Když k nám přišla Mandlová, začal jsem koktat, vzpomíná Petr Štěpánek

  0:40
Každý čtenář bude bohužel o půlku rozhovoru s hercem Petrem Štěpánkem (69) ochuzený, při čtení totiž neuslyšíte jeho charizmatický hlas. Navzdory důchodovému věku září v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde potkal svoji lásku, kolegyni Zlatu Adamovskou (59).
Herec Petr Štěpánek

Herec Petr Štěpánek | foto: Lenka Hatašová

S manželkou se potkáváte teď v Inscenace Misery podle knihy od Stephena Kinga v pražském divadle Studio DVA. Vy jako úspěšný spisovatel, ona šílená fanynka. Jaké to je hrát s nejbližším člověkem ty vypjaté scény? Stres, nebo zábava?
Beru to profesionálně. Snažíme se, abychom na scéně vypadali v těch rolích co nejvěrohodněji. Na dvě hodiny jsem prostě Paul a Zlata Annie.

Hru jste dva měsíce zkoušeli, zažili jste u toho i legraci?
Občas ano, bez toho by nás to ani nebavilo. I z reakcí diváků je vidět, že právě oni se po té nejvypjatější scéně rádi smíchem uvolní. A že je to baví, protože máme skoro vyprodáno do konce roku. A to se do divadla Studio DVA vejde 600 lidí!

Přišlo mi, že jednou jste se málem „odbourali“, když vás partnerka tahá do postele a dost se u toho nadře.
To není odbourání. Je to opravdu těžká fyzická práce (směje se). Která pak může přinést úlevný smích.

Co je pro vás na té inscenaci nejtěžší?
Spíš se na každé představení těším. Je to pro mě adrenalin. Nejtěžší je udržet diváka 150 minut v napětí. A přitom jsem v napětí sám. Nikdy nevíte, jak to dopadne.

Kdo tu hru pro vás objevil? Kdo vás oslovil?
Michal Hrubý, šéf divadla Studio DVA, hledal pro Zlatu hru několik let. Shodou náhod se to pořád nevedlo. Pak objevil na Broadwayi tuto inscenaci. Moji roli hrál Bruce Willis, Annie hrála Laurie Metcalfová, takže výborná společnost (usmívá se). Okamžitě jsme se nadchli nejen pro tu hru, ale i pro spolupráci s režisérem Ondřejem Sokolem. Poznat se s takhle talentovaným režisérem nové generace bylo pro nás velmi inspirující. Přinesl spoustu nápadů, moc nás to s ním bavilo.

Jak těžké je pro vás odstřihnout se po skončení představení od role?
Je to, jako kdybyste uběhnul maraton – taky si asi hned nemůžete jít lehnout.

Jsou typy herců, kteří to dokážou snáz, jiní hůř. Herec Karel Dobrý mi vyprávěl, že po představení Den opričnika, kde hrál zosobnění zla, se musel jít opít, aby se z té role dostal. Zažil jste také nějakou takovou stravující roli?
Po představení Hodina před svatbou v Divadle Rokoko jsem pokaždé docela vyšťavený. Ale alkoholem to neřeším… Asi se dokážu daleko rychleji odstřihnout. Je to určitě zkušenostmi. Když jsem byl mladší, sžíralo mě to víc.

Mladý herec se asi snaží víc role prožívat, ještě od nich neumí mít takový odstup a až díky zkušenostem se stává technicky zdatnější...
Řekl bych, že ano. Ale některé emoce se technikou nahradit nedají.

Řešíte pak s manželkou doma, jak jste ten den hráli, nebo už myslíte na jiné věci?
Drobné chyby si vyříkáme okamžitě třeba ještě v šatně. Pak už řešíme úplně jiné věci, nebo třeba mlčíme.

Kdy je společný čas s vaší ženou nejhezčí?
Těším se na každý den, kdy jsme spolu. Tečka.

Oba rádi cestujete. Kde to bylo fajn?
Všude. Dovedeme si to užít.

V Keni jste partnerku požádal o ruku. To zní hodně romanticky a zároveň dobrodružně. Ona je taky dobrodružná povaha jako vy?
Myslím, že jsem větší dobrodruh. Ale ona je zase velmi praktická, takže se skvěle doplňujeme. Pořád nás to spolu baví.

Můžeme probrat vaše dětství? Zaujalo mě, že jste chodil do divadla za trest.
Ano, když už maminka měla plné zuby mého zlobení, řekla tatínkovi, aby mě vzal do divadla, kde jsem seděl na lávce u osvětlovačů, ve výšce tří metrů nad zemí, tam jsem zlobit nemohl. A koukal jsem třeba na Naše furianty, které jsem viděl asi třicetkrát. Kupce benátského možná čtyřicetkrát.

To pro dítě asi nemohla být zrovna kratochvíle. A přesto jste se do divadla zamiloval. Kde se to zlomilo?
U nás doma o mně vždycky mluvili jako o komediantovi. Pořád jsem byl velmi akční, do všeho jsem strkal nos, všechno mě bavilo. Pořád jsem někoho napodoboval. Museli jsme se nějak zabavit. Jsem z generace, která znala jenom rádio a gramodesky. Nebyla televize ani počítačové hry. Svět fantazie jsme si vytvářeli sami. Nebo díky mámám a babičkám, které občas vyprávěly pohádky a různé příběhy. Vztah k divadlu jsem získával postupně, od druhé třídy jsem kamarádil s Jaromírem Hanzlíkem. Pak jsme šli společně do Hellichovky (dnes Gymnázium Jana Nerudy, od roku 1948 je na škole umělecký soubor, pozn. red.), potom jsme udělali přijímačky na DAMU, ale Jarda dostal nabídku z Vinohradského divadla, jestli tam nechce být elévem. Radil se tehdy s mým tátou a on mu dal požehnání.

Týdeník TÉMA

Vychází každý pátek

Týdeník TÉMA

Rozhovor s hercem Petrem Štěpánkem vyšel v červnovém vydání.
V aktuálním čísle najdete rozhovor s Miss 2007 Kateřinou Sokolovou o tom, jak ji ovlivnilo mentální postižení bratra Radovana. Jak se žije s malým autistou? Co rodiny s autistickými dětmi prožívají? A jak se dá s malými „Rain Many“, kteří příliš neprojevují své emoce, komunikovat?

Co jste s ním zažil zajímavého? Asi nebyl takový raubíř jako vy, ne?
Nebyl, ale zase to nebyl žádný uhlazený svatoušek, jak si možná myslíte (usmívá se). Když něco provedl a někdo se s ním chtěl prát, tak jsem tam vletěl a vyřešil to za něj. Uměl velmi dobře něco vyprovokovat a já to pak žehlil. Myslím, že máme na co vzpomínat. Jsme přátelé dodnes.

Kdo vás naučil prát se? O rok starší bratr Martin?
Vůbec ne! Bratr byl noblesní chlapec, písmák, který hlavně četl. Ten nemusel sedět jako já na divadelní lávce, doma louskal knihy. Když jsme jeli jako rodina na houby, nezapomněl si vzít s sebou Švejka. Vylezl na první smrk a s knížkou v ruce čekal, až se vrátíme. Brácha opravdu raubíř nebyl, jako dítě byl velmi často nemocný, jezdívali jsme proto za čerstvým vzduchem na Šumavu, kde to naši milovali. Od roku 1953 jsme začali trávit prázdniny na opuštěné faře v Horní Vltavici, kam jsme jezdili skoro jako do ozdravovny a nějaký čas jsme tam chodili i do školy, abychom nic nezameškali. Dnes už do Vltavice jezdím jen na hřbitov, kde je pochovaná máma. Přála si to.

Byl otec přísný?
Jasně. Když jsme byli na houbách, museli jsme udělat rojnici. A když jsme s radostí zavýskli, že vidíme houbu, napomenul nás, v lese jsme museli být ticho, vyžadoval kázeň. Táta měl na houby fantastický čuch. V té době už chodil s hůlčičkou, ne že by ji potřeboval, ale aby byl švihák. Tou hůlkou ukazoval a já jsem po lese běhal jako pes a houby jsem mu nosil.

Za co jste od něj dostal?
Toho bylo tolik… Táta byl velmi pracovně vytížený. Když jsme se ráno budili do školy, otec už byl v práci. A když jsme šli spát, ještě nebyl doma. Máma na nás byla sama. A se mnou si často nevěděla rady. I od mámy jsem občas jednu slíznul, ale jenom vařečkou, kterou o mě několikrát přerazila. Musím přiznat, že jsem si výprask vždycky zasloužil. Táta mě často musel seřezat páskem od kalhot, mám ho dodnes doma na památku. Dobrý, silný (směje se). Bolelo to, ale vždycky jsem dokázal nebrečet, slzy jsem ukázat nechtěl… Ale ještě víc mě bolel jeho pohled. Vyčítavý pohled, který říkal: „Co jsi to udělal?“

Kdy se na vás takhle podíval?
Zkoušky na DAMU jsme já a bratr dělali skoro potají, nechtěli jsme do toho vtahovat rodinu. Už jsem věděl, že mě přijali. Připadal jsem si, že na mě čeká Hollywood. A jednoho dne mi táta říkal: „Hele, nechceš mi ukázat, co už ses naučil?“ Popravdě jsem mu řekl: „Než abych viděl ten tvůj pohled, radši si to nechám pro sebe.“ Věděl jsem, že kdyby se na mě podíval tím svým pohledem, ani bych do té školy nešel. Říkám si dnes, po těch letech, že to pro něj muselo být strašně těžké. Martin, já i Jana (jeho nevlastní sestra, rovněž herečka, pozn. red.) jsme se vydali v jeho šlépějích. S jeho slavným jménem. Bylo to hrozně zavazující. Dokonce jsem na začátku herecké kariéry uvažoval, že bych si to jméno změnil a vzal si matčino za svobodna… Bál se, že nás budou srovnávat a že to s tím jménem prostě nebudeme mít lehké. Duše herce bývá velice křehká. Znám moc příkladů, kdy děti velice úspěšných herců chtěly jít ve šlépějích rodičů, a dopadlo to katastrofálně. A můj otec měl takové děti tři. Moc dobře věděl, kolik těch úskalí nás čeká. Co mu asi běželo hlavou…

Stihl vás ještě někde vidět? Za něco pochválit?
Odešel bohužel velmi brzy, v roce 1968. O rok později jsem ještě jako student DAMU začal hrát v Národním divadle. Ale to už nestihl…

Myslel jste na něj, když jste se v Národním připravoval na první premiéru? Říkal jste si: „Co by tomu asi táta řekl?“
Spíš mně běželo hlavou: „Co tady proboha děláš?“ Ale v každém herci musí být něco dravého, aby neseděl v koutě. A to mě nakoplo, abych na jeviště toho svatostánku vylezl a neudělal tátovi ostudu. Ale nebyl jsem si vůbec jistý, že v tom divadle zůstanu. Bral jsem to, jako že tam jsem na zkoušku. A nakonec jsem tam zůstal třiadvacet let…

Co vás tatínek naučil?
Obrovskou pokoru k lidem, kteří něco dokázali. Naší domácností procházely největší hvězdy české kultury, ale i vědci a lékaři. Tehdy se lidi stýkali doma mnohem víc než dnes. A vypozoroval jsem, že čím byl člověk větší osobnost, tím byl skromnější. Třeba Hugo Haas. Byl to takový můj strejda, fajnovej strejda… Největší proměna nastala, když jsem se stal hercem. Najednou to nebyli strejdové a tety, ale kolegové. Nejbližšími rodinnými přáteli byli Bohoušek Záhorský s Vlastou Fabianovou.

Na co vzpomínáte nejraději?
Jednou z největších událostí byly tátovy sedmdesátiny. To byl u nás dům otevřených dveří. Stačilo tiše sedět a poslouchat. Pak jsem dostal od otce za úkol hostům dolévat. Pasoval mne na podčešího (podčeší míval na starost, aby pánova číše byla vždy plná, pozn. red.) a já jsem si to užíval. Ale nezapomenutelné byly i drobné sešlosti. Chodíval k nám Jan Werich nebo Eduard Kohout, Jiří Trnka, kteří bydleli také na Malé Straně. Ale asi největším zážitkem pro mě byla návštěva Adiny Mandlové. Když jsem ji uviděl poprvé, spadla mi brada a začal jsem koktat. Tak byla nádherná…

Hrály si návštěvy někdy s vámi?
Stačilo koukat, třeba jak hrají mariáš. Naučil jsem se ho, ale nikdy tak dobře jako táta.

Vyhrál jste nad ním někdy?
Vyhrál a nesl to noblesně, protože my jsme nehráli o peníze, ale o sirky (směje se).

Co jste po tátovi zdědil? Kromě nádherného hlasu?
Táta měl opravdu skvělý hlas. To byl hlas jako zvon.

Měl taky tak divoké dětství?
Z jeho vyprávění si myslím, že byl ještě daleko bouřlivější než já. A vydrželo mu to celý život.

Váš bratr Martin v televizní Show Jana Krause říkal, že ho mrzelo, že váš tatínek nebyl mladší, protože v dospělosti se ho už nestihl poptat na mnoho otázek. Co vy na to?
Teď bych se táty ptal nepřetržitě. Zajímalo by mě všechno. Ale k těm hereckým otázkám bychom se zřejmě dostali až nakonec.

Předtím byste probrali holky, auta…?
Ne, ne. Jeho život, rodiče, prarodiče. Bráchovi rozumím, co tím myslel, protože táta zemřel, když nám bylo kolem dvaceti. Tehdy má člověk úplně jiné otázky, než když je mu skoro sedmdesát jako mně dnes. Ptal bych se na tolik věcí.

Zeptal byste se ho, zda je rád, že jste také herec?
Možná ano, ale to teď není tak důležité. Vždycky, když se oslavuje vznik československého státu, si na něj vzpomenu. On byl totiž v roce 1918 jako válečný zajatec v Kyjevě. (Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, kde působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi. S legiemi se pak dlouhou cestou přes Vladivostok dostal v roce 1921 zpět domů do nedávno vzniklého Československa, pozn. red.). Tam je tolik otázek ohledně legií, jeho návratu, ohledně jeho problémů během a po druhé světové válce, ohledně problémů jeho rodičů a tak dále.

Ptal byste se ho, co říká dnešní politické situaci?
Asi by se nepřestával divit. A nejen co se týče politiky, ale třeba i techniky. Oba rodiče by si v dnešním světě počítačů a mobilů asi připadali jako v nějaké sci-fi. A ten technický vývoj pořád překotně pokračuje.

Vy to stíháte?
Celkem ano. Samozřejmě využívám věcí, jako je počítač a mobil, ale nenechám se tím požírat. Žádné Facebooky a Instagramy, nemám na to čas. Používám třeba klasický papírový diář.

Co vás naučil bratr? Lásce ke knihám?
To v žádném případě! My jsme se dost rvali.

Musel jste vyhrávat, ne? I když jste byl mladší…
Většinou jsem vyhrál.

A kvůli čemu byly rozepře?
Kvůli všemu. Věkově jsme byli skoro jako dvojčata. Ale jeden byl oheň a druhý voda. Asi rozklíčujete, kdo byl kdo (usmívá se). Brácha mě třeba naučil vyrábět černý střelný prach. Jeho bavila chemie. Občas jsme společně něco vyhodili do povětří. Na Šumavě nám neodolal třeba kus hřbitovní zdi. Taky si pamatuju, jak nás táta učil střílet ze vzduchovky. On byl vynikající střelec. Trénovali jsme doma na pendlovkách. Kdo dřív trefil jejich pohybující se kyvadélko, vyhrál. Oběma nám to šlo. Táta byl myslivec, měl brokovnice. Na začátku 60. let mu pak komunisté zbraně sebrali. A po čase jsem s myslivostí začal já. Když se Martin po revoluci vrátil z emigrace (v roce 1981 odjel do Rakouska, pozn. red.), pokračoval v tátových mysliveckých šlépějích i on.

Vím, že byl i velkým nadšencem do sportovní střelby.
Ano, ale ta mě nikdy moc nebrala, mám radši přírodní kulisy. Byl jsem s ním na střelnici, půjčil mi svůj Glock 17 (rakouská pistole, pozn. red.) a trpělivě mi radil, jak na to. Pak mě zamrazilo, když s ním o pár let později spáchal sebevraždu. 

Odpouštěl jste bráchovi déle to, že odešel nadobro, nebo že emigroval?
(Dlouze přemýšlí) Na to se nedá jednoznačně odpovědět, obojí pro mne bylo hodně těžké. Osobně, i pracovně.

V jednom televizním rozhovoru jste zmínil, že vám pak policie odposlouchávala telefon.
To bylo to nejmenší…

Kdyby tady brácha byl, měl byste pro něj taky nějakou otázku podobně jako pro tátu?
Samozřejmě, sourozenci jsou nejbližší lidi. Hned teď mě napadá jedna velmi zásadní otázka pro něj, ale neřeknu vám ji. Týkala se jeho osobního života.

Změnil se po té jeho sebevraždě váš názor na zbraně?
To ne, zbraň za to nemůže. Spíš se trápím tím, že se nikdy nedozvím, proč svůj život ukončil tímhle způsobem. Ale obecně je to i jeden z důvodů, proč krátké zbraně moc neuznávám.

Takže byste nebyl pro jednodušší přístup ke zbraním, jako je třeba v Americe?
V žádném případě! Naopak. Myslím, že zkoušky a psychologické testy jsou velice důležité, než tu zbraň někomu svěří. Zabít se můžete i neopatrným zacházením. A říkám to i jako myslivec. Protože ze své zkušenosti vím, že než zmáčknete spoušť, musí vám hlavou proběhnout tolik věcí. Už pár let jsem nevystřelil. Asi i tím, jak stárnu. Ale nějaká selekce v přírodě být musí. Podívejte se, jak se teď přemnožila divoká prasata. Kolem Zlína i kolem Prahy. A za to může nesmyslné zpřísnění legislativy v této otázce. Přitom lesu mnohem víc škodí všichni ti houbaři, sběrači borůvek, kolaři, motorkáři, co ho celý víkend devastují.

Bylo vám líto nějakého zvířete, které jste skolil?
Ne.

Máte nějakou trofej, na kterou jste pyšný?
O každé trofeji bych vám mohl vyprávět příběh. O srnčím nebo o divokém praseti. To je mimochodem velmi těžké ulovit, protože je neuvěřitelně chytré a rychlé. V lese se musíte pohybovat s úctou k tomu prostoru. Les má svoji majestátnost, řád, který na vnímavého a pokorného člověka působí. Zkuste někdy vlézt do lesa, aniž by vám pod nohou praskla větvička, aniž by o vás vůbec někdo věděl, a vnímejte ten klid. Když šouláte (v mysliveckém slangu potichu jít za zvěří, pozn. red.), nebo číháte na posedu, to je něco neuvěřitelného. To je pro mě mnohem víc než trofej. Samozřejmě před lety byla pro mě ta trofej na prvním místě. Byl jsem lačný, dnes se tam chodím spíš nabít, a ne vybít.

Myslel jsem, že pro myslivce je nejcennější trofejí jelení paroží. Kolikateráka jste ulovil?
Byl to nepravidelný čtrnácterák. Ale jeden z nejsilnějších momentů v mé myslivosti bylo dostat se do lesa, když je jelení říje, tedy na přelomu října a listopadu. To mi stály chlupy na těle. Poslouchat to troubení, kdy si jeleni odpovídají, aby se poznalo, kde je větší frajer. Jako hudební nástroje. Mně to zní jako symfonie. Do toho ta podzimní mlha, přes kterou těžko rozeznáváte objekty na pár metrů, vidíte jen obrysy. Když to nečekáte a za zády vám něco příšerně zařve, to je šok. Úplně to s vámi hodí. A když se pak mlha rozpustí a najednou vidíte na palouku laně a jelena chladícího se v kališti (bahnité místo, kde zvěř odpočívá, pozn. red.) a kolem lítají krejčíci. To jsou slabší jedinci, co čekají, až hlavní jelen přestane dávat pozor, aby si taky užili. Starý si to hlídá, mladý ho vyzve na souboj a začnou do sebe bušit. Vítěz soupeře zažene a bere vše (usmívá se). Větší divadlo jsem v životě nezažil. Většinou tam musíte strávit několik dní. To nejde přijet odpoledne a večer zase odjet. Koncem května se začíná střílet srnec, to se vždycky u mě objeví touha čapnout kulovnici a projít se po lese, snad se mi to zase brzy poštěstí.

Kde máte trofeje schované? Přestěhoval jste se z úplného centra na Prahu 6. To jste vše tahal s sebou?
Víte, většina myslivců je má vystavené v obýváku, aby se mohli pochlubit. Když jsem se stěhoval, věnoval jsem je kamarádovi na Šumavě, který tam má obrovskou farmu, kde chová ovce a dobytek, provozuje penzion a občas se k němu jedu kochat. Přátele mám rozeseté po celé republice, takže mám pořád co dělat.

Vzal jste Zlatu někdy s sebou, třeba na posed, abyste jí ukázal, jak je v lese krásně?
Ona na to není.

Ještě jsme nezmínili vaši sestru Janu Štěpánkovou, rovněž herečku. Je o čtrnáct let starší. Vychovávala vás?
Ani moc ne. Když jsme s bráchou byli ještě batolata, ona už pomalinku vcházela do dospělosti. Když jsme se dostali do puberty, měla už svůj život. Je to fantastická herečka. Už v divadle S. K. Neumanna měla velkou kliku na role. Lepší Makropulku (hlavní postavu Čapkova dramatu Věc Makropulos, pozn. red.) než v jejím podání jsem neviděl. Pak přešla na Vinohrady, kde jsme se často vídali. Její syn Jan každý rok na její narozeniny zařídí brunch (kombinace snídaně a oběda, pozn. red.), kde se naše nejužší rodina sejde. Tam máme možnost probrat nejen rodinné záležitosti. Někdy se potkáme během práce, ale tam bohužel příležitostí k povídání moc není. Dřív se při čekání na záběr hrály karty, „prší“, ale teď je všechno naplánováno tak, aby to pořádně odsýpalo. Janu obdivuju. Ve svém věku vypadá skvěle, pálí jí to a pořád skvěle hraje.

S otcem jste si nikdy nezahrál. Co se sourozenci? Na co vzpomínáte?
S Martinem jsme hráli hodně, on hrál vždycky zlýho a já hodnýho. To jsem mu záviděl. S Janou bylo těch příležitostí podstatně méně. Třeba se pro nás společně něco zajímavého objeví. Moje nejmladší sestra Kristina vystudovala divadelní režii na DAMU, ale pracovně jsme se nikdy nepotkali.

Jaká byla maminka? Dala všanc svou kariéru ve prospěch svého muže a starala se o rodinný krb?
Přesně tak. Máma byla oáza lásky a klidu, ovládala skvěle dva cizí jazyky, ale věnovala se jen nám. Během pěti kalendářních let zvládla porodit čtyři děti. Nejstarší Zdeněk zemřel na záškrt po třech týdnech v roce 1946, pak se narodil Martin a pak já. A v roce 1951 ještě sestra Kristina. Tohle vše zvládnout s tehdejších podmínkách… V té době nebylo nic, zelenina jen sezonní, maso pod pultem. Nechápu, že máma vždycky někde něco sehnala, takže jsme nestrádali. Všechna starost o domácnost a tři děti byla jen na ní. Táta jí doma moc nepomohl, byl často v divadle nebo na natáčení. Přesto to máma zvládala s noblesou. Ale musela zažívat i velké stresy. Zemřela v roce 1984, velice mladá. Za rok by jí bylo sto let.

Na co se teď těšíte? Jaké máte plány?
Těším se na divadelní prázdniny. Letos jich část obětuji na operaci haluxu (vbočený palec, pozn. red.), ale na týden u moře čas určitě zbyde.

Rád cestujete, máte nějakou vysněnou destinaci?
Těch je tolik! Miluji třeba Thajsko. Takže bych se tam rád podíval znovu, taky do Vietnamu nebo do Kambodži. Za totality jsme jezdit nemohli. Tím spíš, když Martin emigroval. Když jsem pak vyrazil do Bulharska, musel se za mě zaručit ředitel Národního divadla. Proto teď cestuju moc rád, doháním, co se dá.

Rád cestujete, rád máte i jídlo. Mluvil jste o Asii, lákalo by vás ochutnat psa?
Nikdy. Psy miluju. Pro mě je pes opravdu nejlepší přítel člověka.

A už jste ochutnal hadí maso jako váš Jiřík z pohádky Zlatovláska?
Ještě ne.

A láká vás to? Experimentujete v gastronomii rád?
Odsud potud. Každý rok chodíme třeba na Prague Food Festival. Objevuji rád nové chutě. Tam se prezentují různé restaurace nebo se nabízejí různé zajímavosti jako třeba smažení brouci a další věci. Ale přiznám se, že zatím jsem takový hlad neměl (usmívá se).

Co jste z těch bizarností zkusil?
Různé syrové plody moře.

Třeba mořského ježka?
Toho jsem si akorát píchnul do nohy. K ochutnání „sea urchin“ musíte mít prý silný žaludek.

Kdo vaří u vás doma? Vy, nebo manželka?
Ideálně vaříme spolu, otevřeme si dobré víno a povídáme u toho… Ale společného času bohužel máme méně, než bychom si přáli.

Co byste si uvařili, kdyby byl čas?
Podle nálady, chuti, počasí. Taky podle toho, co by bylo zrovna doma. Máme rádi středomořskou kuchyni, ale i českou a také rádi experimentujeme. A baví nás objevovat nové restaurace. Člověk si aspoň doma neudělá nepořádek (usmívá se).

Autor: , Téma
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

OBRAZEM: Známé osobnosti, které otevřeně promluvily o ztrátě dítěte

29. března 2024

Ztráta nenarozeného miminka je těžká pro každou ženu, která si touto zkušeností prošla. Známé...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...