S Teamem za sebou máte velmi úspěšné turné. Chystáte už další, nebo bylo opravdu poslední, jak tvrdíte o každém?
Zda bylo, či nebylo opravdu poslední, uvidíme až ve chvíli, kdy se nám povede, nebo nepovede udělat další. Když budeme za dva, tři roky všichni zdraví, tak možná nějaké uděláme, ale do té doby dáme pokoj. Možná příští rok nějaké dva, tři festivaly, ale jinak nic.
Festivaly na Slovensku, nebo v Česku?
Spíš v Česku. Na Slovensku toho zase tolik není.
Co třeba Pohoda? To je jeden z největších hudebních festivalů na Slovensku.
Pohoda nejsme my. Ta je trošku jinak zaměřená. Na rozdíl od některých anglických festivalů, kde vedle sebe hraje popík i rock, ale Mišo Kasčák (pořadatel festivalu Pohoda v Trenčíně, pozn. red.) si to drží pořád nezávisle a na popíky, které byly úspěšné za socialismu, není. Nechce, aby ten festival dostal nějakou debilní nálepku, a já to chápu, takže si nelezeme do zelí. I když si myslím, že je publikum na Pohodě fakt v pohodě.
Nevadí vám toto škatulkování?
Ani ne, jsem s tím smířený. Máme vlastní publikum a vlastně nad tím ani nepřemýšlíme. Kdybych se měl zabývat ještě tímhle, tak mám takhle velkou hlavu.
Jsou vaše koncertní tříleté pauzy cílené?
Samozřejmě, kdo by tady hrál každý rok? Beru to i podle sebe. Mám nějaké oblíbené kapely, ale každý rok bych na ně asi nešel. Taková ta nostalgie, že si jdou lidé zavzpomínat na staré hity, funguje a čas od času je to fajn. Spousta lidí na nás chodí, protože má písničky spojené s určitými zážitky z dob, kdy dospívali nebo prožívali první lásku. Já mám taky spoustu zážitků spojených s konkrétní hudbou.
Jaké třeba?
Například písničku Is This Love od kapely Whitesnake (anglická hardrocková kapela založená v roce 1977 Davidem Coverdalem, který hrál i s Deep Purple, pozn. red.) mám spojenou s obdobím, kdy mi hodně pracovalo srdce a vždycky, když ji slyším, si na tu dobu vzpomenu. Začátky s Teamem mám zase spojené s Howardem Jonesem nebo Depeche Mode. Když slyším dvě konkrétní alba od nich, vzpomenu si, jak jsme koncem osmdesátých let točili první desku.
První deska s názvem Team z roku 1988 vyšla mimo jiné v esperantu. Ovládáte tento jazyk?
V osmaosmdesátém jste se nedostali do ciziny, pokud jste nevymysleli nějakou ptákovinu. Náš manažer byl nadšený esperantista a vymyslel, že uděláme tuhle desku, se kterou se dostaneme na kongresy v Německu, Holandsku a hlavně v Anglii. Chtěli jsme se kouknout na Západ. S esperantem, což je mimochodem příšerná řeč. Byla to spíš taková sranda.
Máte ji schovanou?
Myslím, že mám kazetu, ale nikdy jsem si ji nepustil. Ta deska je totiž i příšerně nahraná.
Týdeník TÉMAVychází v pátek   Rozhovor s P. Haberou vyšel v zářijovém vydání týdeníku Téma. V tom novém najdete zpověď zpěvačky Hany Zagorové. O svých osudových mužích, o nemoci i návratu ke zpívání. |
A přesto o ni byl zájem?
Jo, tak esperantisté jsou jako jehovisti. To je sekta. Nechci říkat, že jim nejde o kvalitu, ale po všem, co je v téhle řeči, se hned zapráší.
Zájem byl i o slovenskou verzi. Tehdy jste prodali 250 tisíc alb.
Ty počty se ale musejí brát s rezervou. V té době se běžně prodávalo sto tisíc desek, protože tady nic jiného nebylo. Takže tahle čísla mohou dneska omračovat, ale byla běžná. Dnes prodává úspěšný interpret tři tisíce a je rád. Na Slovensku už je to tuším zlatá deska. Tehdy to bylo všechno jinak. Zahraniční desky byly v podstatě zakázané a my jsme byli mladá kapela, která se těm západním trochu podobala. Navíc už byl konec osmdesátých let, takže nás ani nebuzerovali, že máme dlouhé vlasy a podobně.
Vaše tehdejší image je dnes trochu úsměvná. Měl jste trvalou?
Jednou mi ji udělala kadeřnice Petra Nagye. To bylo ale něco příšerného, hlavně když to navlhlo. Takže pak už jsem do toho nikdy nešel, ale na koncerty jsme jezdili s kulmou. To zase jo (smích).
Je pravda, že si každé turné šéfujete?
Teď už ano. Poslední tři jsem dělal já.
Proč? To jste tak nedůvěřivý?
Až minule jsem zjistil, jaká čísla se tu hýbou a o kolik vlastně přicházíme, když to dělá někdo jiný. Jsem ekonom, takže si to umím spočítat. Navíc je dobré, když je za tím nějaký finanční partner a když s ním komunikuju přímo já a ne někdo z agentury. Veškeré schvalování je pak mnohem rychlejší a nemůže se stát, že se na plakátech objeví jiné logo, jak už tomu v minulosti bylo.
Stresujete se během příprav?
Ne, dělám to s takovým předstihem, že nemám důvod se stresovat. Každé turné připravuju rok. Československý trh je navíc malý. Kdybychom hráli po světě, asi bych organizaci nechal na někom jiném.
Pět let jste žil v Americe, zkoušel jste se prosadit i tam?
Ne. V té době už mi bylo čtyřicet.
To znamená, že jste byl pro tamní trh starý?
Tam je tolik mladých dobrých bastardů, kteří dobře zpívají... A hlavně mají jinou mentalitu. My Evropani jsme úplně jiní než Američani. A Středoslováci jsou ještě úplně jiní než Evropani (smích). Abych tam měl šanci, musel bych se v Americe narodit, nebo alespoň od patnácti let žít, abych tam prožil dobu, kdy se člověk ještě hudebně tvaruje.
Myslíte, že vám chybí nějaké americké hudební kořeny?
Minulý týden tady byl americký producent Carmen Rizzo, který dělal dvě desky se Sealem. Pouštěl jsem mu nějaké demo s anglickými texty a on mi řekl, že je to dobré, ale že to má úplně jinou melodiku, než mají písně v Americe nebo Anglii. Jsme prostě Slované a v našich písních je to stále cítit. Hudebně máme blíž k Rusku než Západu. My si tady myslíme, že umíme dělat západní muziku, ale ho***! Děláme to po našem.
I ta současná generace?
Mám pocit, že ano. Ale to vůbec není špatně. Naopak, myslím, že je to obrovská výhoda a jednou si toho někdo všimne.
Když jste v Americe nevystupoval, nenudil jste se tam?
Vůbec ne. Daniela pracovala, já jsem se staral o děti a bylo to přesně tak, jak mělo být. Navíc jsem tam nebyl pořád. Dva týdny v měsíci jsem jezdil sem, protože jsem musel taky vydělávat. Nechtěl jsem utratit všechno, co jsem do té doby vydělal. Představu vydržovaného muže bych nesnesl.
Nevadilo vám, že tam nejste hvězda?
Naopak jsem se cítil velmi svobodně. Občas jedu za hranice, když chci klid. Jakmile totiž překročím hranice s Německem, Rakouskem nebo Polskem, už mě nikdo nezná. Možná je to trochu smutné, ale netrápí mě to. A v Americe už vůbec ne. Američané jsou speciální. Na rozdíl od Evropanů, kteří v současnosti otevírají náruč různorodým národnostem, si to tam dost hlídají. Na Ruzyni jsem nasedal do letadla jako hvězda a po deseti hodinách jsem se v New Yorku zařadil do stejné fronty jako každý jiný.
Pocítil jste někdy předsudky vůči Čechům nebo Slovákům? Přece jenom nás v Americe pořád berou jako lidi odněkud z Východu.
To ne. Je ale fakt, že lidé, se kterými jsme se tam stýkali, věděli, že jsem zpěvák. Když jsme přišli za našimi americkými přáteli, někteří už věděli, kdo jsem, a šuškali si, že jsem u nás něco jako Jon Bon Jovi u nich (smích). Jasně, zpočátku na vás koukají, pak si vás vygooglují a zjistí, jak na tom jste. Ale taky se z vás nepo***ou. Navíc tam je to všechno jiné. Jste na obědě, vedle u stolu sedí Yoko Ono a nikdo se nad tím nepozastaví. Nikdo za ní nepřijde, že by se chtěl vyfotit.
V tomto je Česká republika opravdu jiná, lidé se tady nestydí. Vadí vám někdy, když vás požádají o autogram?
Vůbec ne! Horší by bylo, kdyby nechodili vůbec. To by znamenalo, že je něco špatně a musím začít něco dělat.
Takže se musíte svým fanouškům pravidelně připomínat?
Je to dobré. Já měl to štěstí, že jsem se v pravý okamžik ukázal i v televizi. Jsme opravdu malý stát a jakákoliv pauza vás může odsunout na vedlejší kolej. Hlavně být pořád ve vlaku. Nemusíte řídit lokomotivu, ale je dobré sedět alespoň v posledním vagonu. Výhodou dnešní doby jsou sociální sítě, jako je třeba Instagram. Pokud zajímáte média, což my s Danielou zajímáme, lidé o vás uslyší. Jednou jsme tam třeba hodili selfie parodující Jágrovu fotku, kdy se s ním vyfotila holka v posteli a dala to na internet. Jarda je můj kamarád, kterého mám velmi rád a známe se už spoustu let. A ta baba byla úplně vypatlaná. V té době to média hodně rozebírala, tak jsme si s Danielou řekli, že ho podpoříme touhle parodující fotkou. Za hodinu o ní psaly všechny servery. Takže když se pracuje s těmito věcmi, je to jednoduché, ale musíte média zajímat. Pokud tomu tak není, nepomůže vám nic.
A pocítil jste někdy během své kariéry, že zájem upadá?
Ne.
To jste šťastný muž.
Jsem. Já vím, že mám štěstí.
Za vaší kariérou tedy nestojí píle, ale štěstí?
Samozřejmě se musí jít štěstí naproti. Snažil jsem se být zpěvákem a dělal pro to všechno, co bylo v mých silách, ale v určitý moment musíte mít i štěstí, protože to není jenom o talentu.
Co byl tedy ten šťastný moment?
Bylo jich víc. Byl to celý sled událostí. Například, že jsem šel po střední škole z malého městečka na vysokou školu do Bratislavy. Kdybych zůstal u nás doma, nikdy by si mě nevšiml Peter Lipa (slovenský jazzový zpěvák, pozn. red.), který chtěl, ať mu nazpívám vokály. Díky tomu jsem se pak potkával s dalšími muzikanty. Všechno mělo svou posloupnost a trvalo to patnáct let od dob, kdy jsem začínal ve svatebních kapelách, a ne rok, jak to dnes mají účastníci pěveckých soutěží.
Počítáte s tím, že bude na novodobých turné vyprodáno?
Když za sebou máte dlouhá léta úspěšné kariéry a v repertoáru spoustu hitů, dá se už na začátku každého turné předpokládat, že se vyprodá. Pak záleží na tom, jestli neuděláte nějakou chybu během propagace. Že vlezete do správné televize, že nejste pako, když děláte rozhovory, a že v soutěži, kde děláte porotce, nepůsobíte jako dement. Tohle všechno na lidi funguje a pak si řeknou: „OK, tak se na něj půjdu kouknout.“
Máte pocit, že jste díky SuperStar získal nové publikum?
Určitě. Myslím, že si spousta lidí řekne. „Tak ukaž, co umíš, když mi tady kritizuješ mého miláčka.“
Sledujete osudy zpěváků, kteří vám prošli při pěveckých soutěžích pod rukama?
Ano.
Je pro ně kvůli četnosti těchto soutěží složitější se prosadit?
To taky, ale hlavně si myslím, že jejich největším problémem jsou písničky samotné. Všichni jsou výborní interpreti. Ale svou vlastní tvorbu nezvládají nebo ještě nenarazili na dobrého skladatele. Nebo je jich méně. Tady je problém sehnat i producenta. Je to smutné, protože je tu kvantum talentů, ale zúročení je velmi mizerné.
Chtěl někdo ze soutěžících, abyste mu napsal píseň vy?
Jo.
A?
Neudělal jsem to.
Proč ne?
Protože musím napsat dobrou písničku v první řadě pro sebe (smích). Dělat ji někomu jinému je velmi zavazující. Navíc u někoho, kdo je na startovní čáře. Nechtěl bych být ten, kdo by mu nějakým způsobem po***l začátek kariéry. Udělal bych to v případě, kdy bych byl přesvědčený o tom, že je to opravdu dobrá věc, napsaná přímo pro jeho hlas. A to se ještě nestalo.
Zmínil jste začátky ve svatebních kapelách. Kdy jste hrál na svatbě naposledy?
V září jsem hrál na svatbě Sajfovi (slovenský moderátor, vlastním jménem Matěj Cifra, který uvádí s Adelou Banášovou ranní show na Fun Rádiu na Slovensku, pozn. red). On je to trošku kontroverzní chlapík, který nás má hrozně rád. Už jsem hrál dokonce na oslavě narozenin jeho tchána.
Hrajete na takových akcích často?
To zase ne. Hrál jsem takhle třeba mladému Oleszovi (český hokejista Rostislav Olesz, pozn. red.) a ještě jsem odehrál nějaké dvě tři další. Ale je to strašně drahé. Vždycky říkám, že nechci být svatební zpěvák, ale je to byznys, proto je i ta cena vyšší. Několik svateb už jsem ale odmítl, i když mi nabízeli skvělé peníze, ale já ty lidi neznal.
Takže jezdíte hrát jenom známým?
Ano, nebo na ty lidi musím mít alespoň nějaké reference. Musí to být někdo, kdo mi nevadí.
Jste náladový?
Teď už méně, ale kdysi, když jsem se blbě vyspal, byl celý den v háji. Dnes mě děti po ránu srovnají. Někdy se stane, že se blbě probudím a chvilku mi trvá, než se vzpamatuju, ale do hodiny se to většinou stabilizuje. Kdysi mi to trvalo mnohem déle.
Ptala jsem se proto, že o vás Ibrahim Maiga, se kterým jste kdysi jel turné Fontána pre Zuzanu, nedávno prohlásil: „Paľo je hrozně náladový. Když má dobrou náladu, je to ten nejúžasnější člověk na světě, když ne, raději se od něho držte kilometr daleko.“
(Smích.) To je možné. Ono je to tak, že si mě umějí srovnat moji blízcí, ale když jsem s někým v pracovním vztahu a ten člověk nefunguje tak, jak má, a já mám k tomu blbou náladu, dokáže mě vytočit hovadina, kterou bych normálně přešel. Takže to má Ibrahim asi pravdu.
Takže jste k tomu pedant?
Nejsem chorobný pedant, ale potřebuju, aby byli všichni kolem lepší než já. A to je někdy hodně těžké. Nemyslím to ale nijak namyšleně. Tvrdím o sobě, že jsem průměrný muzikant, který ale dokáže využít všechny možnosti naplno. Jsem zodpovědný, a když něco slíbím, dodržím to, a když na něco zapomenu, jsem z toho nešťastný. To se omlouvám klidně pětsetkrát. Protože já chyby přece nedělám (smích). To mi totiž vždycky říká moje drahá polovička: „Ty chyby neděláš.“ Ale dělám, to je samozřejmé. Jen se dokážu vytočit, když je pak dělá někdo jiný.
Dokážete být i diplomat?
Když chci, tak dokážu, ale já nechci, protože se tím obírám o čas. Je přece blbost začít pozitivně a vymýšlet jakým způsobem říct něco negativního. Já to řeknu rovnou. Ale už vím, že je důležité občas i pochválit. Ne si to jen myslet, ale říct to nahlas. Už jsem se to naučil. Kdysi jsem to bral jako samozřejmost, ale ono to tak není. Už to vím. No, prostě se pořád učím. Každý den.
