Než začnete mluvit, nejprve nevidomému poklepejte na rameno.

Než začnete mluvit, nejprve nevidomému poklepejte na rameno. | foto: Profimedia.cz

Pět věcí, kterými komplikujeme život nevidomým

  • 15
Pět věcí, kterými komplikujeme život nevidomým - I když máme snahu pomáhat zrakově postiženým, někdy jim život spíše komplikujeme. "Táhnout nevidomého za hůl je jako svázat psu nohy. Orientaci to rozhodně nezlepší, spíše mu pomůžete rozbít si obličej," svěřuje se nevidomá Jana P.

Čím zrakově postiženým komplikujeme život, i když máme snahu jim pomoci?

1. Jednáme, aniž bychom promluvili
Obvyklou nepříjemnou situací se pro nevidomého člověka stává tzv. akce bez komunikace. “Vypadá to asi tak, že někam mířím a najednou mě kdosi popadne. Než se stačím vzpamatovat, táhne mě neznámý kdoví kam. Chápu, že lidé chtějí být nápomocní, a jsem za jakoukoliv nabídku ráda. Proč ale mají pocit, že se mě nemusí zeptat, co potřebuji?” ptá se nevidomá Jana. Nevidomému by přitom stačilo, pokud byste se ho zeptali, stejně jako třeba ženy s kočárkem, přeje-li si vaši pomoc. 

2. Nevidomý není balík
Pokud do metra nastoupí nevidomý člověk, reagují mnozí lidé podobně jako u starých lidí: automaticky se zvednou a uvolní sedadlo. Chybou je, že při tom mnozí nehlesnou ani slovo. Předpokládají totiž, že se nevidomý člověk posadí, protože má na místo nárok. Zdravý člověk často ani nedomyslí, jak situaci vnímají handicapovaní lidé. Nevidomý sice cítí pohyb okolo sebe, ale není si jistý, a zůstane proto raději stát. Přitom stačí klepnout na rameno a oznámit, že se místo uvolnilo.

Jinou nepříjemnou situací bývá v dopravních prostředcích přemísťování nevidomého člověka. “Někdy se musím v duchu smát, když se mnou lidé různě posouvají, přemisťují nebo otáčí, než se jim podaří mě posadit. Připadám si trochu trapně, když je do této činnosti zapojeno víc lidí. Přitom by stačilo tak málo: Položit mou ruku na opěradlo. Umím se potom zorientovat sama,” dodává Jana.

3. Zvyšujeme nejistotu
Někteří lidé se úzkého kontaktu s nevidomým obávají. Pokud se odhodlají nevidomého oslovit, nevědí často, jak k němu přistupovat. Táhnou nevidomého za ruku nebo ho strkají před sebou. Nejen, že se jedná o velmi obtížný pohyb, ale vzbuzuje v nevidomém i pocit nejistoty. Nejlepší způsob, jak vést, je nabídnout rámě. Poté držte paži zčásti vzadu, aby mohl jít nevidomý kousek za vámi. “V žádném případě dotyčnému neberte jeho slepeckou hůl, je to jeho hlavní jistota,” radí Jana P., která je už deset let nevidomá. Nemusíte dotyčného upozorňovat, že zahýbáte vlevo či vpravo, nevidomý člověk to z pohybu nebo naznačení pozná.

4. Tabu slova?
Někteří lidé se leknou, pokud v hovoru s nevidomým člověkem použijí spontánně slova typu: “Vidím, že..” nebo “slepý,” jako by se jednalo o něco nepřístojného. Mnoho lidí se začne omlouvat, jako kdyby nevidomý člověk měl být pohoršen tím, co řekli. Není se ale čeho obávat, nevidomí běžně užívají slova spojené s vizuálními vjemy.

"Vadí mi ale, když si za mými zády lidé o mně něco šeptají. Nejen, že je slyším, ale necítím se jako chudinka, za kterou mě pokládají,” popisuje svou zkušenost nevidomá Lenka Poslušná. Za nevhodný styl konverzace považuje také většina nevidomých otázky ze strany cizích lidí připomínající výslech: “Jste slepý? Jak dlouho? Proč?”

5. Popisování s rozmyslem
Člověk často ukazuje, aniž si toho je vědom. Mnoho lidí zapomene, že slepí lidé vnímají jinak. Říkat: “Támhle je volné místo” nebo: “Tady jsou dveře” a kývat přitom hlavou na znamení směru je zcela zbytečné. Pokud chcete nevidomému efektivně přiblížit, kde se nachází a jak prostor vypadá, popisujte zcela konkrétně a přesně: např. “Dveře jsou po vaší levé ruce, asi tak metr před vámi.”