ano, ale to třeba díky tomu, že mi to dávají najevo ostatní. To jsem pak samozřejmě ráda. Někdy se ovšem cítím velmi nepřitažlivá. Tak normálně.

Posedlá péčí sama o sebe prý nejste, ale neříkejte, že vás Praha i v tomhle trochu nezkazila?
Pravda je, že od té doby, co jsem tu, se víc snažím. Možná je to i věkem? Přiznávám, že jsem tady zažila příjemný pocit, kdy si můžu koupit, co zrovna potřebuji nebo co se mi opravdu líbí. Bývala jsem šetřílek, ale zvykla jsem si na to, že mezi lidi nemůžu chodit v teplákách. Dřív jsem tohle moc neřešila, nebo jen minimálně, nebyla jsem z těch, co pořád vehementně řeší, co na sebe.

Protože nebyly peníze?
Jo. Když už se mi něco líbilo, tak jsem si to nemohla dovolit. A mě nebaví dlouho chodit po obchodech a hledat. Jako dítě jsem nosila oblečení buď ušité od babičky, což vlastně byly krásné originální kousky, nebo po starší sestře. To si ale vůbec nestěžuju. Pocházím sice z chudších poměrů, ale vždycky jsem měla všechno, co jsem potřebovala. Až dneska k módě získávám silnější vztah, líbí se mi originalita a šmrnc v oblékání. Teď jsem třeba nafotila modely Šárky Šiškové, od které mám pár krásných šatů. Dostala jsem se z Hodonína do úplně jiného světa. Mám v sobě ale pořád zabudované varovné signály, že se v případě nouze dokážu uskrovnit. Jen teď mám holt tu možnost. A pořád mě to překvapuje.

Rozmazluje vás někdo?
Máma mě hrozně rozmazluje. Já si dokonce myslím, že ač to tají, má malá andělská křídla. Je to moje nejlepší kamarádka a vždycky byla. Středobod naší velké rodiny. Pro každého si udělá čas. Nechápu, jak to stíhá. Obstarávala komunikativní stránku, protože s tátou jsme si věci tolik nevyříkávali. Jako bývalý boxer a policajt budil respekt, a když praštil do stolu, máma to usměrňovala. Naštěstí jsou oba mí rodiče strašně vtipní, tak se humorem u nás vždycky všechno urovnalo. Dneska už je to trochu jinak, vím, že táta je obrovský srdcař a nikdy by nás nezradil, už si umíme pokecat. Jsem pyšná na oba rodiče a celou svou velkou rodinu, v jejímž kruhu se cítím nejbezpečněji.

Nedá mi to, ale muži vás nerozmazlují?
Taky, ale já se moc dlouho rozmazlovat nenechám, mě to nebaví. Já mam prostě ráda, když je to takový vyrovnaný fér vztah. Když jsem jenom ta slečinka, tak začnu vystrkovat růžky.

A co to je vystrkovat růžky?
Začnu utíkat. Přílišná péče prostě není úplně zdravá. To není tak, že bych nechtěla být hýčkaná, strašně chci být hýčkaná, ale chci taky hýčkat.

Očima autorky

Setkání s Petrou je pro mě víc zábava než práce. Zřejmě máme společnou řeč, když jde o "psycho úvahy" nad životem. Petra se dokáže ponořit do svých pocitů, a i když není ve vyprávění právě umravněná a obrací kapsy s prožitky, jak se jí zlíbí, bez jasného řádu, baví mě to. Nevaří z vody, za vším je kus vlastní zkušenosti a názoru. To je cenné. Je perfekcionalista a záleží jí na detailu. Tomu rozumím. A je vůči lidem vzácně slušná. Žádná pýcha, žádné povýšení. Přetáhli jsme čas na rozhovor a focení o dost, přesto nás nezastavila a vyhověla, i když už nemusela.

Navazujete snadno vztahy?
Dlouhodobé vztahy ne.

Proč?
Já nevím, kdybych to věděla, tak mám tři děti.

Toužíte po nich?
No ježíšmarjá!

Jste momentálně single?
Jsem singl. Ale to neznamená, že trávím volný čas jenom sama. Nežiju s někým v jedné domácnosti. Stačí to takhle?

Třeba jsou ty dlouhodobé vztahy daní za sňatek s divadlem. Je váš osobní život hodně ovlivněn prací?
Ano, časově.

Máte čas jít se někam odreagovat, třeba si jaksepatří zapařit?
No, skoro denně. Sem do divadelní kavárny ve Švanďáku. Po představení si dám dvojku, pokecáme a jdu. Jednou za čas někam vyrazím. Jsem pořád tady v té své vesničce na Smíchově, kterou jsem si vytvořila kolem divadla. I byt jsem si pronajala nedaleko. Tak to mám ráda.

To se ale té práce nezbavíte?!
Ona ale není práce jako práce. I když se dostanu ke knížce, tak nejraději k té, která má něco společného s tím, co zrovna dělám. Baví mě babrat se ve scénářích. Všechno je to zároveň můj koníček. Mám štěstí, že dělám to, co mě baví. Celé dětství a dospívání jsem tancovala, zpívala, chodila do divadla i lítala po venku. Hrála jsem si a to dělám doposud. Jen je to moje práce. Je to takový hezký sobecký povolání. Hezký sobecký? Tak to už jsem asi fakt Pražanda.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Říkali, že je na ni moc starý. Ona se s ním rozhodla mít dítě

U porodu byli Karolíně oporou sestra Kristýna a partner Petr.

Rodina byla proti, cizí lidé je pomlouvali, ale jim bylo jedno, že je mezi nimi šestnáctiletý věkový rozdíl. Seriál...

Husákovy manželky: první mu byla nevěrná, druhá nepřežila pád vrtulníku

Tragédie Husákových žen: obě zemřely předčasně

Poslední komunistický prezident Gustáv Husák byl chladným mužem, který nedával najevo své city. Přesto ho tragická smrt...



Po kritice ve StarDance se mi nechtělo na trénink, říká Veronika Arichteva

Veronika Arichteva a Michal Necpál

Život herečky Veroniky Arichtevy momentálně ovládly tréninky na StarDance. Porotce Zdeněk Chlopčík na ni byl v prvním...

Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...

Máš doma tyrana, vypadni od něj, radila vyměněná manželka

Martina žije s Jiřím přes rok, do partnerství s sebou přivedla dvě děti -...

V jedné domácnosti z Výměny manželek si tentokrát zkusili spolu deset dnů žít dva dominantní partneři a ve druhé ti...

Další z rubriky

Nejhezčí neslyšící muž na světě je úředník z Česka

Čech Jan Emmer se stal 29. září 2018 v Praze vítězem 18. ročníku světové...

Za 18 let mezinárodní soutěže neslyšících o nejkrásnější ženu a muže získal poprvé vítězný titul Čech - třiatřicetiletý...

Jsem zvědavá, do světa mě to táhne pořád, říká Marta Jandová

Marta Jandová

Její kapela Die Happy patřila k nejpracovitějším v Německu, za pětadvacet let svého fungování vydala dvanáct alb. Teď...

Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...



Najdete na iDNES.cz