Není běhání bez hlídání. Závod očima otce, co neběžel

Pečecká desítka byl pro mě tak trochu jiný závod. Tentokrát jsem totiž nestál na startu mezi ostatními běžci. Avšak i role fanouška, fotografa a především otce dvou dětí se někdy stává závodem, který vyžaduje dobrou přípravu, správnou taktiku a především silnou vůli.

Pečecká desítka, závod s 35 let dlouhou tradicí a součást seriálu Mizuno Running Cup, se letos konala za nádherného počasí. Poprvé byla startovní místa hlavního závodu vyprodána a já byl již dvě hodiny před startem obklopen spoustou běžců v živě debatujících hloučcích, mezi kterými jsem potkal i mnoho přátel z různých koutů republiky. Někteří přemýšleli o oblečení, jiní se nervózně rozcvičovali, všichni ale měli na tváři usměvavý výraz plný očekávání.

Do hlavního běžeckého závodu tentokrát vybíhá moje žena, která poslední dobou trénuje opravdu poctivě. Přesto na ní byla vidět nervozita už cestou na závod. Možná i ta se podepsala na tom, že ihned po registraci stihla vytratit čip. Nakonec se ukázalo, že za to tak docela nemohla, neboť ztráta čipu je místní tradice a každý rok se to někomu prostě stát musí.

Čip se přeci jen našel, takže na startovní pozici těsně před výstřelem bylo vše v naprostém pořádku. Zatímco ona stála v chumlu více než tisícovky běžců, mě začal závod docela jiný.

I když nemám mnoho natrénováno, neboť mi čas k tréninku koliduje s pracovní dobou, začátek závodu se vyvíjel skvěle. Děti sledovaly pestrou paletu běžeckých stylů dlouhého pelotonu závodníků, povzbuzujícím pokřikem "máááámůůůů" odpověděly na mihnoucí se mamku a následně se zabavily hrou s kamínky. Jenže ještě před polovinou závodu, kdy moderátor ohlašoval, že vedoucí závodník běžící rychlostí přes 20 kilometrů v hodině by měl dorazit zhruba za čtvrt hodiny, se ukázalo, že jsem začátek přepálil. Dostavila se krize - dětská nuda!

Zkouším vymýšlet různé hry s ohledem na to, abychom se nepletli pořadatelům pod nohy. Nic nepomáhá, hřiště je sice nedaleko, ale přece to teď nevzdáme. Vytahuji tajnou zbraň, kterou jsem si schovával pro ty úplně nejhorší případy, mobilní telefon. Na chvíli zafungoval a já mám čas zregenerovat síly do závěrečné části závodu. Ani keňský závodník, který se kolem nás prohnal cílovou rovinkou, ale nemohl zabránit nevyhnutelnému. Nuda se spojuje s únavou a já musím čelit nejhorším nástrahám dlouhé trati.

Někde na periferii svého vnímání slyším potlesk a povzbuzování, jak dobíhají nejlepší běžci, ale mé soustředění míří zcela opačným směrem. Nakonec sbírám poslední zbytky sil a odhodlávám se k mohutnému finiši. Unavenou dceru ukládám k odpočinku do kočárku, tu menší stále plnou energie si beru do náruče a druhou rukou držím zrcadlovku, abych stihnul zachytit probíhající kamarády. Připadám si trochu jako vánoční stromeček.

Povedlo se! Nestihl jsem sice všechny, ale většinu přeci jen ano. Někteří do cíle doslova sprintovali plni odhodlání, jiní pozvolna doklusali po příliš rychle rozběhnutém začátku. Nedaleko samotného závěru probíhá i moje žena, která si s sebou nese zasloužený osobní rekord. Naše oči se na chvíli setkají a navzájem na sobě poznáváme, jak jsme rádi, že je tu konečně cíl!

V cíli všichni vyprávějí o příjemném závodě a o časech, které se jim podařilo dosáhnout. Přestože jsou vyčerpaní, je cítit, že si závod v tomto nádherném počasí opravdu užili. Dcera získala cenný suvenýr v podobě společné fotky s olympijským vítězem Davidem Svobodou a pak již jdeme konečně prozkoumat hřiště a projít se po parku. Na konec se vracíme na vyhlášení vítězů, ještě naposledy se zdravíme s kamarády a vyrážíme na malou odměnu do nedaleké pizzerie.

Ještě tentýž večer jsem se byl proběhnout i já. Sice sám a daleko od Peček, ale nasátá atmosféra závodu ve mně vydržela a já si zaběhal závodní desítku alespoň pomyslně. Nebyl to lehký den, ale stálo to za to. Tak snad zase za rok.

Pohled účastníka závodu

Letošní ročník Pečecké desítky byl o poznání nabitější než loňský. Ale poznat to bylo až na trati, zatímco loni jste se tam mohli cítit mírně ztraceni uprostřed polí, letos se táhnul dlouhý špalír běžeckých nadšenců. Nicméně organizace byla dokonalá, žádné tlačenice, vše perfektně zorganizováno. Mírné fronty se sice tvořily u zatáček při výběhu z Peček, ale s tím se při vyprodaném závodu dalo počítat. Po vběhnutí mezi pole si už každý našel svůj prostor, had lidí se roztáhnul a opět bylo vše při starém. Krásný pohodový a rychlý závod, letos s krásným sluníčkem.

Michael Novák