Na plemeni (alespoň na začátku) nezáleží
Pokud chcete se psem běhat hlavně pro radost, neřešte plemeno. I vašeho voříška bude pravidelný běh bavit – pokud mu ho tedy hned na začátku neznechutíte. Vzpomeňte si na svoje první kroky, nejdřív jste běhali jen kilometr pomalým tempem, střídali běh s chůzí a pomalu přidávali.
Závodník v canicrossu Petr Fochler radí začínat stejně pozvolna i se psem a hlavně odhadnout jeho připravenost na sport. „Předně bych se zaměřil na to, v jaké je můj pes kondici a zda nemá třeba nadváhu. Při začátcích je dobré si říct, co od běhu se psem očekávám,“ vysvětluje.
Pokud budete chtít, aby vás pes táhnul, budete muset v naprosté většině případů psa nejdřív tahat naučit a až potom postupně prodlužovat úseky. Pokud budete chtít, aby s vámi pes prostě jen běžel, ať už na volno nebo na vodítku, stačí pouze, aby si zvykl na společné tempo a společný pohyb.
„Samozřejmě, pokud se pes moc nehýbe a pak s ním z ničeho nic vyrazím tempem kilometr za 3:30 na desetikilometrový výběh, bude mít velké problémy a pravděpodobně mu běhání otrávím a příště už se mnou nebude chtít běžet,“ nabádá k rozvaze Fochler.
Naopak, pokud jste i vy začátečník, můžete spolu se psem začít běhat společně. Nebude hrozit, že psa uženete, zato si sami zvýšíte motivaci k pohybu. Pes může běhat jen tak na volno vedle vás, ale hlavně v městských parcích to často nejde. Pak není od věci vyzkoušet rekreační canicross, tedy běh se psem na vodítku. Rozhodně je lepší pořídit psovi padnoucí postroj, který ho v případě zrychlení či vašeho náhlého zpomalení nebude škrtit. „Pro běžce pak doporučuji canicrossové sedáky, abychom nemuseli celý výběh vodítko žmoulat v ruce,“ dodává Petr Fochler. Doporučuje investovat i do vodítka s amortizérem – pružnou gumou uprostřed, která eliminuje nárazy a chrání páteř psa i tu vaši. Pro canicross (ať už rekreační, či závodní) je tato výbava nezbytná.
„Éespéčko“ - elita mezi psími běžciVětšina špičkových závodníků běhá s takzvaným ESP neboli evropským saňovým psem. Tento „běžecký speciál“ je vyšlechtěn z německého krátkosrstého ohaře, pointera (ze skupiny anglických ohařů) a greyhounda (chrtí plemeno). Každý tento pes v sobě navíc nese znaky alaskana, aljašského a sibiřského husky. Pointer dodal „éespéčku“ dobrý čich a povahu, greyhound rychlost, alaskan sílu. Kvalitní jedinci mají rodokmen i průkaz původu, nejedná se však o oficiálně uznané plemeno, ale o křížence.  Evropský saňový pes |
Volba psího plemene paradoxně není pro „hobíky“ nijak důležitá, potvrzuje i Petr Fochler. „V dnešní době můžeme vidět běhat snad všechna plemena psů. Záleží hlavně na ambicích a tratích, které chci běhat. Pokud chci závodit v canicrossu (to obnáší tratě od 3 do 6 kilometrů, zpravidla ve vysokých rychlostech), koupím si jiného psa, než budu-li chtít běhat delší tratě na úrovni ultramaratonu,“ říká.
Na canicross jsou vhodní atleticky stavění psi, jako jsou například ohaři a jejich kříženci, ale běhat se dá s jakýmkoliv plemenem. Na delší tratě je pak nabídka vhodných plemen daleko větší. Hlavní je, aby psa pohyb bavil. Mezi nejnadšenější běžce patří zmínění ohaři, border kolie, husky, ale rádi běhají i malá plemena, třeba oblíbený Jack Russel teriér.
„I v závodech záleží spíše na konkrétním jedinci než na plemenu. Setkala jsem se s úžasným pitbulem, který svého času patřil k české canicrossové špičce, viděla jsem běhat beaucerona (ovčáckého psa), který konkuroval ohařům a podobně,“ dodává další zkušená canicrossařka Marcela Čápková.
Optimální „provozní“ teplota, žrádlo pro sportovce i psí strečink
Velkou výhodou do začátku je, že psy pohyb baví od přírody. Společně strávený čas se svým pánem je pak dalším bonusem navíc, který zaručí, že se na společné výběhy budou těšit, což je zase motivací pro běžce. Aby společné tréninky bavily obě složky týmu, musíme se hlavně na začátku zaměřit na několik nezbytností.
Neměli bychom vybíhat se psy mladšími než 12 až 15 měsíců, což je věk, kdy ještě nemají ukončený růst a běhání by jim mohlo způsobit trvalé následky. Na začátku je pro člověka hodně obtížné odhadnout i délku výběhu. „Platí, že méně znamená více. Vždy je lepší začít s kratšími tratěmi (klidně i jen jeden až dva kilometry), aby si pes na běh zvykl, postupně se pak vzdálenosti prodlužují,“ radí Petr Fochler.
Hlavním pravidlem je podle něj svému psovi naslouchat, pozorovat jeho reakce. Důležité je sledovat i venkovní teplotu. Psi nemají skoro žádné potní žlázy, s čímž je spojená jejich omezená termoregulační schopnost. Když je vedro nepříjemné pro nás, pro psa to bude ještě mnohonásobně horší. Zkušení canicrossaři proto doporučují vybíhat brzy ráno nebo naopak později večer, abychom předešli hrozbě přehřátí a kolapsu psa. Problém se zadýcháváním se pak týká hlavně plemen se zkrácenou čenichovou partií, jako jsou boxeři a buldoci. Psa musíme neustále sledovat a zjistit, co mu vyhovuje. Kondici musí náš čtyřnohý parťák nabírat postupně, stejně jako my.
„Průměrný střední pes uběhne vedle majitele bez problému deset kilometrů. Pokud ale běžíte rychlé úseky a vidíte, že je pes zadýchán nebo nestíhá, je nutné přizpůsobit tempo jemu,“ říká Marcela Čápková.
Samostatnou kapitolou je pak strava psů-běžců, která se vás ale bude týkat spíše až tehdy, když se rozhodnete se psem závodit. „Pes v zátěži by měl dostávat kvalitnější a vydatnější stravu. Pokud krmíte granulemi, jsou vhodné takzvané zátěžovky pro aktivní psy,“ upozorňuje Petr Fochler. Takové kaloricky vydatnější krmení zaručí dostatek energie a také lepší výkony při závodech a méně následné únavy.
„Ke psovi přistupujte stejně jako ke sportovci, je vhodné si vypracovat tréninkový plán, zařadit regeneraci, u vrcholových psích sportovců se také před a po tréninku zařazuje strečink a rozcvička, je možné používat doplňky výživy, přizpůsobuje se strava...“ nastiňuje Marcela Čápková režim psích profesionálů. Zároveň ale dodává, že pokud se chceme běhu se psem či canicrossu věnovat rekreačně, stačí dobré běžecké boty pro nás a kvalitní strava pro oba. Od věci rozhodně není probrat vše s odborníkem, ať už to bude náš veterinář nebo třeba expert, který se na výcvik psů pro běh specializuje.
Canicross: souhra člověka se psem a základní výcvik
Canicross je možná pro mnohé z nás pojem, evokující extrémní sport. Pohled na profíky (na obou koncích vodítka) nás v tom jen utvrdí a možná i trochu odradí od toho tuhle sportovní disciplínu vyzkoušet.
„Canicross je sportovní disciplína, ve které pes táhne běžce. Je to jedna z kategorií sportů psích spřežení a běhá se ve výrazně vyšších rychlostech, a proto i na kratších tratích. Závody na delší trati (kolem 40 kilometrů) se nazývají dog hikingy a na 90 a více kilometrů dogtrekkingy. Tyto akce pak člověk může buď jít, nebo běžet,“ popisuje Petr Fochler sport, jemuž propadl, a zároveň dodává, že rekreační výklus se psem, kdy nám nejde o čas ani o medaili, je vlastně takový „hobby canicross“.
RUNGO zavítá do Pardubic!
 |
Na začátek vám stačí opravdu jen postroj a vodítko s amortizérem a pověstná dobrá nálada. Oba canicrossaři pak doporučují zajít se podívat na některý ze závodů třeba i jen jako divák, zjistit, jak to vlastně vypadá, a popovídat si se zkušenějšími běžci.
Na závodech je hlavní souhra psa s majitelem, kterou podpoří výcvik. Není složitý, ale záleží na každém psím jedinci, což potvrzuje i Marcela Čápková: „Určitě je dobré naučit psa stranové povely, zastavovací a zpomalovací povel, obzvláště pokud máte psa, který běhá velkou rychlostí. Ale jistě zvládnete závod i bez toho. Psi mají většinou tendenci držet se přesně na trati.“
Canicross spočívá v souhře psa s majitelem, proto u některých týmů stačí nepatrný náznak ze strany psovoda a pes automaticky zareaguje, zatímco jiný musí použít několik povelů, než vůbec pes začne vnímat.
Pomoci vám mohou jak dobré rady zkušenějších závodníků, tak pomoc odborného cvičitele. V pravidlech závodů stojí, že pes musí být vždy před běžcem nebo na jeho úrovni, ideálně by se ale měl naučit celý závod táhnout. Některým psům je tato dovednost vlastní, jiné to musíme naučit, stejně jako ovládání emocí.
„Pes by neměl být agresivní, aby nebyly problémy při předbíhání nebo hromadném startu. Neukázněný pes může pokazit závod ostatním závodníkům a v nejhorším případě i zanechat na některém psychicky méně odolném psu i trvalé následky. Na přítomnost ostatních psů si budeme muset zvyknout i my a psa naučit, aby si jich nevšímal, nechtěl si s nimi hrát nebo na ně útočit,“ shrnuje Petr Fochler.
Je to důležitý detail, který oceníme nejen při závodech, ale hlavně při výbězích v parku či přírodě: Pokud psa naučíme soustředit se na běh a odpoutat se od okolí, nebudeme neustále rušeni taháním psa někam, kam nechceme.
Profily canicrossařůPetr Fochler Závodí od roku 2005, od roku 2013 pod trenérským vedením Zdeňka Smutného. Se svým evropským saňovým psem Pončou jsou trojnásobnými mistry České republiky, vítězové mistrovství Slovenska, dvojnásobní štafetoví mistři Evropy, vicemistři Evropy a druzí vicemistři světa. Největší odměnou je pro něj však pocit z dobře odběhnutého závodu, ze kterého má on i Ponča radost. Na velké akci mu můžeme fandit příští rok v Novém Městě na Moravě, které bude hostit Mistrovství Evropy v canicrossu a bikejöringu. Marcela Čápková Se psem začala běhat pro radost v roce 2001, závodit o pár let později. S belgickým ovčákem Arnym byla čtvrtá na evropském mistrovství v canicrossu 2008. Spolu se svým psem Guccim letos získala titul mistryně světa v kategorii canicross na Mistrovství světa belgických ovčáků, kde psi tohoto plemene zápolí v různých disciplínách. Titul se bude snažit obhájit i příští rok ve Francii. Kromě canicrossu se věnuje atletice na úrovni české extraligy a v Praze vede běžecké tréninky nejen pro zájemce z řad agility a canicrossu, ale též pro veřejnost.  Petr Fochler s evropským saňovým psem Pončou a jejich medailemi z ME 2014  Marcela Čápková s Guccim jako čerství vítězové na mistrovství světa belgických ovčáků |
