Oblečení z pavučin
Chystá se další revoluční novinka v oblasti funkčního oblečení do náročných podmínek? Bude příští bunda, kterou si koupíte, z pavoučích vláken? Možná ano. Během minulého roku představily hned dvě japonské společnosti Spiber a Goldwin pod licencí The North Face první prototyp bundy zvané Moon Parka, vyrobené ze syntetického pavučinového vlákna. Měla by odstartovat vstup nových produktů z tohoto úžasného materiálu na trh v roce 2016.
O využití pavoučího vlákna se mluví již několik let a vlastně ani není takovým překvapením. Jeho vlastnosti jsou daleko dokonalejší než cokoliv podobného, s čím člověk již přišel. Je pevné (třikrát pevnější než kevlar a pětkrát odolnější v tahu než ocel) a přitom pružné, což je mezi materiály vzácná kombinace. Problém ale je, že jeho získávání není vůbec jednoduché. V případě pavoučích farem je potřeba počítat s tím, že pavouci jsou velmi teritoriální a navzájem se požírají. Na hromadné farmě tak po čase nejspíš zůstane jen jeden velký a silný pavouk.
O výrobu se snažilo již několik společností, žádná ale zatím nedokázala komerčně uspět. Způsob získávání či výroby pavoučího vlákna si většinou výrobci pečlivě střeží. Několik společností zkoušelo k výrobě využít například geneticky upravenou bakterii E. coli.
Co bude dál tedy uvidíme. Odhaduje se však, že by oblečení z pavoučích vláken mohlo mít skvělé vlastnosti, především pokud jde o životnost a nízkou hmotnost. Než se ale stane standardem, bude to asi ještě pár let trvat.
Zaujala vás možnost obléknout si oblečení z pavučin?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 18. března 2016. Anketa je uzavřena.
Skupina nevidomých přešla hory
Pět nevidomých nebo částečně nevidomých turistů se vydalo na 80 kilometrů dlouhý výlet přes pohoří Vogézy ve východní Francii. Na rozdíl od předchozích výprav však vyrazili bez doprovodu vodičů, pouze se speciální experimentální aplikací v mobilním telefonu jménem Navi’Rando, která je touto náročnou trasou provedla.
Telefon, který měli pověšený na břiše, obsahoval přesně zadanou celou trasu, kterou předtím autoři aplikace sami prošli. Během cesty podávala aplikace nevidomým podrobné informace o překážkách a dalším postupu. „Bod 70, jedna hodina, 150 metrů,“ ozýval se elektronický hlas, určující, kterým směrem (mírně doprava, na jedné hodině) a jak daleko pokračovat dál.
Naprosto klíčové je v takové aplikaci určit přesnou polohu chodce v každém okamžiku. Aplikace k tomu využívá nejen GPS, polohu dále zpřesňuje pomocí IMU (Inertial Measurement Units), které se používají například v letectví. Zjednodušeně řečeno, naviguje na základě gyroskopu, barometru a akcelerometru tam, kde signál GPS není dostatečně kvalitní nebo žádný.
„Na cestu se musíte opravdu soustředit,“ řekl po návratu Jean-Claude Heim, pro kterého to byl v 63 letech první výlet bez vodiče. Přestože je od narození slepý, nezabránilo mu to si vychutnat „vše, co příroda nabízí: vůně, doteky, kapky deště nebo zpěv ptáků“.
Ze Sibiře až do Austrálie
A na závěr jeden příběh z dobrodružných cest po světě. Švýcarská cestovatelka Sarah Marquis se vydala na cestu napříč střední Asií a během tří let úplně sama pouze po svých nohou překonala 16 tisíc kilometrů. Na expedici se potýkala nejen s divokými zvířaty a extrémním počasím, ale i s ozbrojenými pašeráky drog.
Než se vydala na cestu, absolvovala dvouletou přípravu, během které své tělo učila zvykat si na dlouhodobou zátěž. Během expedice totiž mělo její vybavení hmotnost kolem 32 kilogramů. Na cestu se připravovala jak fyzicky, tak mentálně.
Zážitky z divočinyPříběh této cesty sepsala Sarah Marquis v knize Wild by Nature, která v těchto dnech vychází v Americe. Pokud vás podobné cestopisy baví, určitě si nenechte ujít také jiný skutečný příběh Cheryl Strayed s názvem Divočina (Wild), který byl kromě knižní podoby i zfilmován. |
Hned na startu v poušti Gobi přitom musela být její výprava pozastavena kvůli zubní infekci. Jakmile se však opět vydala na cestu, musela čelit mnohým nástrahám úplně sama. Bojovala s teplotami okolo -35 stupňů Celsia a silnými bouřemi. V Mongolsku jí zdevastoval tábořiště opilý jezdec na koni a opakovaně se setkávala se záplavami a krupobitím. Náročná byla také australská divočina plná hadů, krokodýlů a býků.
V laoské džungli, v době, kdy měla horečku Dengue, udělala chybu a postavila své tábořiště příliš blízko vody (vždy se jí snažila vyhýbat především kvůli hadům). Jak se později ukázalo, vodní zdroj využívali také ozbrojení drogoví dealeři, kteří ji překvapili, když spala ve stanu. Po obrovském řevu a varovném výstřelu to byl podle jejích slov jediný moment, kdy zvažovala stisknutí červeného tlačítka na svém sledovacím zařízení. Ne proto, aby si zavolala pomoc, ale proto, že chtěla, aby se našlo její tělo. Nakonec vyvázla živá, díky slovníku a po několikahodinovém uklidňování situace. Její cesta nakonec trvala tisíc dní.
